Pohádka o Růžence

Bylo nebylo. V jednom velice růžovém království žil král s královnou a ti nemohli mít děti. Nebylo to tím, že by byli oba neplodní, to naopak. Jen před sebou skrývali velké tajemství. Královna totiž udržovala intimní vztah s jednou z dvorních dam, zatímco král jí podváděl s šaškem. Tento prapodivný svazek vznikl pod psychickým nátlakem rodičů. Pod výhružkou, že budou oba vyděděni, se museli mladí lidé podvolit a uzavřít sňatek.

Jedné temné a děsivé noci se král tak moc opil, že si spletl královnu se šaškem a počali nevědomky dítě. O devět měsíců později se jim narodila zdravá dceruška. Dostala jméno Růženka.( Podle dvorní dámy.) Královští rodičové byli tak nadšení z narození potomka, že se královna rozešla s dvorní dámou a král? Ten omezil styky s šaškem na jednou týdně.

Po dlouhých přípravách se konaly v zámku křtiny. Byli pozváni všichni s okolí. Bývalí milenci a milenky, dominy a spousta dalších lidí. Nechyběly ani tři kouzelné „sudičky huličky“. Dokonce ani na tu čtvrtou se nezapomnělo. Sice neobdržela pozvánku, ale byl jí zaslán velký dárkový koš plný sladkostí. To aby se nekonal ten incident z vedlejšího  království, kdy všichni usnuli na sto let a jejich zem se stala na delší dobu cílem zlodějů a sexuálních turistů.

Po veliké oslavě doprovázené laserovou show a iluzionistou Davidem Koperníkem, se hosté přemístili do útulných pokojů s červenou lucernou, kde si každý po svém užíval oslav.

Mezitím v královnině ložnici tiše oddychovalo v kolébce spící miminko. Sudičky omámené alkoholem si spletly pokoj a vloudily se ke kolébce. Ta nejstarší, s piercingem v obočí, vyvalila na nemluvně oči a pravila : „Do háje! Mě je tak blbě! Dávám ti ,Růžo, do vínku neustálou nevolnost. Jídlo ti v žaludku nevydrží déle, jak dvě hodiny.“ Poté se vyvrátila pod oknem a usnula.

Druhá ze sudiček se vyzvracela do postele a naklonila se nad kolébkou.

„Růžo, ty si fakt pěkná holčička! Dávám ti takovou krásu, že budeš přitahovat všechny úchyly z okolí“.

Třetí sudička byla z nich nejstřízlivější. Přišla ke kolébce, ale cestou zakopnula o spící kolegyni a natáhla se na podlaze. Vtom otevřeným oknem vletěla do pokoje čtvrtá sudička. Kolem hlavy měla ovázaný károvaný šátek a neustále bolestivě skuhrala. Taky měla proč. Přejedla se těch sladkostí z koše a rozbolely jí zuby. Šíleným pohledem proletěla po místnosti a přiřítila se ke kolébce.

„Za to utrpení, co teď prožívám..“, vyhrkla ze sebe a byla náhle povalena třetí sudičkou na podlahu. Po divoké šarvátce plné chvatů a kopů ve vzduchu, byla třetí sudička eliminována do blízkého šatníku.

Vítěz vyslovil svoji kletbu : „ Přeji ti, až dovršíš sedmnácti let ( Na okamžik se zamyslela) Tak se píchneš pletací jehlicí do zadku a chytneš otravu krve. A zemřeš, protože na to ještě nemají protilátku“.

To už  se z šatníku dostala uvězněná sudička a vrhla se k Růžence.

„Neumřeš! Jen budeš v kómatu! Za tři sta let tě probudí až krásný král s doktorským titulem, který přicválá na motorovém oři a píchne ti do žíly protilátku.“

Uplynulo mnoho let a Růženka rostla jako z vody. Už se stačila vloupat do královské klenotnice, poznat návykové vlastnosti makovice a zvracet na každém rohu. Proto jí nikdo neřekl jinak než Vyblutá Růženka.

Na pobledlou blondýnku číhalo nebezpečí na každém rohu. Dvakrát se jí snažili unést a prodat do otroctví. Dva pedofily museli vykastrovat, vypíchnout jim oči a deportovat na opuštěný ostrov, aby ji nechali už konečně na pokoji.

Když měla Růženka sedmnácté narozeniny, rodiče odstranili z jejího dosahu všechny pletací jehlice se slovy: „ Podle kletby máš umřít až v den svých sedmnáctých narozenin. Nedělej si starosti! Plést můžeš až zítra!“

Během oslav Růženka pozvracela narozeninový dort a tak se raději odebrala do svých komnat. Tady už číhala čtvrtá sudička s jehlicí v ruce. Se slovy : „Nastav zadek, brouku!“ se vrhla po Růžence. Ta si to nenechala líbit a použila svou osvědčenou obranu tzv. „šavlový útok“. I pozvracela rozzlobenou  sudičku od hlavy až k patě. Teprve až úder vázou do týla, jí natolik oslabil, že mohla sudička dovršit svou kletbu a zapíchnout ji jehlici do míst, kam slunce nezavítá.

Nad zámkem se zaklikatil blesk a Růženka upadla do kómatu.

Roky plynuly a království rozvrátila revoluce. Král s chotí uprchli do exilu a nechali svou dceru samotnou v opuštěném zámku. Ten postupně zarůstal až docela zmizel v hustém porostu lesa.

Uplynulo tři sta let a nic. Nikdo nepřišel. A tak tam Růženka čeká dodnes. Najde se nějaký dr. Král s bílým autem a přijede jí vysvobodit? Kdo ví? Třeba tam už míří.