Nech Berušku spát

 Úryvek z knižné vydané povídky  Nech Berušku spát  

„Mohl bys mi dát nějaký diktát?“

„A to mám začít jen tak diktovat nebo máš něco v knize?“

„Ten, co je v knize, už jsme psali, tak si něco vymysli. Nebo mi nadiktuj pár vět z nějaké jiné knížky.“

Vytáhl jsem jednu z knihovny a náhodně ji otevřel.

„Můj život je jednotvárný,“ začal jsem diktovat.

„Honím slepice a lidé honí mne.“

„Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidé jsou si podobní.“

„Počkej, ne tak rychle,“ zadržela mě.

„Trochu se proto nudím.“ Pokračoval jsem po chvíli.

„Ale když si mne ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem.“

„Co je to za divné věty?“ zeptala se zvědavě.

Kousek jsem přeskočil. „Bude to opravdu nádherné, až si mne ochočíš.“

„A kdo koho si ochočí?“ znejistěla náhle. „Ale vlastně je to jedno, stejně tam není žádné měkké nebo tvrdé Y, na konci. Ty věty jsou pro mě moc lehké, nejsou v nich takové ty chytáky. Víš co myslím? Zkus ješte něco jen tak zpaměti, ne z knihy.“

„Na nevysoké vížce v nedaleké vísce odbilo poledne,“ vzpomněl jsem si na školní léta.

„Počkej, to je zas moc težké.“

„Nebylo by libo, aby byla bita jako obvykle?“ odpověděl jsem jí dalším příspěvkem do diktátu.

„To už asi stačí. A teď mi to můžeš ještě opravit,“ podala mi zpola popsaný list.

„Půjčila bys mi taky červenou tužku, ať je to jako ve škole.“

Rychle jsem text proběhl očima. „Písmo je úhledné,“ pochválil jsem, „ale vidím tu pár chyb.“ Ke konci jsem musel několikrát zastavit a udělat červenou značku. „Celkem čtyři hrubky,“ zhodnotil jsem na závěr. „Tak to je čistá pětka. Kam ti ji mám napsat?“

„Sem,“ nastavila se smíchem zadek.

Dvěma rychlými tahy jsem vytvořil krasopisnou kulatou pětku těsně pod okraj trika, které stěží mohlo nahradit noční košili.

„Ale já to myslela jinak,“ podávala mi překvapeně pravítko.

„A s hvězdičkou,“ přidal jsem po napočítání do pěti ještě jednu navíc. „Spokojená, nebo ještě něco?“

„Jo skoro... No, ještě bych potřebovala... Víš, jak jste mi koupili ten nový kabát?“

Ještě jsem netušil, kam směřuje.

„Viděla jsem včera, v tom krámu jak se jde od školy, kabelku. Takovou hezkou, zrovna by se k němu hodila. Tak tu bych potřebovala.“

„A za kolik... stojí?“

Cifra, kterou vyslovila, mě přiměla k další otázce: „A na zadek bys nechtěla?“

„Chtěla, ale tu kabelku taky. Můžeš obojí,“ šeptla mi do ucha a stvrdila to rychlou pusou.

V takové situaci se těžko říká Ne.

Pondělí 15. října

Mirek mě dneska zkoušel z diktátu. Schválně jsem tam nadělala spoustu chyb a čekala jsem, co mi řekne. Dopadlo to přesně, jak jsem tušila. Zase mi nařezal. Asi ho to baví. Chtěl, abych to neříkala mámě. Prý mi za to koupí tu novou kabelku. Já myslím, že by mi třeba koupil ještě něco jiného. To by mohl, ne? Taky budu mít brzy svátek. Musím mu to nějak šikovně říct. Peněz má určitě dost. Mám takovou radost. Snad ten diktát ve škole napíšu líp.

 

 

Více viz Dívej se opatrně