Newtonova soustava 2

Mám takovej divnej pocit, že tohle neskousne asi nikdo....byl bych rád až to někdo přelouskne...napsal aspoň že to přečet....Dík!!!

                   NEWTONOVA  SOUSTAVA 

                              -Radek Protch           

 

 

                                           Úvod

  Země technologicky předběhla všechna ostatní odvětví lidské činnosti. Stala se z ní vědecká rasa, avšak bez vážnějšího využití, až do roku 2077, kdy se konečně kosmologové dočkali vytouženého ovoce.

  Během průzkumu Galileovi galaxie narazili na hvězdný systém s pěti planetami s téměř nevyčerpatelnými zdroji těžkých kovů.

  Byla to hvězda PX, tudíž mladší než 3 miliardy let.

  Rozhodnutí tedy bylo jasné, za pomoci marských dolů se musí získat dostatek surovin k sestrojení mezihvězdné lodě, která ponese pět miliónů kolonistů.

  Pouze jedna pětina však musí zůstat v bdělém stavu, ta rozvine kolonii na 3-PX, která jako jediná skýtala možnost farmaření, a to navíc ve velmi stížených podmínkách a za předpokladu vytvoření umělé atmosféry.

  A tak se také stalo, roku 2113, byla vesmírná loď Kolonista-1 připravena přijmout svou posádku.

  Čtyři milióny lidí, různých národností v poklidu spalo, zatímco milión jich netrpělivě připravoval materiály a plány pro výstavbu na Kolonii 3-PX.

  O pět let později už kotvil Kolonista-1 ve své cílové stanici, na palubě už však byly pouze čtyři pětiny původní posádky.

 

 

                                           -1-

 

 

 

 

                       Část  I. -  Kolonie 3-PX

 

  -Tak co hoši, všechno v pořádku?;  optal se ihned po příchodu do plánovací místnosti orbitální stanice ISS-1-PX, která obíhala okolo 3-PX a dohlížela na práci, kapitán Rio, který po příletu k 3-PX už toho neměl mnoho na práci.

  -No dalo by se říct, že je všechno v mezích normy.; zareagoval jeden z vedoucích projektu.

  -A co to má asi tak znamenat v mezích normy? Že nás třetina po přistání tam dolu zemře?!; na kapitánově tváři probleskl náznak úsměvu, který rychle potlačil, aby to náhodou neubralo na jeho pověsti, kamenné tváře.

  Na podobné žertíky tu ale nebylo místo a ani čas, a tak muselo kapitánovi stačit nevrlé zavrčení některých z členů realizačního týmu a několik né příliš laskavých pohledů.

  -Promiňte, já se jen ptal!; omluvil se kapitán, napodobil vojenské čelem vzad a rychle se dal k ústupu, než přijde k ujmě.

  -Tak se podiv sám!; zastavil ho sám vedoucí celého projektu, tudíž člověk s největšími pravomocemi, co se období stavby na  3-PX týkalo. Byl to sám Asimov, který celou dobu stál u vchodu do celkem velké plánovací místnosti. Ukázal na stěny na kterých se začaly objevovat plány.

  Jindy bílé stěny byly náhle pokryty nespočtem nákresů různých barev, kterým Rio Tor nerozuměl ani v nejmenším, aby také rozuměl plánům na více jak 120-ti metrech čtverečních, když je

 

 

                                             -2-

 

 

 

 

 nikdy v životě neviděl, jeho starost také byla pouze dostat ocelový kolos napříč hyperprostorem, což na druhou stranu také nebyla žádná hračka.

  -Víš Petere, mě ty plány nějak nic moc neříkají.; Rio mluvil s Peterem Asimovem, jako s dlouholetým známým, což nebylo daleko od pravdy.

  -Tak se na to podiv asi takhle: To co je na plánech červené, to už je zcela hotové.

  Rio se zadíval na plány, pozoroval je několik minut a marně hledal červenou barvu.

  -Petere, ale já tam žádnou červenou nevidím.

  -No to bude, Rio, asi tím, že tam prozatím žádná není. Nejsme na tom nejlíp, ale nejhůř taky ne.

  -Můžeš mi to trochu blíž vysvětlit? Přece jenom jde i o můj kejhák.; Rio se podíval na Petera trochu vyčítavým a trochu dětinským pohledem, nevnímaje, že se stane něco s jeho image.

  -To můžu, ale jelikož nejsi až tak technickej typ, tak to asi budu muset hodně zjednodušit?!; odpověděl Asimov bez váhání a pousmál se nad svou přesně mířenou narážkou.

  -Pokud by si byl tak hodnej, tak mi můžeš interpretovat jen fakta.; Rio dělal, jako by narážku přeslechl, to byla další věc, kterou uměl mistrně, čímž některé lidi neskonale vytáčel.

  Asimov už se nechtěl nadále pouštět hlouběji do nějaké slovní přestřelky i on si byl vědom, že jeho šance na výhru v takovémto boji byla čistě teoretická, tudíž prokticky nemožná.

 

 

                                              -3-

 

 

 

 

  -No, Rio, asi takhle...jsme s prací měsíc pozadu.

  -Cože?!

  -Nepřerušuj mě a dozvíš se všechno.

  -No dobrá tak mluv.

  -To bych rád ani já nemám příliš mnoho času.; Asimov si odkašlal, jestli ho nechce Rio opět přerušit a po té pokračoval.

-Jsme sice měsíc pozadu, ale to ještě nic neznamená, protože máme takovou malou rezervu, čítající asi dva roky.

  -A kdybyste náhodou nestihli termín ani s rezervou?; vyptával se nadále Rio, protože katastrofické vize, to bylo jeho téma.

  -Kdyby, kdyby, samá kdyby, pak by nejdříve zemřeli čtyři milióny lidí ve stázi a asi dva měsíce na to i my, ale to jsou jen kdyby a my máme ještě spoustu času.

  -No jen aby?!; poznamenal Rio a podával Peterovi ruku na rozloučenou.

  Ten ji uchopil, ale než se s Riem rozloučil ještě se pořádně zazubil, jakožto odpověď na Riovu podle něj nemístnou poznámku. Po té se otočil ke stolu, u kterého čekali jeho kolegové, kteří spíše než debetovat potřebovali Asimova, aby schválil nové postupy. Rio ještě chvíli pozoroval plány na stěnách, které Peter zapomněl vypnout, ale jelikož jim opravdu nerozumněl ani za mák odešel do své kajuty.

  Pomalu došel až ke své kajutě, dveře se automaticky otevřeli.

  -Á, takže už zase funguje identifikační systém!; zvolal Rio

 

 

                                          -4-

 

 

 

 

 

nahlas a podíval se s úsměvem do objektivu jedné z mála kamer na stanici. Pomalu vešel do své kajuty a snad ještě pomaleji kráčel ke svému křeslu, které stálo uprostřed velké místnosti, která téměř zela prázdnotou, před křeslem stál větší pracovní stůl s počítačem a různými maličkostmi, u levé stěny lehátko a skříň na osobní věci a jinak už jen holé kovové stěny, které díky barvám navrženým předními pozemskými psychology a sociology, nepůsobily nijak depresivně. Ono si to zkuste být několik let, nebo spíše polovinu svého, navíc prodlouženého života proží v konzervě.

  Když kapitán usedl do křesla nepomohl mu ani nátěr na zdech, měl depresi a s ní nemohlo nic udělat. Myslel proč právě on se rozhodl obětovat svůj život a zasvětit ho pro tuto jemu né příliš vlastní misi, ale pozdě bycha honit.Tak a teď nes co sis naložil, kapitáne; začal si dokonce sám se sebou povídat, ale ono jinak nebylo s kým, no ještě s počítačem, který byl také jediný spoj s lodí, která neobíhala planetu, nýbrž hvězdu Newtonova sytému a opisovala tak téměř stejnou elipsu, jako PX trojka.

  -No jo počítač! Že mě to nenapadlo dřív?!; kapitán luskl prsty a očima mu probleskla malá špetka naděje, že tu přece jenom má co dělat, né jen baviče pro techniky a vědce, kteří se mu neskrytě vysmívali.

  Už tancovaly jeho hbité prsty po klávesnici, která ač byl pokrok daleko se zdál být nejlepším způsobem práce s počítačem,

 

 

                                            -5-

 

 

 

pokud jste si s ním nechtěli povídat, což znamenalo většinou pěkné zdržení.

  -No jo, mysleli na všechno, když nás sem posílali.; liboval si kapitán nad fantastickým filmem ze středověké Anglie. Sledoval propracované počítačové efekty, které se téměř nedaly rozpoznat od skutečnosti, i když ve skutečnosti by si v Anglii asi nepoletoval rudý drak a nesvačil rytíře jako jednohubky.

  Obrazovka zablikala a film se přerušil, na obrazovce se objevila velmi známá postava Petera Asimova.

  -Proč mě rušíš? Právě si vychutnávám trochu kultury.; kapitán se z přinucení pousmál.

  -To si dovedu živě představit.; Peter mu vrátil úsměv, který vystřídalo promnutí si jeho husté černé bradky.

  -No tak co potřebuješ?

  -Kam chvátáš, Rio?

  -Ke kultuře samozřejmě, ke kultuře.; Rio se opět zasmál, ale tentokrát šlo o nenucený smích, kterého si tu zrovna moc nedopřával.

  -Tak to tě teda budu muset zklamat, protože si tu kulturu budeš muset nechat na pozdějc. Přišla nám zpráva z astrofyziky, že se Kolonista vychyluje z dráhy.

  -Už chápu, takže tam musím neprodleně odletět.

  -Bohužel. Je mi líto tý kultury, ale tý si ještě užiješ.; Peter se opět zasmál, jakoby měl radost, že se Ria konečně zbaví a i Rio to postřehl, což mu zrovna dvakrát náladu nezvedlo.

 

 

                                              -6-

 

 

 

 

  Vypnul počítač, aniž by se s Asimovem rozloučil. Rio byl jeden z posledních, kdo to mohl takto jednoduše udělat, protože byl také poslední, kdo stále používal pro komunikaci počítač a né nástěnou projekci, jaká byla v plánovací místnosti. Dveře se za kapitánem opět zavřeli a on se šouravým krokem ploužil k přechodové komoře, kde už na něj určitě čekala přeprvní kapsle.

  Omyl nebyla tam kapsle nýbrž raketoplán pro více než dvěstě osob. Vstoupil do přechodové komory, kde ho čekala dokonce i dezinfekce, což mu připadalo docela zbytečné, ale opatření byla opatření a patřila i pro kapitána.

  -To pro mně posíláte tuhle limuzínu?; pronesl vtipem kapitán, když vstoupil na palubu Kentaura, ale vlastně ho docela zajímalo proč tak plýtvat pro převoz jedné osoby.

  -No to víte kapitáne, nejste jen tak někdo!; ozvalo se z pilotního křesla.

  -Tenhle hlas znám!; ozval se kapitán a moc dobře věděl o koho jde.

  Pilotní křeslo se otočilo o stoosmdesát stupňů a pilot se díval kapitánovi přímo do očí.

  -Tím jsem si jist, že ten hlas znáte, kapitáne! Týral jsem vás jím dlouhá léta.

  -Jak dlouho jsme se neviděli, Lenny, ty jeden flákači?

  -Dlouho pane a jakýpak flákač? Já se sem táhnu s touhle kupou šrotu a vy si ještě na mne budete stěžovat.; Lenny Rock se smál a ani sám nevěděl čemu, ale nemohlo ho to pustit.

 

 

                                               -7-

 

 

 

 

 

  -No to by mne zajímalo proč Kentaur, nezvládl bych snad cestu přepravní kapslí?

  -Nezvládl, pane.

  Kapitánova tvář náhle zvážněla, nikdo ať už je to kamarád či né si nesmí dovolit poukazovat na kapitánovu neschopnost ať už je to pravda či né. Lenny si rychle uvědomil, co provedl, a co způsobilo náhlou změnu kapitánova výrazu.

  -No víte kapitáne, on by to nyní nezvládl tak nějak asi nikdo.

  -A to jako proč?!; Ria ještě nijak nepřešla vážnost, která ke kapitánovi patřila.

  -No víte, hmm, no víš, Kolonista začal rotovat, což zazpůsobi-lo, no...

  -Já vím, co to zazpůsobilo. Přerušení magnetické dráhy pro kapsle!; přerušil ho kapitán, když viděl, jak se Lenny trápí s vyjádřením oněch důsledků.

  -Ano přesně tak! Pane!

  -No tak už s tím krámem pohni, ať se na to můžu podívat. Kapitán si stoupl k postranímu průzoru a sledoval, co se děje na stavbě. Byl vidět pouze obry ohromné konstrukce, která vyrůstala na orbitu PX trojky a na nespočtu míst tohoto kolosu svítila malá rudá světýlka laserových hořáků, jimiž byli konstruktéři vybaveni. Kapitána pohled uchvátil. Už o něco méně ho uchvátil pohled čelním průzorem. Viděl Kolonistu zvenčí, což jak si nakonec uvědomil ještě neviděl, ale více ho znepokojovalo jak se pomalu otáčel.

 

 

                                                  -8-

 

 

 

 

 

  Kentaur dosedl na rotujícího kolonistu a přechodové komory do sebe bez větších potížích zapadly. Bylo slyšet jen nepatrné zasyčení, protože obě komory měli téměř stejný tlak. Nejdříve vešli dva řádoví členové posádky, jakožto jakýsi živý štít, což bylo už jakési zažité pravidlo, po té kapitán a za ním pilot a navigátor a nakonec zbytek posádky.

  Posádka si šla po své práci, zatímco kapitán doprovázen Lennym Rockem kráčeli dlouhou chodbou až k výtahu, který je měl dovézt až na můstek Kolonisty.

  Kapitán vstoupil na můstek, což pro posádku znamenalo přerušení činnosti a zasalutování kapitánovi, jakožto nejvyššímu důstojníkovi na lodi.

  -No tak hoši, co se tady děje?

  -Kolonista se vychyluje ze své dráhy, kapitáne, a...

  -Tohle vynechte, to už jsem slyšel. Spíše by mne zajímalo, proč prostě neprovedete korekturu dráhy letu, neustálí te rotaci a musíte mě táhnout až sem?

  První důstojník sklopil hlavu, na znak studu jeho neschopnosti provést rozkazy, které byly dostatečně jasné z kapitánovi otázky.

  -No tak to proveďte alespoň teď!; rozkázal kapitán a shlédl reakci posádky. Nikdo se ani nepohnul, jen první důstojník Orca pohlédl na kapitána a po té opět sklonil hlavu. Kapitána reakce dostatečně rozzuřila.

 

 

                                               -9-

 

 

 

 

 

  -No tak, neslyšeli jste snad rozkazy?! Mám vám to dát písemně?!; kapitánův hlas poprvé hřměl jako opravdová bouře. Teprve nyní se Orca odhodlal k odpovědi, ale i ta mu činila potíže, protože se strachoval kapitánova hněvu.

  -Víte, kapitáne, ono to nejde!

  -To si ze mě děláte legraci, co vás tam na zemi učili?!; bouře rychle přecházela v uragán, který div že neserval služební čepice ISI (International Space Institute), přítomných na můstku.

  -Kapitáne, my prostě nemůžeme dělat nic!

  -Co to tady melete!; kapitán si vytáhl kapesník, aby si otřel zpocené čelo a mohl nasadit na další vlnu krupobití.

  -Zkoušeli jsme vše, kapitáne, boční pohon, hlavní pohon, ale Kolonista se ani nepohnul, pouze pokračuje ve vychylování.; odpověděl Orca a bezmocně opět sklopil hlavu a zrak k zemi.

  -Orco, dívejte se mi do očí, když se s vámi bavím!

  -Ano pane!; Orca neměl na výběr, a tak se zděšením v očích pozoroval kapitánův výraz, který konečně nabral zpáteční cestu přes bouři až k mrholení.

  -Udělali jste analýzu okolí?

  -Ano pane!

  -No a co jste zjistili?! A nemůžete mluvit trochu sami, abych se nemusel vyptávat na každou pitomost?!

  -Zajisté pane!; odpověděl Orca; No a nezjistili jsme nic, pane.

  -Mohli byste si ze mě utahovat, pomalu mě to přestává bavit!; vykřikl náhle Rio.

 

 

                                                -10-

 

 

 

 

 

  -My si z vás neutahujeme, pane.; Orca už byl téměř na dně ne-věděl, co dál a vypadalo to, že se nejspíš složí.

  -Tak mi ukažte výsledky analýzy prostředí!

  -Ano pane, nyní už probíhá druhá kontrolní analýza.

  Průzory se zatemněly a namísto hvězd se na nich zobrazily snímky všech různých spekter, grafy, tabulky, ale výsledkem všeho bylo pouze normální prostředí, které za žádnou cenu nemohlo způsobit takovéto problémy.

  -Takže se jedná o sabotáž?; kapitán jako vždy přemýšlel nahlas.

  -V žádném případě, pane, to by bylo daleko jednodušeji zjistitelné, než cokoli zvenčí a navíc vše funguje, jak má.

  -V žádném případě?! A jak je tedy možné, že nemůžete pohnout s lodí?!; kapitán už opět hromoval, ale rychle se uklidnil.

  -Tak to prosím nevíme, kapitáne.; odpověděl mu Orca a přelétl pohledem výsledky zobrazené na místě průzorů.

  Kapitán přemýšlel, co s nadálou situací dělat, jak jen bojovat s nepřítelem, který je neviditelný, a pokud je to vůbec nepřítel. Dosedl do kapitánského křesla a mnul si oholenou bradu. Bez hnutí tam seděl několik desítek minut, přemýšlel a jen si občas otřel čelo.

  -Něco musíme zkusit!

  Zbytek posádky na můstku se otočila ke kapitánovi, který zčistajasna promluvil.

  -Zavolejte sem Wanga!

  -Myslíte toho astrofyzika, pane?

 

 

                                               -11-

 

 

 

 

 

  -Samozřejmě.

  Kapitán postřehl jak Orca komunikuje s Wangem přes interkom, rychle zase odvrátil pohled a dal se do dalšího přemýšlení, protože měl ještě dost času, než se Wang dostaví a než počítač zpracuje data, kterými byl nyní bombardován. Ono se to dost špatně dá pochopit, že se něco děje, a to bezdůvodně.

Dveře výtahu se rychle otevřely a menší chlapík, tak okolo čtyřicítky vstoupil na můstek.

  -Dobrý den, kapitáne!

  -No já bych neřekl, že může být dobrý v této situaci.

  -Já se omlouvám kapitáne, už jsem byl s části informován o naší situaci, ale ani v nejmenším mne, pane, nenapadá, jak by vám mohl pomoct někdo jako já?; Wang domluvil a pomalu pohledem přejížděl celý můstek, bylo to vlastně poprvé, co tu byl. Můstek obsahoval různé geometrické tvary. Nadchla ho ta pestrost, né ta laboratoř připomínající barevnou krabici, málem by dokonce zapomněl, proč tu vlastně je.

  -Vlastně, doktore Wangu, ani já sám nevím, proč jsem si sem pozval právě vás, ale je tomu, tak a nějaký ten důvod určitě taky časem najdeme. Například, jak z toho ven?

  -A z čeho, pane?; opáčil se Wang, který právě spadl z onoho snění o podobné laboratoři a vrátil se do reality.

  -No přece z naší situace!; kapitán si odkašlal a čekal na Wangovu reakci.

 

 

                                              -12-

 

 

 

 

  -No víte pane, nerad vás zklamu, ale ani já nevím, jak z toho ven, navíc mám jen omezené množství informací, které můžou být zkreslené.; Wang sklopil pohled ke kapitánovým nablýskaným botám, naznačil tím kapitánovi, že ho jeho neschopnost opravdu mrzí.

  -Informace samozřejmě dostanete, jaké jen budete chtít!; kapitán se odmlčel; Nyní patříte do týmu, který se bude zabývat tímto problémem a po tuto dobu se také vaše pracoviště přesouvá sem na můstek!; kapitán se opět odmlčel a čekal, jestli náhodou nebude Wang něco namítat, ale ten stál na místě bez hnutí a jediné hlásky; Pokud teda nic nenamítáte, tak se pustíme ihned do práce, ještě ani nevíme, co se může ještě stát a kolik máme času na naší korekci dráhy.

  Kapitán i Wang si to namířili doprostřed nemalého můstku, kde se nacházelo místo kapitána a prvního důstojníka, které Orca astrofyzikovi dočasně vyklidil.

  -Kapitáne, mohu se vás zeptat na jedno?

  -A na co, týká se to naší situace?; odpověděl kapitán a pohlédl Wangovi přímo do očí, což mu umožnilo to, že stál o stupínek níže než astrofyzik. Wang jen pokrčil rameny. Oba se posadili a kapitán se opět ujal slova.

  -Tak se ptejte, Wangu.

  -Proč právě, vy?

  -Moc vám nerozumím, Wangu.; odpověděl Rio a pokrčil rameny podobně jako Wang. Tak trochu lhal, protože Wangovi rozumněl až moc dobře.

  -Proč jste si vybral ze všech možností cest životem právě tuto?

 

 

                                              -13-

 

 

 

 

  -Zajímavá otázka, ale mám ten pocit, že se tak trochu netýká našeho problému, a jak jsem vám již řekl, tak nevíme kolik máme času, proto bych vás poprosil, abyste se zaměřil spíše na astrofyziku.; kapitán mluvil velmi rychle, jako kdyby opravdu měli pár posledních minut. Po té se podíval na průzory zakryté grafy a snímky a pokynul Wangovi, aby se spíše než jemu věnoval jim.

  Wang chvíli pozoroval materiál, který mu byl prozatím k dispozici, velmi nervózně si přitom okusoval palec.

  -No kapitáne, času asi budeme mít asi relativně dost, řekl bych tak několik pozemských dní či spíše týdnů.

  Kapitán se na Wanga podíval tak trochu nechápavým, a tak trochu vyčítavým pohledem.

  -No vysvětlím vám to asi takto, pokud chcete kapitáne?; kapitán přikývl a poslouchal Wanga, který po té pokračoval; Je to asi takhle na devadesát procent se naše dráha stáčí k pětce, kam stávající rychlostí i s možným zrychlením dorazíme tak za pět, možná šest týdnů.

  Kapitán pozoroval Wanga, jako žák, který absolutně nepochopil vysvětlovanou látku. Přitom hltal každé jeho slovo a nevěřícně kroutil hlavou.

  -Jak jste na to přišel?

  -Je to jednoduché, prostě jsem vyhodnotil všechna fakta a vyšlo mi to, a to úplně jednoduše, ale myslím, že astrofyziku jste bral pouze obecnou, a proto se vám to ani nebudu snažit vysvětlit.; odpověděl Wang sebevědomě a nechal na sobě znát trochu hrdosti, kterou si uchovával díky svým vynikajícím schopnostem.

 

 

                                              -14-

 

 

 

 

 

  -Jste si tím jist a nebo mne jen vodíte za nos.

  -Jsem si tím jistý pane.; odpověděl Wang bez váhání a pokýval přitom opravdu sebevědomě hlavou.

  -A co byste teda navrhoval jako další postup, abychom se z této situace dostali?; zeptal se kapitán a hleděl opět Wangovi do očí, tentokrát už však ze svého křesla, které bylo na stejné úrovni jako to Wangovo, v sedě se však tolik neprojevila jejich výšková nerovnost.

  -Nyní bychom si mohli promluvit.

  -S tím s vámi nesouhlasím, měli bychom něco podniknout!; vrhl směrem k Wangovi velmi vyčítavý pohled, který Wang odrazil absolutně nemístnou lhostejností a opětovným pokrčením rameny.

  -Pokud kapitáne, víte co bychom měli udělat, tak prosím, ale já bych raději počkal, až se dostaneme blíže k péiks pětce a budeme to moci lépe prozkoumat.

  Kapitán vytřeštil oči jako by nikdy takovou nehorázost neslyšel.

  -Tím mi chcete naznačit, že máme riskovat čtyři milióny lidských životů, abychom něco prozkoumali?; kapitán se na chvíli odmlčel, jestli se k tomu Wang nějak vyjádří, ten však jen pokynul hlavou, čímž naznačil, že přesně to by udělal; To nemůžu dovolit!; kapitánův hlas málem opět propukl v bouři, ale nakonec ji zkrotil v pouhý poryv větru.

  -Nemáme jinou možnost, kapitáne!; Wangova slova kapitána zamrazila, tak že na chvíli ztratil vědomí a jen bezduše hleděl na Wangova již zavřená ústa.

 

 

                                               -15-

 

 

 

 

 

  Když se Rio alespoň trochu vzpamatoval, odvrátil pohled směrem k výsledkům, kterým téměř nerozuměl, neviděl na nich nic než snímky Newtonovi soustavy a ono tam vlastně ani nic jiného nebylo.

  -Počítači! Simulaci naší dráhy!; zakřičel nakonec kapitán.

  -V jakém časovém úseku byste si to přál pane?; otázal se počítač.

  -Šest týdnů!

  -Ano pane, chvíli to bude trvat.

  Kapitán čekal na vyhodnocení úkolu, který zadal počítači, mezitím nervózně poklepával prsty o panel před sebou. Něco se dělo a všichni na můstku to poznali. Rozblikala se červená alarmní světla.

  -Lodní počítač, rotace lodi se zrychlila, vyrovnáváme umělou gravitaci!

  Nyní znervózněl i Wang, stalo se něco, co ani on nečekal. Přemýšlel nad tím, co mu řekl kapitán o riskování, o tom co mohlo zapříčinit tak náhlou změnu, a jak nad tím vyzrát.

  -Kapitáne!; zvolal najednou a vyrušil tak muže strnule pozorujícího výsledky v průzorech. Kapitán se okamžitě otočil k Wangovi a zpozoroval přitom, že mu na monitoru umístěného na jeho panelu bliká zpráva. ta počká pomyslel si kapitán a čekal, co mu Wang chce sdělit.

  -Kapitáne, mám jeden návrh.

  -Tak rychle s ním!; vykřikl kapitán dychtivě, čekaje na nějaký nový nápad o něco méně šílený než ten minulý.

  -Kentaur!; to bylo jediné Wangovo slovo, i to však kapitánovi

 

 

                                                -16-

 

 

 

 

 

stačilo, aby pochopil oč Wangovi jde. Proč ho to jen nenapadlo, vyslat směrem kam míří Kolonista Kentaura s vědeckým týmem, aby to prozkoumali. Jeho přemýšlení přerušilo zablikání v průzorech, proto zpozorněl a sledoval, co je způsobilo. Nyní už v průzorech nebyly žádné výsledky. Promítal se tam obraz z jedné z postraních kamer, která ukazovala jednou za vteřinu vzdalujícího se Kentaura a jakési úlomky kovu a skla. Až nyní si kapitán vzpomněl na zprávu, která mu přišla. Moc dobře věděl čeho se týká, ale i přesto ji otevřel.

  -Kapitáne, prosím omluvte, že vás vyrušuji, ale přechodové komory nevydržely a Kentaur se odtrhl, nezpůsobil však žádné vážné škody.

  -Nezpůsobil žádné vážné škody?!; kapitán se chytil za hlavu a neustále si opakoval onu větu.

  Ani Wang nebyl připraven na tento obrázek, a proto se na vše díval, jako když malému dítěti seberete jeho oblíbenou hračku, jen se rozbrečet.

  -Tak teď už nám zbývá jen plán A.; opáčil Wang a s notnou dávkou cynismu se pousmál naznak alespoň nějaké naděje.

  Kapitán nebyl schopen slova a ani Wang s ním právě v tuto chvíli nechtěl rozvíjet případnou debatu. Přemýšlel ještě nad nějakou jinou variantou, ale nic ho nenapadlo, ostatní lodě právě byly na orbitu trojky a stejně by nemohli na Kolonistovi přistát. Ocitli jsme se ve slepé uličce, ale jak z ní ven, přece to nějak jít musí a nebo né, a co když doletíme až k pětce a na nic nepřijdeme, co potom. Né to nebyla myšlenka pro Wangův žaludek, na chvíli záviděl lidem ve stázi, kteří o ničem nevěděli.

 

 

                                             -17-

 

 

 

 

 

  Následovaly dlouhé minuty ticha, snad i hodiny, kdy oba muži bezradně seděli a přemýšleli. Nutno podotknout, že bezvýsledně, dokonce ani oni nečekali, že by snad na něco přišli, ale neustále se drželi pravidla, že se vzdávají pouze slabí.

  Po několika hodinách za nimi přišla dívka od navigace, přinesla jim něco k jídlu a neskrývala přitom beznaděj, která jí zářila na tváři, jako za jasné noci na Zemi Severka.

  Jídlo stálo před oběma ještě hodnou chvíli, než se rozhodli, že hladovkou nejspíš nic nevyřeší. Oba se pustili do jídla, nevnímali však chuť jídla, jedli spíše z povinnosti.

(Už posláno do písmáka!….)

  Oba pomalu dojedli a poočku začali sledovat jeden druhého.

  -Tak to kapitáne vypadá, že spolu budeme pracovat ještě nějakou tu dobu, proto bych...no.

  -Co byste chtěl?; přerušil ho kapitán a bylo vidět, že hlavní nápor první deprese pomalu ustupoval.

  -Chtěl jsem se vrátit k tomu proč právě vy?; Wang ze sebe vyloudil trochu přiškrcený úsměv, protože si byl vědom, že jeho otázka není příliš na místě.

  Kapitán přemýšlel, jak by Wangovi mohl odpovědět a přitom pozoroval dění na můstku, které právě připomínalo velké mraveniště, nikdo si nevěděl rady, každého trápila otázka, co se vlastně děje, a jak to všechno skončí. Nakonec se kapitán odvrátil od posádky a podíval se na Wanga, který ho po celou tu dobu pozoroval.

  -Nemyslíte Wangu, že je to celé tak trochu soukromé?; kapitán věnoval Wangovi pohled s výrazem, který se jen těžko popisuje.

 

 

                                            -18-

 

 

 

 

  -No víte kapitáne, mně osobně se daleko lépe spolupracuje, když vím s kým mám tu čest, takže to není nic osobního, proti vám, prostě jsem vás chtěl jen tak trochu poznat, ale pokud...; kapitán Wanga opět přerušil.

  -Musím si to tak trochu rozmyslet, víte bylo to docela dost věcí, které mne přiměli k tomu, abych se zhostil tohoto úkolu. Ale pokud vám mám vyprávět svůj příběh, tak bych nejdříve chtěl slyšet ten váš.; kapitán domluvil a pokynul Wangovi, že si může vzít slovo.

  -No kapitáne, abych řek pravdu, tak na mém příběhu není nic moc zvláštního.; Wang se snažil sprostit se úkolu řečníka a čekal na Riovu odpověď, jestli si náhodou nechce celou záležitost rozmyslet a raději vyprávět svůj příběh, který je určitě o mnoho zajímavější než ten Wangův.

  -Jen mluvte!; pronesl kapitán až to znělo tak trochu jako příkaz.

  -No dobrá!; Wang se pohodlněji usadil do svého prozatím vypůjčeného křesla a pokračoval; Víte, kdysi na Zemi jsem měl ženu.

  Kapitán se pousmál, nějak mu přišlo vtipné wangovo podání, ale ani nevěděl, v čem to bylo. Wang si toho všiml, a proto na chvíli ustal ve svém vyprávění.

  -Má žena, tedy Tenka, byla vědkyně jako já.

  -Proč ten minulý čas, Wangu?; přerušil ho kapitán.

  -Zemřela.; Wang odpověděl, ale rychle pokračoval, aby se mu kapitán neomlouval.; Možná, že ji sám znáte, položila základ Neohumaniky v oboru psychologie.

 

 

                                            -19-

 

 

 

 

 

  -No abych řekl pravdu, tak jsem o tom jen zaslechl, bylo to něco jako zákony robotiky.; odpověděl kapitán a trochu se zastyděl, že se nevěnoval vědě, tak jak by bylo třeba.

  -Pokud to řeknete takhle, tak to zní trochu vulgárně, ale budiž. Bylo to něco podobného, ale aplikovaného na člověka. Pomocí Neohumaniky se pak daly diagnostikovat různé poruchy mozku a za pomoci neurochirurgie po té i léčit. Já jsem v té době nebyl zrovna kosmoeso, ale soupeření s Tenkou mne hnalo kupředu, nakonec jsme se dozvěděli o této misi a tím byl určen náš cíl.

  -A co se stalo, jak zemřela vaše žena?

  -Nebylo to dlouho před naloděním! Fanatičtí křesťané nebo něco tak, prostě nějací pobožníčci jí zabili jako kacířku. Mne tak nezbylo než odletět, na Zemi už mne stejně nic nedrželo a navíc to byl náš společný sen.

  -Je mi to opravdu líto. Také nemám rád ty...no ty...vy víte ani jim nemohu přijít na jméno...

  -No a teď jste na řadě, vy kapitáne!

  -No tak už mi tykej, nemám rád tuhle formální řeč!; kapitán se musel kousnout do rtu, jak mu ono vykání vadilo.

  -Hmm, dobře Rio, teď ty!; odpověděl Wang.

  -No dobře, ale není to nijak poutavé, spíš je to dost prosté. Tam ve stázi leží můj syn... Vybrali ho a já se jakoby dobrovolně přihlásil.

  -A to to nebylo nijak nápadné? Kapitán má syna ve stázi na vlastní lodi?

  -Konexe.; procedil kapitán skrz zuby, tak aby to slyšel jen Wang, ten přikývl naznačil porozumění, ale né souhlas.

 

 

                                            -20-

 

 

 

                        Část II.  -  Galieliho říše

 

  Galieliho říše sestávající se nyní z více než 3000 hvězdných soustav Galileiho galaxie, Založena roku 2100 Peterem Asimovem (rok 1 PA ). Plně samostatná, oddělena od Americas Empire, pod vedením císaře George III., který autonomie neuznává. Na druhou stranu nemá jinou možnost, než Galilejce kritizovat.

  Nyní se píše rok 4500 PA .Toto období se jinak popisuje v Galilejských kronikách jako zlatý věk. Ale kdo ví,co se stane? Co přijde...

 

                       kapitola I. -  Dezerce

 

                                         1.

  -Pane Kantosi, pane!

  -No tak, co se to děje, Campe?!

  -Stodvacet tisíc!!

  Camp se zastavil v ohromné hale audienčním sále Azuru v Simakově soustavě, nemohl popadnout dech ani na to, aby dopověděl zprávu Azurskému vládci.

  -Co stodvacet tisíc?! No tak povídej!; Kantos byl znepokojen tím jak byl Camp rozrušen zprávou, kterou mu právě nesl.

  Camp tam však namísto odpovědi dál stál a držel se za bránici. Nechával si čas na sformování informací pro přesné nastínění situace, do které se Simakova soustava, jakožto provinční soustava dostala.

 

 

                                       -21-

 

 

 

 

  -Američanů?; zeptal se mezitím Kantos, který se mezitím skusil dovtípit situace.

  Camp pouze pokynul hlavou, že se Azurský pán trefil do černého. Vládce ucítil, jak ho zamrazilo na zátylku a chlupy se mu na šíji naježily.

  -Američanů, pane, a všichni požádali o azil.

  -Který jim podle Galilejského práva musíme poskytnout!; přerušil ho Kantos. Camp na chvíli ztuhl, nechtěl okusit Kantův hněv.

  -To už je za jediný rok přes čtyry sta tisíc! No tak mi sem pošlete jejich vůdce nebo tak něco!; Kantos rezignoval na jakýkoli odpor, sám věděl, že mu nyní není nic platný, dokud je nevyslechne, ale být to jen na něm poslal by je ke všem kosmickým čertům, protože stodvacet hladových krků není nic jiného, než pořádný problém, obzvlášť pro novou planetu s nezaběhlou ekonomikou.

  Jak tak Kantos dumal, co z toho všeho vzejde vrátil se Camp a spolu s ním i muž o mnoho světlejší než bylo zvykem pro Galilejce. Muž padl na kolena a zdvihl pohled ke Kantovi. V očích strachu, že byste ho neposbírali po půli Galilejské říše a respektu, že by se ho za nehet vešlo, což Kantos zpozoroval, a proto také zvolil postoj krutovládce, aby ho naučil respektu.

  - Co od nás chcete potomci krys?!

  - Jste stejnými potomky jako my!; procedil muž skrz zuby, které značily nepřílišnou hygienu.

  V tu chvíli dopadl na Američanovu bradu Campův loket. Američan upadl na bok, ale hbitě se vzpřímil opět na kolena. Proužek krve zdobil Američanovu tvář s náznakem pohrdání.

 

 

                                                -22-

 

 

 

  - Pokud se chcete proletět volným kosmem, tak mne můžete zkoušet dál!

  - Představ se!; napomenul ho Camp a jeho loket tentokrát dopadl na žebra.

  - Jsem Steve Power, člen kosmické rady Americké říše!

  - Ach tak radní, tak to jsme tu ještě neměli!; pousmál se vládce, ale nechuť vůči Američanovi byla cítit na parseky daleko.

  - Žádáme vás o poskytnutí azilu.; oznámil vládci Power a vyslal směrem k němu úšklebek.

  - A co když vašemu požadavku nevyhovíme?; Kantos vrátil Powerovi úšklebek, ale sám dobře věděl, že pouze blafuje a nic takového udělat nemůže.

  - Zdá se mi, že to udělat nemůžete a navíc by vám to nejspíš způsobilo problémy až si pro nás přiletí Americká flotila.; Power vyslal další úšklebek, ten se však už nelíbil ani Campovi, který vyzdobil Američanovu tvář další ranou.

  Kantos propukl v smích, který se rozléhal rozlehlou síní.

  -Až si pro vás přiletí flotila?!; Kantos neustával ve smíchu a na Američanově tváři se nyní vyjímalo nevyčíslitelná dávka vzteku.

  -Campe!

  -Ano pane?

  -Odveďte ho do pokoje číslo 5.

  -Pane, ale pětka, to je.

  -Něco jako vězení, já vím!; přerušil ho Kantos.

  Pětka bylo číslo, které v Galieliho říši znamenala jen to špatné a ono opravdu není divu, když se vezme v úvahu, že na PX-5 zahynulo přes dva milióny původních kolonistů a ani nyní nepatří

 

 

                                                -23-

 

 

 

tato planeta Newtonovi soustavy k říši.

  Camp chytil Powera za paži, ale ten se mu vysmekl.

  -Za to zaplatíte! Ošklivě zaplatíte!; vztekal se Američan, ale to už ho chytil Camp pevněji a vláčel ho pryč.

  -Hezké strávení zbytku života. V tomto pokoji budete až do příletu té vaší flotily.; to byla poslední slova, která Power slyšel spolu s hromovým smíchem.

  Kantos se rychle přestal smát, když si uvědomil, že tu není jen Power, ale 120,000 lidí. Rozhodl se, že se půjde podívat na tyto lidi, kteří měli být podle zvyklostí na nádvoří paláce Azurské vlády. Zcedl se ze svého křesla a putoval napříč sálem směrem ke dveřím, ve kterých před chvílí zmizel Camp i s Powerem. Byl to ještě pěkný kousek palácovými chodbami, ale Kantos byl stále mladý a chůze mu nedělala žádné problémy, by naopak měl rád procházky a nejspíš by mu přišla vhod i tato, potom zdlouhavém sezení v audienční síni, nebýt však těch zatracených přistěhovalců.

  Kantos vyšel svižným krokem na nádvoří, z kterého se ozýval nepřeslechnutelný hluk.

  Hluk ustal.

  Bylo absolutní ticho.

  Tváře žen i mužů nyní pozorovaly nově příchozího. Byly to tváře plné strachu, některé ještě mokré čerstvými slzami.

  Dokonce i děti, které byly nejspíš hlavním zdrojem hluku byly tiché, jako ani by tam nebyly, schovávaly se za záda svých rodičů nebo alespoň dobře známých.

  Kantos procházel davem a byl udiven tichem a respektem, který jeho, metr devadesát, vysoká postava v úboru říšských vládců

 

 

                                            -24-

 

 

 

budila.

  Byl téměř potěšen.

  Dav náhle nepatrně zašuměl a z davu vyběhla malá vybledlá holčička.

  -Pane, pane!; křičela bez jakýchkoli obav či respektu.

  -Ano!; to bylo jediné, co ze sebe dokázal překvapený Kantos vyloudit.

  -Že si nás tu necháte, že si nás tu necháte!; holčička prosila od očí jí tekly slzy větší než její malá očka, tahala ho za kabátek jeho honosného šatu.

  -Uvidíme...; odvětil Kantos, byl tak zaskočen, že nebyl schopen jakýchkoli citů.

  Pokračoval dál, ale malá holčička mu vrtala hlavou. Nevěděl, co si o tom má myslet, nebyl to jen nějaký zamaskovaný manévr, jak ho ovlivnit, né to né, to není možné, ty její oči by jí určitě prozradily, ale byl v nich jen smutek a strach.

  Kantos to rychle pustil z hlavy, spíše se snažil to pustit z hlavy. Vešel do budovy paláce, kde se odehrávala všechna jednání, zde ho již čekalo deset radních.

  -Dobrý den, pánové!

  -Dobrý?!; ozvalo se ironicky a na shromáždění bylo vidět, že pánové nejsou příliš spokojení s tím, co se tu děje.

  -No tak na co jste přišli pánové v mé nepřítomnosti?

  -No pane, vlastně na nic, i když přeci možná, jak se to vezme?; ozval se postarší muž s bílým plnovousem, jakožto mluvčí shromáždění.

  -Povídejte, já sám si nevím rady.

 

 

                                            -25-

 

 

 

  -No pane, všichni víme, že nemůžeme tyto lidi hostit, neustále to brzdí náš rozvoj.; mluvčí udělal pomlku a čekal na reakci vládce.

  -Co tím myslíte? Vždyť podle práva...; bylo vidět znepokojení na vládcových rtech.

  -Deportaci, pane!; odvětil mluvčí chladně.

  -Deportaci?; Kantos byl neustále znepokojen návrhem a navíc ho příliš nepochopil.

  -Deportaci na základnu Atlantické soustavy, která patří Americké říši.; mluvčí vysvětloval návrh radních.

  -Ale to je nezákoné!; zakřičel Kantos aniž si to uvědomil.

  -Né, pokud s tím budou souhlasit, pane.; odvětil mluvčí bez známky znepokojení nebo rozrušení.

  -Ale, co když nebudou souhlasit?

  -Nejdříve to musíme zkusit, pane! Ale zdá se nám to zatím jako jediné řešení, alternativa by pak byla rozvoz po jiných soustavách naší říše, ale tím by jsme asi klesli o mnoho níž, což by našemu rozvoji také nepomohlo.

  -Tomu rozumím, Hesku!; Kantos mluvčího přerušil a posadil se, aby mohl celou situaci zhodnotit, i když mu bylo jasné, že radní mají pravdu, a proto mu nezbylo, než nakonec souhlasit.

                                             

 

                                                2.

  Přesunout 350,000 lidí 11 parseků daleko nebylo zrovna snadné, ale v této situaci rozhodně snažší, než je po dlouhá léta živit, nemluvě o názorových problémech a problémech s vírou, která

 

 

                                               -26-

 

 

 

 

byla oproti Americké říši v té Galileiho zakázána.

  A těch více než 50,000 už nepůsobilo tak hrozivě, jakožto Azurská minorita. Misí byl pověřen Camp, jakožto Kantův oblíbenec.

  Camp se vrátil během tří měsíců a na tváři neměl příliš skvostný výraz.

  -Co se děje, Campe?; otázal se Kantos, který už se těšil na jeho návrat, protože mu chyběl jako společník, měl sice ženu, ale s tou si nikdy nepopovídáte jako s kamarádem. Opravdových kamarádů má vládce navíc velmi málo.

  -Nenesu vám právě dobré zprávy, pane!; odpověděl Camp rychle a svěsil pohled ke zdobené dlažbě audienční síně.

  -Co prosím? Nepřijali je snad, Campe?

  -Ale ano, pane, ale ptali se, kde je ten zbytek obyvatel z Freonské soustavy.

  -Jakej zbytek? Ksakru, co si myslí?; rozčílil se Kantos.

  -Prý tam mělo být něco okolo miliónu lidí a nyní je prý tato soustava liduprázdná.

  -A co s tím máme jako dělat my, to je snad jejich starost, nejsme žádnej spolek kosmických chův! To není naše starost!; Kantos pomalu začal ze srdce nenávidět celou tu jejich říši.

  -No né tak docela, pane.

  -Co tím chcete říct?!; zakřičel Kantos, ale hned se Campovi omluvil, věděl, že on za to nemůže. Byl pouhým prostředníkem, což bylo dost nevděčné místo pro tento úkol.

  -Za jistých okolností bychom pane mohli čekat další přistěhovaleckou vlnu, a to o poznání větší!; Camp čekal na další

 

 

                                            -27-

 

 

 

 

ulevení si Kantových nervů, k tomu však nedošlo. Kantos se zvedl s křesla a komunikátorem informoval radní, aby se ihned dostavili k naléhavému jednání.

  Kantos byl v jednací místnosti první, ale během několika minut se zde objevili i ostatní a během půl hodiny (* mohlo jednání započít.

  Jednání trvalo přes tři hodiny a radní nedospěli k žádnému závěru, který by je mohl dostat z této situace, i když padaly návrhy jako nepřijímat přistěhovalce, a to uzavřením planety a nevpuštěním je do atmosféry, ale i tento návrh byl smeten ze stolu, většině přišel nemorální, i kydž se nejednalo o porušení zákonů, protože člověk žádající o azil se považuje jen ten, kdo vstoupil na půdu oné planety, za což se považovala prostoupení planetární atmosférou do výšky 20km nad povrch planety.

  Kantos odcházel z jednací místnosti ještě více znepokojen, než před vstupem.

  Procházel se po nádvoří a pozoroval sochy Galilejských velikánů, jako byl Asimov, zasazených do půlkruhu mezi shluk stromů a keřů dovezených z Titanie. Nakonec ho přece jen něco napadlo.

  Namířil si to do svého soukromého pokoje a zapnul interkom.

  -Campe! Jsi tam?; byla to jen řečnická otázka, protože i kdyby nebyl u sebe interkom funguje v celém paláci i slušném okolí.

 

(* čas se Galieliho říši měřil trochu odlišně, den byl rozdělen na třicet hodin, ty pak na třicet minut, týdny zde neexistovaly a měsíce, také 12, měli každý třicetjedna dní, z čehož pátý den byl vyškrtnut.=>30dní )

 

 

                                           -28- 

 

 

 

 

  -Ano pane! Mám za vámi přijít nebo vám stačí komunikátory?; zeptal se Camp tak mimochodem, ale bylo to téměř zbytečné, protože bylo jasné, že bude muset za vládcem osobně. Nikdy spolu nic neřešili interkomem.

  -Samozřejmě Kante! Jo a vem sebou tu malou holčičku!

  -Malou holčičku?

  -Ano Jess, tu jak jsem ti o ní vyprávěl, tenkrát na nádvoří byla jediná, kdo na mne promluvil.

  Camp už neodpověděl. Vypnul komunikátor a běžel vyplnit pánovo přání, nebylo důvodu ho nesplnit. On sám moc dobře věděl, kde Jess je, byla v paláci mezi dalšími několika dětmi. Kantos jí sám udělil toto privilegium a jen on, jeho žena a Camp věděli, proč se stala jeho svěřenkyní.

  Netrvalo dlouho a všichni tři seděli v Kantově pokoji.

  -Ahoj, Jess!

  -Ahoj!; odpověděla nesměle holčička na vládcův pozdrav.

  -Víš, proč jsem tě sem zavolal?; zeptal se Kantos jentak mimochodem, i když to samozřejmě vědět nemohla.

  -Né, nevím. Myslím, že jsem ani nic neprovedla, tak proč tu jsem?; Jess byla zvědavá, ale respekt či strach z jejích očí docela vyprchal.

  -Tak to tě chválím, že jsi nic neprovedla, ale zavolal jsem tě, protože si s tebou chci promluvit.

  -A o čem?; Jess byla na šestiletou holčičku velmi zvídavá a nesmělá, což se sice na Azuru příliš nenosilo, ale ona měla pre od samotného vládce, a to bylo hned něco jiného.

  -Nechci ti nijak ublížit, ale mohla by si mi povědět, co se stalo

 

 

                                             -29-

 

 

 

 

na Freonu?

  -Nevím...; Jess začala přemýšlet a do očí se jí vrátil strach a smutek.

  -Opravdu si nevzpomínáš, co se stalo s ostatními?

  -To ano.

  -Můžeš mi to prosím tě povědět, je to moc důležité!

  -Jsou mrtví!; vykřikla Jess a po tvářích jí opět stékaly slzy, jako tenkrát na nádvoří, chvíli tam seděla a plakala, nejspíš přemýšlela o Freonu, ale na to už se Kantos neodvážil zeptat.

  -Jess!; zavolal na ni Kantos.

  Jess se mu pomalu podívala do očí a nakonec omdlela.

                                          

 

                                               3.

 

  -Pane, potvrdilo se to.; Camp vstoupil do Kantova pokoje a bez vyzvání promluvil, což by bylo urážkou nebýt toho, že byli "kamarádi".

  -Co se potvrdilo?; Kantos zvedl pohled od knihy, kterou právě zamyšleně pročítal.

  -Mluvil jsem se spoustou lidí.

  -A o čem, k sakru, Campe?!; Kantos nikdy neměl rád, když nebyl v obraze a dokázal to dost nevlídně dát najevo.

  -No to s Jessinou výpovědí. Ona mluvila pravdu, žádní další už nebudou. Všichni ostatní jsou prý mrtví!; Camp sklopil hlavu.

  -To je dost choulostivá situace. Jste si jist objektivnosí jejich výpovědí, Campe?

 

 

                                            -30-

 

 

 

 

  -Řekl bych, že pravděpodobnost lži, je v tomto případě dost mizivá a nikomu z nich by nepomohla.; Camp mluvil se sklopenou hlavou, čímž dával tak trochu najevo, že on nezaujímá stejný postoj vůči Američanům.

  -Potom nezbývá, než to oznámit radě, vyslechnout tu krysu na pětce a dál se uvidí! Můžeš jít Campe.; pokynul mu Kantos, který chtěl ještě chvíli zůstat sám a popřemýšlet, než předstoupí před radní a jejich mrazivé pohledy.

  Seděl tam ještě několik minut a tápal v mysli i fantazii, co se mohlo stát a je to vůbec naše starost. Nevěděl jak dál, a proto se přece jen vydal do jednací místnosti.

  Po Kantově proslovu byly mrazivé pohledy ta tam a zůstaly jen očíčka s výrazem pětiletých dětí. Nikdy se tato rada necítila tak bezmocná, nemohla jentak na nějakou badatelskou výpravu do freonské soustavy, ale sedět na Azuru se založenýma rukama a čekat, jestli je nečeká to samé co Freon, tak to teda také nechtěli. zbývala jen jediná možnost, a to kontaktovat Nepos a galaktického vládce (jehož funkce byla spíše správcem či mozkem galaxie).

 

 

                                          4.

 

  Kantos už seděl opět v audienčním sále a ani nevěděl, proč se té síni tak říkalo. Nejspíš, protože by vypadalo dost hloupě, kdyby ji nazývali pracovnou, ale jemu takto sloužila. Kantos zde trávil dlouhé hodiny a přemítal, nyní měl pro přemítání hned několik důvodů.

 

 

                                         -31-

 

 

 

 

  První byl, že Nepos povolil tajnou misi k Freonu, ale nepostaví se prý za Azur říšská flotila, což bylo pochopitelné, proč z místního sporu dělat intergalaktickou válku, a v kterou by to mohlo vyústit.

  Kanta to trápilo, trápil ho postoj říše. Zdálo se mu, že jentak objetují jednu soustavu, ale na druhou stranu, to tak nemuselo být, přece jen to, že za nimi flotila nestojí, Američané nevěděli.

  Chtěl dál přemýšlet a rozvíjet teorie, tentokrát na téma Freon, ale vedveřích se objevil Camp.

  -Campe?!

  -Ano pane...; Camp byl opět zadýchán.

  -To mi nemůžeš dopřát chvíli na to, abych mohl o celé situaci trochu popřemýšlet, takhle se v tom budu babrat ještě příští rok.; Kantos nebyl zrovna v nějaké velkolepé náladě, avšak jeho rozpoložení se dalo jednoduše odmyslet a předpokládat, když člověk viděl, co se právě dělo.

  -Promiňte pane, ale nemohu!

  -Campe!; Kantos na něj po dlouhé době opravdu zakřičel a myslel si, že je to oprávněně.

  -Ano pane?! Musím vám něco povědět.; Camp mluvil rychle, aby ho kantos nestačil zarazit a navíc značil ukazováčkem, že je to opravdu důležité.

  -Už toho mám dost! Běž pryč a nevracej se alespoň hodinu!; Kantos začal opravdu křičet, poněkud nepochopil Campovo gesto a jelikož už byl tak dost rozrušený nemohl udržet nervi na uzdě.

  Camp se otočil směrem ke dveřím, ale než udělal první krok nahlas pronesl:

 

 

                                       -32-

 

 

 

 

  -Tak to to asi budete muset vysvětlit Rickanovi sám!

  Kantos moc dobře věděl, kdo Rickan je. Kdo by neznal Nepoského admirála říšské flotily.

  -Počkej Campe! Co jsi to mumlal?; zavolal na Campa, který už kráčel směrem ke dveřím, ale moc dobře věděl, že ho Kantos zavolá zpět, a proto byly jeho kroky pomalejší než jindy.

  Camp se zastavil a otočil na místě, nevrátil se zpátky, jen pronesl:

  -Radní na vás čekají. Rickan kotví na orbitě!

  Po té Camp vyšel opět svižným krokem ze dveří. být to v jiné situaci, tak by Kanta dopálil Campův odchod, ale teď to bylo něco jiného a on musel rychle jednat. Jedním z pravidel bylo nenechávat Neposany dlouho čekat, protože to mohlo být podnětem pro kariérní pád o hodně níž a Kantos si velmi liboval ve své funkci, i když v poslední době to bylo spíše trápení a čas na odpočinek se den ode dne zkracoval.

  -Dobrý den, pane Kante!; ozvalo se ihned Kantově vstupu do jednacího sálu.

  -Dobrý den, admirále Rickane!; Kantos neskrýval své překvapení z admirálovi osobní přítomnosti.

  -Admirále, proč jste se obtěžoval s přistáním?

  -Použil jsem teleport, jistě víte, že výsostné lodě Neposké soustavy tato zařízení mají.

  -Promiňte, málem bych zapomněl, ale i tak vaše osobní přítomnost nebyla nezbytná.; Kantos se trochu zastyděl, protože zapomněl, Azurské a vlastně všechny Simakovské lodě tato zařízení neměla, pro ušetření energie a prostoru na lodích, ale létající města jakožto výsostné lodě ano.

 

 

                                           -33-

 

 

 

 

  -Přece bych si nenechal ujít tu příležitost setkat se s vámi osobně?! Nyní se o vás mluv po celé Galaxii.

  -No určitě to nebude příliš v dobrém?

  -Ba naopak velmi v dobrém, neslyšel jsem než samá superlativa!; poznamenal admirál. Na tuto Rickanovu poklonu nebyl Kantos připraven, a proto se nepatrně začervenal, což byla další kantova slabina, nedokázal skrývat své pocity.

  -Nepřeháníte to trochu, admirále? Způsobujeme jen samé potíže. Nedokážeme si vyřešit vlastní regionální potíže, aniž bychom do toho netahali Nepos!

  -Nemáte tak trochu pravdu!; poznamenal admirál a podíval se na další novou postavu stojící v místnosti.

  Temný plášť s kápí, která padala až do čela a zakrývala ve svém stínu tvář. Ruce spojené v rukávech tak, že nebyl vidět ani nejmenší kousíček pokožky neznámého. Kantos ihned poznal o koho jde, byl to Tolkienský mág z jak jinak než Tolkienovi soustavy.

  -Ale pane,... admirále,... informoval jsem Nepos, že z toho nechceme udělat žádnou galaktickou roztržku nebo něco podobného. Mysleli jsme, že se to vyřeší v poklidu...

  -Promiňte, že vás přerušuji, ale ono je to trochu jinak, protože Tolkien nás kontaktoval asi pět minut po vás!; přerušil ho Rickan a mág tam dál stál se svěšenou hlavou aniž by se pohnul či vydal jen jedinou hlásku. Jsou to podivíni ti mágové pomyslel si Kantos, ale pak se ihned vrátil zpět ze svých toulek myslí.

  -Co jste to říkal, pět minut po nás. A proč?

  -Vlastně téměř kvůli tomu samému, co jste říkal vy, ale ještě pár důležitých věcí.

 

 

                                          -34-

 

 

 

 

  -A můžu admirále vědět jakých?

  -Vlastně můžete, ale nyní se jimi nebudeme zabývat! Máte to všechno už ve vašem centrálním počítači. Abych řekl pravdu máme daleko důležitější věci, co právě musíme udělat!

 

 

 

                      kapitola II. -  Překvapení

 

                                         1.

 

  -Jak jste, pane Kantos, jistě spozoroval tak je ten muž, co nás doprovází mág.

  -Ano toho jsem si všiml, jen nějak vůbec nemluví?; když Kantos domluvil, Rickan se na něj nechápavě podíval.

  -No je vidět, že jste toho moc o mázích nečetl, co?

  -No máte pravdu, k nám se navíc takovéto věci nedostávají.

  -To máte pravdu! Tolkien si vede takový monopol na magii a jiná mystická umění.; Rickan se zasmál hezky od srdce, ale Kantos nějak nestačil pochopit, co je na tom tak vtipného, a tak jen přitakal.

  -No jen, abych vás s ním seznámil, tak to je Urkus, nejmocnější mág Galaxie.; Rickan se naklonil ke Kantovi a zašeptal mu do ucha, tak aby to Urkus neslyšel: Alespoň se to o něm říká, ale nikdy jsem o něm jinak neslyšel, teda do včerejška!

  -Tak to by chtělo ještě Nepoského vladaře, Petera VII. a bude tu kompletní galaktická smetánka!; tentokrát se Kantos zasmál,

 

 

                                      -35-

 

 

 

 

také to byla jeho poznámka, vlastně si oba vyměnili role.

  Zpod kápě se ozvaly první zvuky, od doby, kdy se mág octl na Azuru. Oba muži kráčející před ním se okamžitě otočili.

  -Něco se děje!; Urkus poprvé promluvil a oba muže zamrazilo nevídaným způsobem, nikdy by nečekali tak hluboký a temný hlas, od postavy, která nedosahovala ani 170 centimetrů, odhadem.

  Stáli tam jak začarováni Urkovým hlasem. Mág však jejich výraz absolutně ignoroval, shodil kápi z hlavy a odhalil svou světlou tvář. Temné dlouhé vlasy mu nyní sahaly do půli zad a rudé oči temně žhnula a spalovala mysl obou přihlížejících. I přes nepříliš mohutnou mágovu postavu, to byl ten nejhrozivěji vypadající muž, jakého kdy viděli.

  Znovu zopakoval:

  -Něco se děje!; hlas se nyní zdál ještě strašnější a ani jeden se nedokázal ovládnout natolik, aby byl schopen mágovi odpovědět.

  -Něco není v pořádku a je to blízko, blíž, než bychom si mohli myslet! Je to tady! Uvnitř paláce!

  Rickanovi spadla čelist, div že né na hruď. Kantos se stačil vzpamatovat a slova o paláci ho dokonale probudila  z transu.

  -Cože uvnitř paláce?

  -Ano!; mág byl na výsost stručný.

  -A co to je?; ptal se Kantos překvapeně, jak jen mohl něco vědět, jak je to mág, ale jak mohl vědět, že je něco v nepořádku, on byl pánem tohoto paláce a musel by to vědět a podle něj bylo vše v tom největším pořádku.

  Rickan konečně také procitl, ale i tak pouze přihlížel rozhovoru

 

 

                                           -36-

 

 

 

 

a neměl ani tu nejmenší chuť vměšovat se do rozhovoru tak, aby promluvil mág právě k němu.

  -Nevím, ale je to tady.

  -A jak to máme zjistit?; Kantos se ptal překvapeně, ale navíc i s velkou nedůvěrou k Urkovým nařčením.

  -To prozatím nemohu říci, ale možná že by pomohlo, kdybyste mi věřil!; napomenul ho mág.

  Rickan hleděl spolu s Kantem do mágových očí trochu uraženě. K čemu bylo ono šeptání, když on si to přečetl dříve, než to vůbec mohli vyslovit.

  -Mohl byste mi, Kante, říct něco o příletu těch Cizáků?

  -Mohl, ale bylo by to tak trochu na dlouho!

  -Stačí mi jen pár věcí o těch lidech, co přistáli.

  -No tak to bychom se mohli posadit?; navrhl Kantos a aniž by čekal na odpověď namířil si to přímo k okraji nádvoří, pod stín stromů a soch.

  Jak Rickan, tak mág ho následovali.

  Jakmile vstoupil Kantos na trávník asi metr od něj se ze země vynořilo cosi jako lavička.

  -Moc pěkná hračička!; poznamenal Rickan a posadil se vedle Kanta.

  -No tak abych se vrátil k tématu, mistře Urku nebo mágu Urku?; zeptal se raději Kantos, aby mága neurazil, ale ten tomu nevěnoval nijak velkou pozornost a jen odvětil:

  -Bohatě stačí, Urku!

  -Dobře takže, Urku, jediné, co bych vám mohl říct, že po jejich příletu jsem si pozval jejich radního...; na chvíli se odmlčel a

 

 

                                         -37-

 

 

 

 

přemýšlel nad další věcí, která by mohla mága zajímat; no toho jsme uvěznili a poté ještě vlastně jedna malá holčička! Jinak jsem se moc o jejich lidi nestaral, ale více by vám toho mohl říct Camp! Mám ho zavolat.

  -Né, myslím, že by to mohlo stačit...; pronesl Urkus a ponořil se do své mysli.

  -Takže říkáte, že jste vyslýchal radního?

  -No vyslýchal? Dá se to...

  -Radního?!; přerušil ho Urkus.

  -Ano představil se tak, můžete se podívat do záznamů! Všechno to tam je.; odpověděl Kantos a cítil se trochu dotknutý, připadalo mu to jako obvinění, ale nebyl si vědom ničeho protiprávního, snad jen trochu hrubší Campovo chování.

  -No!; Urkovi oči začali opět plát, potom co pohasli, když se mág ponořil do své mysli.

  -Víte pánové?

  -Co?; vyhrkli oba téměř najednou.

  -Pokud dobře vím, tak jejich říše nemá žádné radní nebo jim tak alespoň neříkají, tak proč by se tak představoval?

  -To nevím.; odpověděl trochu zmateně Kantos.

  -Zaveďte mne tam! Chci ho vidět!

  -A nemám ho nechat přivést? Je totiž na pětce.; zeptal se zaskočeně vládce Azuru.

  -Ne!; zazněla strohá, ale temná odpověď.

 

 

                                             -38-

 

 

 

 

                                              2.

 

  Všichni tři stanuli před místností s označením menším, než bylo zvykem, stálo na něm totiž ono číslo, 5.

  -Urku! Je dost možné, že se z toho zbláznil! Nikdo nevydrží v této cele!; Kantos varoval mága předem.

  -Máš dozajista pravdu, že žádný člověk by tam nevydržel déle jak tři hodiny, cítím to! Ale člověk!; Urkova slova oba muže vylekala.

  -Promiň Urku, ale ač je to, jak říkáš cizák, tak je to pořád jen člověk z masa a kostí!

  Urkus pokrčil rameny a ani jeden z jeho doprovodu toto gesto nepochopil. Kantos přistoupil ke dveřím a jakmile se jich dotkl, dveře se pomalu otevřely.

  Uprostřed místnosti seděl muž na zemi v tureckém sedu, zády ke dveřím, nejspíš zadumán v myšlenkách. Kantos ustoupil, aby mohl Urkus vstoupit.

  Poprvé se od sebe oddělily oba rukávy Urkova hábitu.

  Vzduchem se mihlo cosi lesklého.

  Muž sedící na zemi pomalu klesl na podlahu.

  Z krku mu trčela zdobená lesklá dýka.

  -Proč jste to udělal?!; zakřičel Kantos.

  Urkus ho neposlouchal a vstoupil do místnosti. Stanul nad nehybnou postavou na podlaze.

  Sehnul se a vytrhl svou dýku.

  To už byl v pokoji i Kantos a Rickan a oba bezduše hleděli na mágovo počínání.

 

 

                                        -39-

 

 

 

 

  -Proč?!; křičel Kantos dokola.

  Urkus mu věnoval jen letmý pohrdavý pohled.

  -Víte, že jste teď právě možná způsobil intergalaktické krveprolití?!; křičel Kantos a nemít dostatečný pud sebezáchovy, určitě by se vrhl Urkovi po krku, i když by to dozajista nemělo smysl, protože Urkus byl mág a ani sebelepší zbraň by nemohla Kantovi proti Urkovi pomoci.

  Rickan i Kantos tam bezmocně stáli nad bezvládným tělem a oba přemítali nad nejhorším. Urkus se k nim jen otočil a po té promluvil:

  -Právě jsem možná zachránil naši říši!; s ledovým klidem, ale oči mu přitom pláli nevídaným způsobem. Celá místnost teď byla osvícena rudě žhnoucími plameny jeho očí.

  Ani jeden z obou neznalců magie nepochopili ani slovo z toho co právě Urkus pronesl.

  -Co?!; řval namísto toho Kantos a ukázal, že i on dokáže mít hromový hlas.

  Urkus to opět ignoroval, jako by tam ani jeden z nich nebyl. Sehnul se po druhé k tělu.

  Natočil hlavu, tak aby byla zátylkem vzhůru a ti dva tam jen zděšeně stáli a zírali, na to co se právě mág chystal provést.

  Mágovi ruce se pohybovali velmi hbitě.

  Dýkou rychle obtáhl kruh okolo temena hlavy oběti.

  Uchopil za vlasy uvnitř kruhu a mocně trhl.

  V ruce nyní držel cizácký skalp.

  Pokud tohle byl nějaký barbarský tolkienský zvyk, pak ho tedy ani jeden z příhlížejících nechtěl pochopit, natož s ním souhlasit,

 

 

                                            -40-

 

 

 

 

a to navíc s následky jaké to mohlo mít. Nepodnikli však nic, jen tam stáli.

  Konečně pochopili.

  Urkus očistil místo, kde kdysi byl mágův skalp.

  Do očí jim teď zářil odraz Urkových žhnoucích očí, který způsobil kov.

  -Android?!

  -Android.; odpověděl jim Urkus, který jako jediný z nich věděl, kde se nachází jediné místo na těle androida, které by ho mohlo prozradit.

  Neznal nic, co se androidů týkalo, ale jeho schopnosti mu to odhalily.

 

 

 

                                           3.

 

  -Urku, jseš si jist, že i ti ostatní jsou androidy?; ptal se kantos a jediné na co teď myslel nebyla říše, ale malá Jess, která mu přirostla k srdci, jako jeho vlastní dcera, kterou si tolik přál, ale nenašel si ženu, která by mu jí mohla splodit.

  -Ano!; byl to zásah přímo do Kantova srdce a ten se jen tak tak držel, aby neomdlel.

  -Je mi to líto, Kante!; Urkus se omluvil. Kantos už věděl o jeho schopnostech, ale nyní ho nezajímalo nic jiného, než Jess.

  Ještě chvíli musel počkat, než se trochu vzchopí, aby mohl zavolat Campa. Chtěl oba poslat pryč, ale v této situaci to nešlo,

 

 

                                         -41-

 

 

 

 

protože přece jen Jess byla jen jeho soukromá záležitost, na kterou se nebude nikdo ohlížet, v porovnání s osudem říše.

  Chtěl vstát a běžet za malou Jess.

  Někam uprchnout! Ale kam, né, je to beznadějné.

  -Musíte je vypátrat! Všechny! Hrozí nám veliké nebezpečí!; přerušil ho Rickan v přemýšlení.

  -Okamžitě musíme všechny varovat!

  -Né! Pořád ještě tady rozhoduju já!

  -Kante, tohle se týká celé galaxie a navíc tu během několika chvil může být Peter!; upozornil ho Rickan a nevěřícně kroutil hlavou.

  Urkus se nevměšoval do hovoru a přemýšlel o čem, to však nemohl nikdo z nich odtušit.

  -Musí to proběhnout tiše! Podle záznamů je vypátráme a podrobíme analýze! Nebudu tady obětovat životy, nevinné životy ať už jsou číkoli a nedonutí mne k tomu ani vládce galaxie!; rozčiloval se Kantos.

  -Víte, že pokud se budete vzpouzet, tak vás může Peter nahradit?; upozornil ho Rickan, aby umírnil jeho rozhořčení.

  -Pokud s tím bude souhlasit lid, ale o tom dost pochybuji! Doví se, kdo nechal objetovat lidské životy a uvědomí si, jakou má pro vás cenu život každého z nich!

  -Nechcete mi tím snad vyhrožovat?

  -Ani v nejmenším! Pouze prosazuji důkladnou analýzu! Buď s ní souhlaste nebo opusťte Azur! Je to na vás!

  Kantos začal uplatňovat to, že i on není žádnou malou rybou této galaxie a ani Rickan si s ním nemohl jentak zahrávat, mohlo by to způsobit dokonce vzpouru několika soustav, o což nyní nemohla stát ani jedna strana, pokud hrozila strana třetí.

  -Jak chcete, milý Kante, je to na vás. Vy se budete zodpovídat!

  Rickan měl také pravdu, pokud by toto zpoždění bylo zpožděním, které by stálo říši jen píď z jejího území, znamenalo by to pro Kanta konec a on si toho byl dobře vědom.

  -Pokud tedy souhlasíte, pak musíme začít, máme málo času a hodně práce!

  -A jak chcete odstranit padesát tisíc lidí, aniž by to vzbudilo jakékoli podezření?; Rickan nevěřícně kroutil hlavou.

  -To už nechte na mých bedrech.; ujistil ho Kanstos a naznačil, že už se o tom dále nechce bavit.

  -Tak to se mi vůbec nelíbí!

  -Chcete mě snad podezřívat, admirále? Nevěříte mi?!; Kantos neuvěřitelně zneužíval svého postavení, ale sám dobře věděl, že už si ho také nemusí dlouho udržet.

  -Ne, ale doufám, že víte co děláte, jinak...; Rickan se zazubil, čímž naznačoval Kantův neblahý osud, pokud selže.

 

 

 

                                            4.

 

  Byla to akce, která mohla vyvolat nevoli i u obyvatel Azuru, ale Kantos neměl jiné volby, než povolat Asasiny, jednotku, která byla dříve zrušena. Bála se jí celá galaxie a jen pouhou náhodou byli v exilu v Simakově soustavě na Karmínu, jakožto nové kolonii, kde se nemohli nijak dostat do styku s galaktickou vládou a nemohli ani šířit děs mezi obyvatelstvem.

  Stačil pouze jeden transportér, aby jednotku přepravil. Z 10,000 Asasinů jich na drsné planetě nepřežili ani celé dva tisíce, ale to vládu nijak neobtěžovalo.

  Tyto dva tisíce byli ti nejschopnější a navíc zocelení Karmínem natolik, že se vyrovnali kompletní jednotce.

  Transportér přistál na Azuru a necelé dva tisíce temných postav utvořila zástup.

  Kantos si vyžádal, aby Urkus a Rickan zůstali v jednací místnosti, zatímco bude Kantos jednat s Asasiny.

  -Pane, přiletěli jsme na vaše povolání, jakožto vaši poddaní, přece jen Karmín patří pod vaši správu.; promluvil k němu muž stojící mimo zástup.

  -Ano je to tak! Potřebuji od vás takovou službičku.

  -To je nám známo! Mimochodem já se jmenuji Karmín II.! A velím této jednotce, a proto za ni i jednám! Chtěl jsem vás jen upozornit, že nejsme žádná armáda spásy!

  -To jistě né, ale myslím si, že až splníte úkol, bude dost času na to abychom se dohodli ohledně žoldu!; Kantos mluvil nahlas, tak aby to mohlo slyšet celé shromáždění, oproti tomu Karmín mluvil téměř šeptem a přitom měl jeho hlas určitou moc.

  -Pane je mi líto, ale raději bychom to probrali nyní!

  -Nevěříte mi! Nezapomeňte, že jsem váš pán!

  -Na to nezapomínáme, ale vy jste na nás nějak rád a rychle zapomněl, když jsme umírali na Karmínu! Věděl jste, že tam nemůžeme přežít?

  -Né to jsem nevěděl!

  -A tvrdíte, že jste na nás nezapomněl?

  -To netvrdím, měl jsem moc práce s rozvojem tohoto světa! Ale o tom si můžeme promluvit později. Opravdu to spěchá!; Kantos mluvil způsobem, že to spíše připomínalo rozkazy a dost možná, že to tak i chtěl, ale Asasiné nejsou přece jen tak někdo.

  -Ať už to spěchá nebo né! Buď si o tom promluvíme teď a nebo letíme zpět!; Karmín mluvil neustále svým mocným pološeptem, zatímco Kantos pomalu začal ztrácet nervi.

  -Tak ksakru, co to vlastně chcete?

  -Zůstat tady!

  -Cože, to nejde, to je nemožné, absolutně nepřípustné! Jak vás to jen napadlo?!; Kantos se div neudržel, aby se nezačal smát, ale Asasin před ním měl tvář neobměkčitelnou, z které byste nevyčetli nic, jen smrt!

  -To je nejnižší a jediná cena, za naši službu!

  -Nemám ten pocit, že si můžete přílišně vybírat!

  -Mýlíte se! My jsme neměli na výběr, když umírali naši druhové, ale nyní, ano, ano, máme na výběr! Pokud se nás pokusíte zabít, je to jen vaše věc, my jsme se smrtí smíření, ale zemře přitom spousta vašich mužů.; Asasin mluvil chladnou bezcitnou řečí, která se Kantovi zarývala hluboko pod kůži.

  -Musím si to promyslet!; odvětil Kantos.

  -Ještě před chvílí jste neměl čas.

  Kantos si nevšímal poznámky a přemýšlel. Šlo mu o Jess, ale nyní tu byly i zájmy celé planety, které měli "pre". Děsilo ho to, že měl onen Asasin pravdu, nyní to byli oni, kdo měl na výběr a navíc jim to dozajista dlužil, i když to nebyl on, kdo je deportoval na tu pustou planetu s téměř nulovou možností na přežití.

  -Ano, ale bude to mít ještě jednu podmínku!

  -Jakou, pane?; Asasin se ptal se zájmem, ale jeho výraz i hlas zůstával neměný.

  -Zůstanete po té zde v paláci, budete mít celý jeden sektor! Nebudete se přílišně pohybovat mezi lidmi.

  -A naše funkce?

  -Budete tvořit něco, jako tajnou policii nebo spíše mou osobní gardu!; Kantos myslel dopředu a věděl, že pokud by se po té dostal do potíží kvůli nezdaru, bude takováto garda velký prroblém pro jeho nepřátele.

  -Žold bude pětkrát vyšší, než pro obyčejnou gardu!; pronesl nekompromisně Karmín.

  -Cože?!; vyhrkl Kantos.

  -Vlastně budeme pobírat žold i za své zemřelé druhy, jakožto takovou reparaci!

  Kantos chvíli přemýšlel, protože i obyčejná garda brala neuvěřitelně vysoký žold.

  -Dobrá!; to byla jediná Kantova slova, než se otočil a vykročil směrem k dveřím do paláce, přesněji do jednacího sálu.

  Nebylo příliš lehké ani pro Kanta, aby přesvědčil radní, že je to jediná možnost, a že absolutně nevyhnutelná. Kantos věděl, že nemůže poradu moc protahovat. Měl moc práce a na nádvoří stály skoro dva tisíce těch nejkrutějších a nejprofesionálnějších vrahů.

  Radní nakonec přece jen souhlasili, jen Rickan začal vzdorovat, ale Kantos ho ignoroval a jediné, co k němu nasměroval, byla poznámka, ať jim to dojde říct sám, když je jako jediný proti.

---