Slovo má Narvah

Vítězná povídka březnového kola soutěže Povídka měsíce


.prase.

Otevřel jsem oči a ve vrchní části okna spatřil kousek modrého nebe. Měl jsem narozeniny. Bylo mi třicet tři.

Oblékl jsem si starší džíny, mikinu a vyrazil autem do pár kilometrů vzdálené vesnice.

Dům stál v řadě u cesty. V zahradě byly vyjeté hluboké koleje, zaparkoval jsem na asfaltce. Jirka, který slavil narozeniny společně se mnou, otevřel dveře od dvorku a pomohl mi vyložit věci.

Dvůr byl prostorný. Hned za dveřmi ležela hromada suti a cihel, vedle rošt na prase, za ním, u severní stěny, bylo navrstveno dřevo do výše hrudníku. Povrch dvorku byl blátivý, ale postupující slunce jej vysušovalo.

Připravoval jsem sezení a Jirka zprovozňoval rošt. Po půl hodině zastavilo na zahradě auto. Vystoupila žena, muž a dvě děti. Jirka nás představil a s mužem vynesl z auta bílou umělohmotnou vanu. Položili ji k roštu.

Pohlédl jsem dovnitř: leželo tam asi padesátikilové prase bez hlavy. „Je to macek, " řekl muž. „Ve čtvrtek jsme ho podřízli, pak šlo do konvektomatu. Pojď mi s ním pomoct." Vzali jsme prase za nohy a vyzvedli ho na prkna. Muž mu dráty svázal nohy, pak jimi ovinul tělo. Z jeho průpovídek, které při práci vedl, jsem pochopil, že mu Jirka dělá v práci mistra.

Po hodině pobytu na dvoře jsem nabyl dojmu, že tady si role prohodili. Dokonce jsem měl pocit, že by muž rád mistroval i mně. Veškerou činnost, která souvisela s prasetem, držel od počátku pod kontrolou, která se v průběhu dne stávala stále přísnější. Péče o prase postupně nabývala na důležitosti a všechny ostatní přípravné práce bylo nutné této podřídit. Mužovo zpočátku přátelské vystupování se změnilo v krátké rozkazy, za které s nenápadnou, ale přesto patrnou nechutí dodával slovo prosím.

Když jsem asi deset metrů od prasete zametal dvůr, důrazně mě napomenul. "Už se na to vyser," řekl. Opřel jsem smeták o zeď a pohlédl na něj. "Nemyslel jsem to zle," dodal. Veškerá práce, kterou jsem nyní mohl na dvorku vykonávat, mi byla znemožněna. Posadil jsem se rezignovaně na lavičku a zeptal se muže, jak se prase zabíjí. Dostalo se mi čtvrthodinové přednášky, ve které muž podrobně a se zjevným potěšením popsal možnosti exekuce prasete.

Vyhříval jsem se v dopoledním slunci. Jirka přinesl rožeň a spolu s mužem na ně prase z obou stran nabodli. Vyzdvihli je do výše a připevnili nad rošt. Obalili tělo alobalem a rozdělali pod ním oheň. Muži se po tváři rozlil spokojený výraz.

Po dvorku pobíhaly děti. Dvouletý kluk a čtyřletá holčička, která mě častovala poznámkami: "Rozřežu tě. Napíchnu tě a rozřežu tě na kousky." V obličeji byla podobná otci a s opékáním prasete měla pravděpodobně zkušenosti. Její bratr se po dvoře pohyboval nemotorně a téměř nemluvil. Muž ukázal na dřevo u stěny a kývnutím hlavy mi naznačil, abych je posekal. Vstal jsem a pustil se do práce.

Prase se pomalu mechanicky otáčelo nad ohněm, muž stál u něj a proces se zájmem pozoroval. Občas se na mě podíval a pronesl nějakou poznámku o praseti. O tom, jak je dali do konvenktomatu či o tom, jak bude chutnat.

Začali se sjíždět kamarádi. Muž stál u prasete, odřezával plátky a kladl je na tácky. "Pojď sem, řekl." Šel jsem k němu. Dal mi tácek a odřízl kus, který nazval protekčním: kůže s tukem, téměř bez masa. Poděkoval jsem a posadil se mezi ostatní jedlíky.

Lidí přibývalo. Muž prase strážil a nikomu nedovolil, aby si z něj uřezal. Vše vykonával sám. Začal popíjet a chovat se familiárně.

V uvolněné atmosféře jedna z příchozích dívek pohlédla na prase: "Mám ráda zadek,“ řekla zasněně. Hned na to se začali ozývat další návštěvníci a jmenovat části prasete, jako by si je tím chtěli zamluvit.

Jirkova neteř, kterou se matka právě chystala odvést domů, s odhaleným a již trochu nafouklým břichem vstala a u muže o další prasečí kus doslova škemrala.

Když muž zjistil, že slavím narozeniny a prase z poloviny platím, šel za mnou a řekl mi, že to tak nemyslel a že ho mrzí, že pro mě nic nemá. Řekl jsem mu, že mi to nevadí a jsem rád za péči o prase. Muž si postěžoval, že někteří jedinci, kterým z něj uřízne, nepoděkují. Uklidnil jsem ho slovy, že to jistě nemyslí nijak zle.

Lidé stále ještě přijížděli, ale velká část už také odjela. Patřila k ní i rodina muže. Prasete ubývalo a lidé na dvorku vypadali, že jsou jím doslova obtěžkaní. Dokonce mi přišlo, že úměrně jeho úbytku se něco prasečího objevuje i ve tvářích účastníků oslavy. Sám jsem je jedl pouze střídmě, ale prasečímu stigmatu, který teď z osazenstva dvorku doslova sálal, jsem se nevyhnul. Mé prsty, které i po opakovaném umytí mýdlem byly stále cítit prasetem, to dosvědčovaly.

Slunce se nachýlilo k obzoru a muž, již viditelně podnapilý, slavnostně zvolal: „Dostáváme k panence.“ Hned několik nenasytných účastníků oslavy se zvedlo a vytvořilo u prasete řadu. Muž jim pak panenku postupně kladl na tácek a oni spokojeně odcházeli.

Kolem sedmé hodiny mi muž rozkázal, abych mu pomohl sundat zbytek prasete z rožně. Hůře koordinoval tělo i artikuloval, ale prase stále strážil s vervou. Opakovaně se mě ptal, jestli si z něj něco vezmu domů. Řekl jsem, že nevím.

Když pak Jirka rozhodl, že mi přidělí kýtu, muž se málem rozplakal. Vehementně se tomuto náhlému přídělu snažil zabránit: dával Jirkovi jiné kusy, vracel kýtu zpátky na rošt, aby se „dodělala“, stavěl se k Jirkovi zády. Nic nepomohlo. Omluvně jsem kýtu v alobalu vzal a uložil do krabice v garáži.

Od události s kýtou se chování muže proměnilo. I když na roštu zůstala ještě spousta masa a muž měl mé i Jirkovo svolení, aby si vybral, co chce, tvářil se, jako by byl zrazen. Opakovaně upozorňoval, kolik péče praseti věnoval a mě s Jirkou častoval slovy nevděčníci a volové. A když se nadobro setmělo, stali se z nás hajzlové.

Na nebi se objevily hvězdy. Seděli jsme u ohně a muž co chvíli vykřikl nějaké sprosté slovo či krátkou samochválu svých kulinářských schopností. Posilněný alkoholem několikrát upadl. Jednou dopadl hlavou k ohni a shořela mu část vlasů, jindy se celý umaštěný válel po zemi a snažil se opět postavit.

Poslední kamarádi odešli. Muž s lahví v ruce seděl naproti mně a Jirkovi. Zhluboka se napil, pohlédl na nás skleněnýma očima, řekl: „Nevděční hajzlové,“ a svalil se na zem jako podťatý.

Pohlédl jsem na Jirku. Kývl hlavou a usmál se. Vstali jsme. Věděli jsme, co máme dělat.

Narvah
(autor serveru Pismak.cz)