Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Soutěž TVAR ze sítí

+12 neviditelných

Vítejte na Písmáku,

literárním serveru s více než desetiletou tradicí. Mezi stovkami denně aktivních autorů rozvíjejte svůj literární talent a třibte svůj vkus. Najděte na Písmáku nové přátele sdílející vaše nadšení pro psané slovo.

Publikujte svá díla

Zaregistrujte se a začněte ihned publikovat své básně, povídky či úvahy. Začínající autoři naleznou oporu a radu mezi ostatními Písmáky, těm zkušenějším pomohou k dalšímu rozvoji kritikové serveru Písmák.cz.

Čtěte ostatní

Denně na Písmáka přibudou desítky nových děl. Nejlepší z Písmáků se dočkali i knižního vydání své tvorby, někteří z nich jsou na Písmáku stále aktivní. Prozkoumejte jejich tvorbu, inspirujte se a učte od nejlepších.

Poslední dobou se nám líbilo

Název Autor
bez tří dnů sedmdesát pět snake_01
Znebeupřímnosti Alimra
To, co klavír Jinovata
Opuštění Tragicus
Turecká věž Vigan

Partneři serveru

Slovo má Vigan

První místo červnového kola soutěže Povídka měsíce

Třešně Fanynka

Zemřela mi teta. Na tom by nebylo nic až tak zvláštního. Denně umírají tisíce něčích tetiček. Mladé, staré, vlastní, nevlastní, hodné i zlé. No jo. Je pryč. Teta Fanynka, o níž jsem kdysi dávno psala v jedné povídce. Kdysi jsme vlezly s ní a mojí matkou tajně do chalupy její tchyně na třešně. Vynikající masité rivanky. Sladká a zdravá srdcovka. Musely jsme potichu zadem jako zloději, protože stará žena byla nesmírně šetřivá a nechala by si pro korunu koleno vrtat. Tehdy už byla delší dobu upoutaná na lůžko, odfukovala ztěžka, vnímala jen málo, ale přeci jen šestým smyslem zjistila, že jí někdo cizí leze na pozemek. Vyslýchala nás po odhalení jak malé soplivce a my jsme ji potom za košík třešní musely odvézt do vinohradu, který býval rodinnou pýchou. Tam tetě skonala v náručí.

Teta Fanynka nebyla mé krve. Bydlela kousek od mých rodičů. My na Slovácku všem říkáme teto a strýcu. Projevovala jsem jí úctu tím, že jsem jí vykala. Já a moji sourozenci jsme se kamarádili s jejími dětmi, spúzali po húrách, rvali se jak koně, dávali kousnout jabka jeden druhému a spolu jsme v jedné ulici prožívali obyčejné dny v neobyčejných souvislostech. Muž tety Fanynky, ohromný červenolící řezník, zemřel před šesti lety. Vzezřením bodrý, mluvil velmi rychle, bylo mu prd rozumět, ale kurva říkal vždy pěkně s čistou artikulací. Míval doma ve špajzu často pověšeny voňavé klobásy, které zamykal se souslovím „chraň vás panenka marija jich zebrat a zežrat, zřežu vás parchanti jak financ kozu.“ Nejstarší jejich céra Broňa vymyslela plán, že pod každý klobásek poklekneme a ukousneme si. Tím dodržíme strýcovo přikázání, že ho nesundáme. Teta Fanyna nás pak všech šest dohromady (my tři a jejich tři děti) po zajištění ožraných klobás a nás coby pachatelů chránila vlastním tělem a strýce zahnala křikem do hospody. Tímto se pro mne stala nezapomenutelnou a vykání se stalo jednou z možností, jak ji projevovat nebývalý obdiv. Mívala také věčně ušmudlané tričko na obrovském poprsí, které jí neustále vadilo při jakémkoliv pohybu. Mám její přívětivou dobrotivou tvář spojenou i s jejími třešněmi. Naši zameruňkovali humno a na třešně nás posílali právě k ní. Fanynka vždycky z okna zavolala „děcka pojďte na třešně, natrhejte si aj na zavaření.“ Uplynuly roky. Poženili jsem se, povdávali, rozvedli a rozhádali všecí dohromady. Zůstali jsme zaražení dospělí. Teta si dál voněla hlínou, květinami a hlízami brambor, které pěstovala na mnoha pozemcích. Když nás volala na třešně, posílali jsme děti.

V poslední době vozila jsem jí, matku a naši téměř devadesátiletou babičku-jenerála ke kamarádce na masáže, a k paní na pedikůry. Viděla jsem všelicos, ale tak důležité věci jsem se dozvěděla jen při těchto siestách. Setkávání tří světů pro mne bylo svátkem a bezelstnou radostí. Vracela jsem se domů, po rozvozu žen, nejen odpočatá, ale také nadopovaná neuvěřitelnou moudrostí a krystalickou pravdou, že člověk stejně potom umře.“ To říkávala hlavně moje babička, když si prohlížela červeně nalakované nehty s dovětkem „do truhly je jich škoda hergot.“

Tak nám Fanynka ten minulý týden umřela. Doktoři na ni nějak pozapomněli. Díkybohu skonala ve spánku. Když jsem ji viděla naposledy, tak čistou, v bílém, v očích stále lesk, pohledem jsem hledala její hrudník, ale byl nenávratně ztracený v ní samé. Vrazila nám bonboniéru a my, že se v neděli zase zastavíme.

Jo, řekla a otočila hlavu ke zdi. Matku jsem nasměrovala do dveří, ale stejně netrefila. Omítka ze zdi zůstala na jejím loktu, bradě a čele. Babička zakroutila hlavou. Ona má rozum ještě v pořádku. Ona ano. Ona ještě ví, jak vyjít ze dveří. Rozloučily jsme se nahlas s pokojem. Odpovědělo nám troje mlčení.

Jela jsem Fanynce včera pro kytku k místní paní, co umí krásně vázat. Objednala jsem jí nádherné červené růže, to bylo její, růže až do krvava. Před kostelem stálo dost aut. Konal se pohřeb místního známého folkloristy, zpěváka chrámového sboru, mesiáše zdejších souborů, pijana jak hrom. Jeho bohatě malované žúdro zdobí nejen naši dědinu, ale i mnoho fotografií v knihách. Zněly zvony.

Na chodníku ležel zkrvavený můj bývalý oblíbený učitel, teď už seschlý stařík, pan Řihák. Poslouchal hlášení, zvedl hlavu na prolétající helikoptéru do kyjovské nemocnice. Zatočil se s ním svět a dechovka mu už z amplionu hrála ležícímu. Hlavu rozbitou na betonu, nohy v maceškách. Seběhlo se k němu několik lidí. Sice jsem také přibrzdila, ale přemýšlela jsem, že další smutek bych dnes nemusela unést. Zrychlila jsem. Kousek před květinářstvím jsem míjela projíždějící záchranku. Jistě pro pana učitelíka. Přebrala jsem dojemně kytici. Paní napsala na smuteční stuhu špatně jedno „i“, ale to se v té záplavě kvítí na Fanynčině hrobě ztratí.

Dnes jsem nejela z kanceláře ihned domu k dětem. Všichni, jež jsem dnes potkala, mě rozčílili. Zamířila jsem k velkému baráku Fanynky, minula matčino neutěšené stavení. Nikdo nestál venku. Všichni zdrceni náhlou smrtí matky, babičky, sestry a sousedky a já nevím čeho ještě mlčky seděli doma. Fanynčino okno s večerní blikající televizí zelo jako černá díra v bílé fasádě domu. Jako vytrhnutá bolavá stolička. Natrhala jsem hrst třešní a nacpala je do pusy. Nikdo na mě nezavolal. Přemýšlela jsem, k čemu je mi psaní, když stejně člověk stejně potom umře. Třeba mě něco cestou napadne.

Nacpala jsem si neprozřetelně další třešně do zadní kapsy. Nasedla do auta a na všechno zapomněla. Jen ty nehty bych si měla dát konečně do pořádku. Co by tomu řekla babička?

Vigan
(autor serveru Pismak.cz)


 
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.