Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Soutěž TVAR ze sítí

+4 neviditelných

Vítejte na Písmáku,

literárním serveru s více než desetiletou tradicí. Mezi stovkami denně aktivních autorů rozvíjejte svůj literární talent a třibte svůj vkus. Najděte na Písmáku nové přátele sdílející vaše nadšení pro psané slovo.

Publikujte svá díla

Zaregistrujte se a začněte ihned publikovat své básně, povídky či úvahy. Začínající autoři naleznou oporu a radu mezi ostatními Písmáky, těm zkušenějším pomohou k dalšímu rozvoji kritikové serveru Písmák.cz.

Čtěte ostatní

Denně na Písmáka přibudou desítky nových děl. Nejlepší z Písmáků se dočkali i knižního vydání své tvorby, někteří z nich jsou na Písmáku stále aktivní. Prozkoumejte jejich tvorbu, inspirujte se a učte od nejlepších.

Poslední dobou se nám líbilo

Název Autor
Starosti dajakbol
1 + 1 dajakbol
Nedopalky Markéta
hipsterie Tartaro
Stará víska Tartaro

Partneři serveru

Slovo má UchoNaKoleji-

Vítězná povídka dubnového kola soutěže Povídka měsíce

Beru antidepresiva a stejně nejsem slepej

Jeden rok beru antidepresiva, ony pilulky štěstí, určené těm, co jim nebylo jedno jedno či druhé. Zobu je spořádaně rok, a přesto nejsem slepý. Nevyjmuly mi oči ty tablety na znamení smutku. Mám je pořád-neřády-bulvy až tam vzadu, z druhé strany tváře. V dutině lebeční vypálený dva černý cejchy, přímo naproti čivám světla. Černý fleky na bílé kosti, jako po záblesku.



Stál jsem tuhle ve frontě na maso. Pravda, dnešní fronty nejsou to, co bývaly, když jsme si byli všichni rovni, jen někteří rovnější. Dnes už nejsou části mrtvých zvířat schovány po různých regálech, na které dosáhnou jen řezníkovi potřební. Jedinci s jistou směnečnou hodnotou. V současnosti i ty nejjemnější a nejmenší díly dobytka má kupující vyskládané hezky na očích a zákazník nemusí za játra nabízet valutový příslib na cestu do zemí, kde se prostý lid nezakrytě vykořisťuje, a kusy dobytka mají tržně pro všechny.

Ona fronta, kterou jsem stál, sestávala ze dvou kusů - lidí. Řeznice proti nám byly dokonce v přesile. Jedna mohla klidně dál leštit nože a házet na nás zákazníky prasátka.

Tou frontou jsem byl já -jak jste již seznali- a jedna paní, která mi řekla dobrý den. „Dobrý den,“ odvrátil jsem frází frázi - já zdvořák. „Jakpak se máte?“ zeptala se mě neznámá, která na mé vykulené rty hned přihodila: „Vy si asi neuvědomujete, kdo jsem. Já jsem, pane Vladku, Héniková, sousedka vašich starých rodičů.“ Okamžitě mi vytanula na mysli babička s dědečkem, jak nadávají na sousedku se slovy „Zlé smrt nevezme“. Usmál jsem se na sousedku nejen v čekání na maso. V duchu si nikdy nedělám zprostředkované soudy o dceři někoho, kdo ležel prarodičům v žaludku. „Copak děláte, pane Matuška? Váš tatínek bydlí po rodičích, jakpak se ten má?“

„Já jsem ta nejhlubší spodina společnosti a nedělám nic.“ Stydlivě předvádím pazoury krtka.

„Ale nevypadáte,“ prohlíží si mne od hlavy k patám, a jak bývá u žen časté, nejdéle civí na boty.

„Já jsem póvl, který na sebe dbá.“

„Jedině tak, pane Matuška.“

V nepříjemném tlachání o pravdě si objednávám u řeznice, která celý hovor slyší.

„Sedm plátků z kýty. Nařežete mi, budete tak hodná?“

Bude hodná - nařeže mi.

„S otcem se moc nekamarádím,“ obracím se k sousedce dychtící po mase stejně jako já.

„Ale to je škoda, chudák tatínek se musí cítit opuštěně.“

(No vida, tatínek je chudák sám, ale že já jsem sám stejně dlouhou jako on, ač o čtvrt století mladší, ji nebolí. Pravda - zvenčí je zřejmé, že tatínek za to nemůže - chudáček, ale já jsem prostě špatnej a vinen veškerou ubohostí!)

„Brácha má děti a jezdí za ním,“ odpovídám a přitom podprahově pozoruju, kterak řeznice pozoruje, jestli ji pozoruji, pak vybírá kousek – zbytek, co musela někomu odkrojit, a porcuje mi z něj fláky flaxy.

„Je dobře, že alespoň někoho tatínek má, že pan bratr za ním jezdí s rodinou.“

„Paní Héniková, podívejte se! Hezké kousky, že? Může být?“ ptá se nad vepřovými kotletami masařka, zatímco kolegyně ze zbytku sedm plátků kýty nedokázala nakrájet a pečlivě přehrabuje další hrudky svaloviny. Když už vypadá, že si vybrala a ukrojí zbývající tři řízky, nakonec ještě maso otočí, protože z druhé strany je víc tučnýho a šlach.

Ještě jsme minutu v krámě plkali hovadiny, ale už se nic zajímavýho nestalo. Všichni jsme se s pozdravením rozešli, nesouce si to svoje. Já konkrétně na hrbu.



Stejná prodejna jen o deset dní později a v jiný čas - čerstvé popolední.

Nikdo nikde, pouze já na férovku proti samotné řeznici. Asi jsou na obědě, blesklo mi antidepresivy zataženou hlavou.

„Copak to bude?“ ptá se mě ženská, ještě když jsem na půl cesty ode dveří.

„Já jdu po kejtách,“ odpovídám z dálky, než stačím rozlišit části dobytků.

„Tak vy jdete po kejtách?“ opakuje pobaveně v bocích velmi statná ženská!

„Ukrojte mi, prosím pěkně, osm plátků.“

„Ukrojím,“ odpovídá, a já podprahově sleduju, kterak vybírá ten nejlepší kousek a z něj pečlivě a rovnoměrně porcuje plátky, když v tom se otevřely útroby řeznictví a ze dveří vyšly další tři prodavačky. Dvě živě švitořily, jako drobní pěvci - přes sto kilo živé váhy. Jen ta jedna - jediná křehká, ta, co mi vybírala před deseti dny flaxy, křiví ústa. Koutky má až pod bradou. Pozoruje nůž a čisté maso. Každý průnik svalovinou cítí na své -kdysi hippies- kůži. Květinové dívce je líto krásnýho masa.

Květinové dívce je líto krásnýho masa pro mě!







Jeden rok beru pilulky štěstí a nejsem slepej. Stále mám dva černý fleky na bílé kosti, jako od záblesku.

Nezměním se a svůj cejch ponesu hrdě vystavený – kam asi?

I když bych velmi rád byl úplně pravdomluvný a poctivý. Jenže to bych byl mrtvý!

Jistě, v době právě žrané už neplatí Orwellovské - všichni jsme si rovni, jen někteří rovnější. Jenomže já už nikdy nebudu rovnější.

UchoNaKoleji-
(autor serveru Pismak.cz)


 
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.