Úholičky

ÚHOLIČKY

Nikdy jsem nevystoupil

ve stanici jménem Úholičky

Až budu umírat

vlaky budou zastavovat

a jeden zastaví taky v Úholičkách

já vystoupím

a zjistím, že to místo neexistuje

A domy, které jsem z okna viděl

budou jen kulisy

namalované na dřevěných deskách

A lidé, kteří stáli venku

se promění na maličké figurky

v pohyblivém betlému

důmyslně ovládané zespodu tenkými drátky

Pokrývač na střeše se bude kývat s taškou v ruce

do rytmu stále na jednom místě

Sehnu se k němu, poklepu mu na rameno,

ale tak nešikovně, že mu z něj odprýskne kousek laku

a pod ním se objeví holé dřevo

Chvíli se mi bude zdát, že dívka uklízející

třemi pohyby dvorek se na mě dívá

Vezmu ji do ruky a vytrhnu ze země,

ale v tom okamžiku jí upadne hlava

a já nebudu vědět, kam s tím prázdným tělem

ve své ruce

Zůstanu tam bezradně stát

a pak tělo strčím do kapsy u kalhot

(kapesník vyhodím, protože už nebudu mít rýmu)

Udělám jediný obrovský         krok

                                                    a ocitnu se na nástupišti

Ale vlak nikde

Po chvíli ho spatřím, jak se blíží, zastavuje

a otevírá dveře

Budu se chtít vecpat dovnitř, ale vagóny mi budou

sahat sotva po kolena a mně se podaří

strčit tam jen ruku

Průvodčí mi pod nohama zamává na strojvůdce

skočí dovnitř, dveře se zavřou

a vlak se dá do pohybu

Překročím Vltavu, abych se podíval na druhý břeh

ale ocitnu se zase na stejném místě

Posadím se na skálu, ulomím si kousek stromu

a budu vědět, že dál už nic nepřijde

Hodně dlouho se pak budu škrábat klackem na hlavě