Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKočičí zlato
Autor
Gora
Spěchala do práce parkem, který znala lépe než své boty. Dnes by však pro mlhu nebyla schopna jednotlivé druhy stromů rozpoznat.
Cesta vysypaná bílými kamínky splynula se spadaným listím a okolím. Nevlídný čas.
Konečně zahlédla obrysy bývalého zámečku. Nervózně rukou zkontrolovala klíče v kapse.Ten člověk už čekal před zadním vchodem! Napoprvé si přivstal. No, jen aby mu to vydrželo.
Romana – Tibor, představili se navzájem. Společně zamířili k elektronickým „píchačkám“. Když dávala Tiborovi jeho čip, všimla si, že dlaně na rozdíl od ostatní barvy těla má růžové jako její vnučka.
Převlékli se do bílého. Romana jako vedoucí kuchyně vydala pokyny, co všechno je v jeho náplni práce. Nejdřív jako vždycky postavit na polévku. Tibor ochotně přiskočil a pomohl zvednout veliký hrnec s vodou.
Co se tady za její éry už vystřídalo lidí! Od důchodkyň po mladá děvčata, občas i Ukrajinky. Všechny zjistily, že je to dřina, a dřív nebo později skončily.
Copak nikoho jinýho už na pracáku neměli, když poslali mužskýho? Kdyby jen mužskýho, ale právě jeho?
Pro Romanu rozhodně nevítaný pomocník. Stejně tady dlouho nevydrží.
Přecházel po kuchyni. Pohybuje se jako velká kočkovitá šelma a ona naštěstí není její kořistí, pozorovala úkosem Tibora, i když sama měla co dělat u sporáku. Vysoký, štíhlý, vlasy nakrátko vyholené. Bělostný úbor, který od ní ráno vyfasoval, dal vyniknout svalnatým nohám. Triko s krátkým rukávem zase zádům a silnému řetízku. Jistě to je kočičí zlato. Jak jinak u kolotočáře.
Na zimu potřebuje zaměstnat a na jaře pojede zas na štaci.
Padesát by ale Tiborovi nehádala. Sama má jen pár let do penze a ví, že vypadá sedřeně.
Narůžovělé dlaně s vervou přitlačily ve dřezu na černé nádobí, až rozhoupaly ten nápadný řetěz na hrudníku. Práce se nebojí, to je vidět.
Ne všechno mohou vkládat do myčky. Ne každou bramboru dokonale oloupe elektrická škrabka. Veškeré zařízení kuchyně vyžaduje péči a ona ještě jedny šikovné ruce. Ber kde ber.
Dovolil se Romany a zapnul dráťák. Hráli improvizaci jakéhosi jazzmana. Pomocník se zavlnil v bocích, nečekaně a přirozeně, tak jako dýchal. Přitom pořád pracoval. Takhle nějak si pamatovala Kubánce, které občas vídávala u jedné ubytovny v předrevolučních dobách. Hudba se tehdy neustále linula ven věčně otevřenými okny. Oni muzikou snad každým pórem a pohybem žili.
Bedlivě sledovala hodiny. Poledne. Mlha se v jejich nádherném parku mezitím rozpustila. Ani přímé světlo neodhalilo v nablýskané kuchyni či v jídelně žádnou nepatřičnost. Byly v naprostém pořádku.
Čerstvě navařené jídlo provonělo celé přízemí domova.
Pohlédla snad poprvé pomocníkovi do očí. Rysy jeho obličeje se zdály uvolněné. Všimla si vnitřní radosti, kterou vyzařoval. Taky znala ten pocit z dobře odvedené práce. Vydechla úlevou. Možná jsou její obavy zbytečné.
Jako každé poledne si postavila na kafe. Jediné zastavení se a „tajná“ cigaretka, o které beztak všichni z Domova věděli. Uvařit pro stovku strávníků není totiž legrace, a tak Romaně tahle slabůstka procházela.
Za chvíli se jídelna zaplní.
Otočila se k Tiborovi čelem.
„Pijete taky turka?“
..........
z dráťáku hraje jazz
dřez odráží kočičí zlato
v rytmu umývače
černého nádobí
všechno se leskne
i ti dva od plotny
co naplnili dnešní předpověď
zataženo až jasno
kuchařka spiklenecky zamrká
a vaří se voda na kafe
s cigaretou v ruce
přehazuje čapku přes oko kamery
plácnou si bílou a růžovou dlaní
jen tak
čistě od samé radosti
49 názorů
Lakrove, oddechovka s naivním kabátkem přizpůsobena tématu Den mlhy :-), nic víc. Děkuji.
CM, moc mne potěšil tvůj kladný komentář- před čtyřmi lety jsem se psaním začala a pořád se snažím nějak zlepšovat :-)
Ke konci se objevuje ještě jednou - a rozplývá se, myšleno i obrazně :-), ale nedostatky to jistě má...
V Papírnách Větřní plnili Kubánci plán na 110%, samozřejmě před třiceti lety :-)- tak je znala Romana...
Ten úvod byl "v mlze" kvůli Dni mlhy, pro které byla mini napsána. Původně to byla jen báseň :-) Díky, kvaji.
Znáš kubánskou metodu práce? Jeden pracuje a sedm mu k tomu hraje na kytary.
Napsal jsem "zbytečně dlouhý úvod", a když si přečteš svou báseň na konci, bude ti jasné, co mám na mysli.
Je to možné, kvaji. Zdlouhavé "vysvětlování" je mojí asi největší slabinou.
Ani jeden z těch dvou nebyl nadšený ze vzniklé situace, byla to Romana, která /i vzpomínkou na pracovité Kubánce/ a uvědoměním si, že jinakost může mít také dobré stránky, uvědomila nesmyslnost svého předsudku. To byl můj záměr. Díky za...
Jestli tomu dobře rozumím, tak Romanu s Tiborem usmířilo jeho vnímání jazzu a že umí pracovat. Pak to má ale zbytečně dlouhý úvod, který se nevztahuje k dalšímu ději.
Sice nemám šanci v té konkurenci, ale bavilo mne to psát, děkuji, Karle, souhlasím.
ako vždy skvelý príbeh zo života s pohlcujúcou atmosférou...až som mala chuť dať si s vami cigaretku s kávičkou, hoci nefajčím...
******
Evženie Brambůrková
19. 11. 2019Na tvé příběhy se vždy a právem těším. :-)
To je, Přemku, škoda, že povídka zůstala v šupleti... ještě bude možnost něco napsat v prosinci, než se v redakci rozhodneme, zda v Tématických dnech kvůli nízké účasti autorů pokračovat.
Jinak děkuju, jsem moc ráda, že tě oslovilo:-)
Kuchyň je pro mě presbytarium, proto děkuji za výbornou zkratku prostředí. Začínáš mlhou, ale ve skutečnosti je to jen prostředek vhlédnutí do člověka, kterého neznáme a ujasňujeme si ho rozptýlením obav a předsudků. Chytré a emocionální završení verši, vyznívající optimismem a slibným pokračováním. Já blb jsem úplně zapomněl, že jsem ke dni mlhy napsal povídku, kterou jsem nedokončil a pro nával jiých starostí jsem ji nechal v šuplíku námětů. Co se dá dělat, bylo husto.
Díky, Karle, asi jako první mi něco píšeš i k básni... ano, černé nádobí:-)), kápnuls na to.
Na úvod se podívám. Děkuju ti.
Určitě by se na tom dalo něco opravit. Třeba trochu oddělit úvod. Ale jinak mě to mile překvapilo. Hlavně to, že z toho něco vyzařuje. Pozitivní energie. Úvod nedává tušit o co půjde. To je dobře. Líbí se mi i to PS na konci. V rytmu umývače černého nádobí. To je krásné, černý umývač nebo černé nádobí? Moc dobrý pocit z toho mám a to je asi nejdůležitější.
blacksabbath
18. 11. 2019s radostí....:-)..*/**
No, možná že ne:-))) - možná to byl boháč, ale proč potom nastoupil k nádobí...
Pěkný a procítěně napsaný příběh :-))) TIP.
Název povídky "Kočičí zlato" mně zprvu připomněl uhlí, v němž se občas zatřpytil pyrit (dvojsirník železnatý FeS2), jemuž se říkalo kočičí zlato. Když jsem byla malá, ráda jsem se v uhlí hrabala a kočičí zlato hledala :-)))
Málo co přináší větší radost a pocit sounáležitosti, než když si lidé porozumí. Moc pěkně a s citem napsáno :-)
Luboši, dnes nějak nevím, co bych ti na tvůj komentář odepsala, tak jen, že si tě vážím i pro černý humor.
Panebože, to dlouhé popisování lidského dna je tak ubíjející. V půlce jsem to vzdal, tohle nechci číst. Jak ubíjející
Já, starý kocour, tě za dílko pochvalně plácnu po zádech. Jsem rád, že přišel ten závěr plný souznění. S určitými obavami jsem totiž čekal, jestli se nevyvrbí něco nepříjemného. Do pytle, já tvrdím furt, že dobré lidské vztahy jsou něco zatraceně pěknýho! (mrk)
No, prý jsem blbý
tak, jak daleko vidím
dnes díky, mlho
Ale v tomhle směru mám vlastně obrovské štěstí, při každém povětří. ;-)
Renato, díky, je to jako vždy ze života, z domova pro seniory... takový příklad, jak moc se někdy můžeme v někom mýlit, už předem jsme předpojati... díky!
Hezký příběh, Ireno. Někdy nás lidé, ke kterým zpočátku nemáme důvěru, mile překvapí. T.