Lesní příběh

I.
Několik hodin poté, co Andy odešel, začalo být Ivě jasné, že něco není v pořádku.
Pod skalním převisem, kde se včera rozhodli po několika kilometrech vandrování dobrodružně přenocovat, byl stále jeho batoh. Nebylo tedy možné, aby Andy normálně sprostě zdrhnul ( proč by to taky dělal?), ale podle toho, co říkal, by měl přece už být dávno zpátky. Iva neměla hodinky (správní vandráci se v lese orientují podle slunce, říkal vždycky Andy), ale měla dojem, že uplynulo minimálně pět nebo šest hodin od chvíle, kdy jí nechal na místě noclehu, ačkoliv trvala na tom, že půjde s ním (samozřejmě jí přemluvil, ne, musíš tu zůstat a hlídat naše věci, přece se tam s nima nepotáhnem), a chtěl skočit pro zásoby do vesnice, která byla, jak říkal, jen támhle kousek za tím lesíkem. A to bylo ještě světlo. Teď byla hluboká noc. Nejpozději za hodinku jsem zpátky, řekl tehdy Andy, políbil ji a zmizel. Iva, vyčerpaná po několikakilometrovém pochoďáku, na které nebyla zvyklá (musela jsem se zamilovat zrovna do trampa?), usnula téměř záhy. Když se probudila, byla tma a zima a ona byla sama v lese, obklopená pouze dvěma batohy a spacáky.

II.
Ijš se už dvě hodiny modlil v posvátné hrůze.
Stalo se to, co ještě nikdy předtím – pokud si pamatoval – ale Ijš věděl, že se to stane. Vždycky si umiňoval, že se nesmí ani omylem dotknout železného prahu, který odděloval jeho teritorium a ústil do jeskyně té příšery. Věděl, že kdyby to udělal, obrovský netvor by se strašným řevem vyletěl ze svého brlohu a z Ijše by rázem nezbylo nic.
A teď ten chlapec. Byl mrtvý, o tom nebylo pochyb. Ijš chápal, co je to smrt, ve svém slova smyslu. Neměl z ní nijaký strach, protože to znamenalo setkat se se všemi svými staršími bratry a sestrami, pokud bude ovšem tělo správně uloženo v lesní hlíně a bude nad ním řečena správná modlitba, kterou Ijš znal, a všichni jeho žijící bratři a sestry jí znaly také. Proto Ijš věděl, co musí udělat. Toho chlapce zabil ten obrovský netvor, vedle jehož příbytku žil Ijš už od nepaměti, ale nesežral ho, jen odhodil jeho zohavené tělo stranou. Ijš vzal jeho tělo do rukou, několikrát se nad ním pomodlil prastarou modlitbu, kterou ho naučili, když byl ještě velice malý, a pohřbil jeho tělo do lesní hlíny, tak, aby se mohl přivítat se všemi svými blízkými.
Ijš tedy viděl, že lidé zřejmě netvoru příliš nechutnají, ale stejně je zabíjí. Ijš sám, aby si příšeru usmířil, kladl na železný práh mrtvá zvířata, která nacházel v lese, a když nebyla zvířata, netvor se spokojil s dostatečným množstvím hub. Někdy si Ijš myslel, že houby chutnají netvoru dokonce lépe, protože z nich nezbylo většinou vůbec nic. Ijš vždy dával dobrý pozor, aby se nedotkl železného prahu nohou, protože věděl, co by to znamenalo. Nikdy se nemohl dívat na to, jak příšera přinesenou obět požírá, takže se vždy přitom dobře schoval. Netvoru trvalo někdy delší dobu, někdy kratší, než přinesenou obět zavětřil. Zakrátko ale uslyšel Ijš jeho hromový řev. Vždy si zacpal své velké uši a drmolil další ze svých prastarých modliteb.
Ijš nevěděl, co to je. Nevěděl to ani jeho starší bratr, který žil u jezera, ten si jen myslel, že by to mohl být drak. Ijš ale v životě draka neviděl a myslel si, že draci nejsou. Ptát se lidí nemělo smysl, protože měl dojem, že s ním nevychází dobře, možná kromě jedné staré ženy, která byla Ijšovi a jeho bratrům a sestrám docela podobná, a vypadalo to, že jí Ijšova přítomnost v lese nevadí. Věděl, že žena sbírá v lese houby a rostliny, z nějakého důvodu jen určitý druh hub a určitý druh rostlin. Ijš věděl o houbách a rostlinách všechno, protože mluvil jejich řečí. Nebyl si jistý, jestli ta žena mluví také řečí hub, ale měl dojem, že ne. Její řeči Ijš nerozuměl. Párkrát na něj promluvila a on necítil v jejím hlase nic zlého, tak jí několikrát, když se potkali, přinesl nějaké houby a rostliny, když předtím požádal jejich bratry a sestry o odpuštění. A pokud si všiml, žena se také vyhýbala železnému prahu na sto honů.

III.
Po dalších, asi dvou, marných hodinách čekání už Iva nevěděla, co dělat. Podvědomý instinkt hysterické dívky jí hlodal v mozku a šeptal, že se Andy už nevrátí. Třeba ta vesnice nebyla tak blízko, jak si mistr světa myslel. Třeba se ztratil v lese, spadl ze skály nebo do propasti a zlomil si nohu, páteř, nebo vaz.
Po dlouhých chvílích zoufalého proklínání sama sebe, proč vůbec svolila, aby na tenhle vandr spolu jeli, Iva nechala batohy i spacáky pod převisem a vyšla do lesa.
Zdálo se jí, že co nevidět začne svítat, a les jí nepřipadal ani hustý, ani strašidelný. Nebyla strašpytel a nebála se. Pomyslela si, že Andy je možná někde blízko – pokud se mu něco stalo – a vydala se stezkou, naslouchající jen svůj orientační smysl. Umínila si, že ze stezky ani za nic nesejde, a tak se může do převisu kdykoliv vrátit.
Les ale nevypadal, že by skýtal nějaké nástrahy. Pamatovala si, kudy s Andym šli. Určitě se vydal do vesnice, kterou míjeli, a ta byla určitě tímhle směrem. Párkrát zavolala jeho jméno a čekala, ale nikdo neodpověděl. Nechtěla v lese příliš nahlas křičet, proč, to si nikdy pořádně neuvědomila.

IV.
Ijš uslyšel volání, výkřiky, kterým nerozuměl, ale cítil v nich něco jako strach. Nevěděl, co to může být, ale něco mu říkalo, že to může být vábivé volání nějaké nepřátelské bytosti, kterou nikdy předtím neviděl, ale lepší bude se před tím zvukem skrýt. Ijš nevěděl, co by uprostřed noci mohlo vydávat v lese kvílivé zvuky. Nebylo to ani zvíře, ani pták, ba ani žádný strom nebo keř, a že umějí stromy a keře někdy kvílet opravdu hlasitě. Rozhodl se raději utéci před zvukem, který se k němu, jak se zdálo, blížil. Proto zrychlil krok a odstrkoval před sebou keře, ač by byl normálně opatrnější. Většinou si dal záležet na tom, aby jeho přítomnost nikdo nespatřil. Ale teď se chtěl jen spasit před tím divným zvukem, a tak odhodil veškerou svou ostražitost.

V.
Iva si sice slibovala, že ať se stane co se stane, nesejde ze stezky. Když ale na samotném kraji lesa, za kterým následovala mýtina, uviděla pod srázem pohyb, a jak se jí zdálo, šlo o člověka navlečeného do zeleného, a Andy měl přece zelenou maskáčovou bundu, když odcházel, seběhla ze srázu dolů. Jak sbíhala, zakopla o pařez, který ji nasměroval ještě trochu víc doleva a ocitla se v údolí. Za zády měla starý, kamenný, mechem obrostlý tunel a rezavé koleje. Rozhlížela se kolem sebe a opět volala Andyho jméno.

VI.
Ijš, skrytý v křoví, uviděl původce zvuku, kterého se tolik děsil. Byl to člověk, mladý člověk, a bylo to děvče. Ijš v něm viděl zoufalství a strach a poznal, že mu děvče nemůže nijak ublížit. Vycítil ale i něco jiného. Měl dojem, že děvče patří k chlapci, kterého si vzal ten hrůzostrašný netvor, určitě je to jedna z jeho sester. Napadlo ho, že na ní zkusí promluvit. Normálně se mu zdálo, že mu lidé nerozumí, ale děvče třeba bude – musí jí říct, co se stalo a zároveň ji varovat. Ijš rozhrnul křoví.

VII.
Iva zírala na postavu, která se před ní vynořila z křoví a věděla, že to nebyl Andy, že to ani není člověk, a myslela si, že ví, co se Andymu přihodilo. Viděla před sebou malého človíčka s holou hlavou, v něčem, co připomínalo mechem obrostlou mysliveckou kamizolu, která byla umazaná od krve. Měl velké, špičaté uši, porostlé zelenými chlupy, a něco nesrozumitelného mumlal. Iva křičela a utíkala před příšerou, která zabila a snědla Andyho, a teď zřejmě zabije a sní ji. Utíkala, dokud nenarazila na rezatou kolej, spadla přes ní přímo napříč, zlomila si kotník, a v nevýslovné hrůze uslyšela dunění vlaku.

VIII.
Ijš pochopil, že děvče mu nerozumí. Viděl, jak utíká, několikrát za sebou zopakoval, že nesmí přejít železný práh, ale děvče nejen že se ho dotklo nohou, ale dokonce na něj spadlo, a Ijš věděl co přijde, uslyšel hromový řev té nejstrašnější příšery, a proto si zacpal své velké uši a utíkal pryč, mumlal při tom svou prastarou modlitbu spásy a věděl, že se za chvíli musí vrátit, vzít tělo té dívky, odříkat nad ní modlitbu věčnosti a uložit její tělo do země, vedle toho chlapce, tak, aby se mohli opět šťastně setkat.

---