Balada pro M.

Balada pro M. 1983-84 Probouzím se mezi prázdnými lahváči s prázdnou hlavou Rozšklebený obraz milenců ze stěny sleduje rozkošnicky můj zápas s opicí Zakouřená potrhaná Elsa se výsměšně pohupuje v bráně zapomnění Gigantický prst ocelovým prstenem mě vábí do vražedného stisku svých bratří Opilí netopýři rdousí vychytralé myšky s králičími obličeji Hejno vepřů v extázi vlétá nad dohasínající kráter sopky svědomí Psychopatičtí vlkodlaci požírají klubající se vejce pterodaktylů Pestrobarevní trpaslíci pořádají hromadnou oslavnou sebevraždu skokem z nočního stolku Mezi přeludy vstupuji branou ze střepů své hlavy do ztichlé zahrady plné slunce a ptačího zpěvu Chlupatí opeřenci mě vedou ke květině ve středu zahrady po které jsem vždy toužil a kterou si teď mohu utrhnout Jdu blíž a vidím: je to krásná růže Omamuje mne i tebe i hmyz tančící kolem sladkého středu světa Pak opylená opilé mušky nabodává svými modrými kořeny na své nevinné trny Lhostejně požírá svíjející se tělíčka a křehký vánek ji něžně očišťuje od zbytků Natahuji ruku po růži a její trn otvírá bránu za níž již dlouho čekala moje panenská krev Zdá se mi jak se sebevědomá a mocná kráska topí v mé horké krvi Bere svoji poslední koupel a usíná pohřbena krví větru kterou sama počala Usínám a zdá se mi jak se růže stává kopretinou bez omamné vůně a vraždících ostnů Probouzím se mezi prázdnými slovy s prázdnou hlavou Polykám nechtěně slzy pro další promarněnou noc bez vůně kytek a krve Zkaleným zrakem bez naděje pláči slzy poznání o kterých zatím nevím V polosnu vidím jak ke mě z lahváče sestupuje Velkopopovický kozel - nejmoudřejší nejstarší zvíře ze dna světa Opatrně se k němu nakláním a on mi povídá dětským hlasem o kytkách nebi lásce zradě O trnech které raní o kopretinách které kvetou na začátku léta Neposlouchám ho už a mé tělo obrůstá šupinami křídly chlupy drápy Stávám se sám kozlem drakem hadem plivníkem a odlétám na konec světa Vznáším se s Ellis divoce nejstarší nocí nad světly ohňů lásek a nenávistí A hledám tu svojí kytku co od počátku světa na mě čeká Ale černý orel ze sedmého nebe nás oba sráží do propasti trhá ruce nohy křídla Zmizela i tvoje tvář zůstalo jen strašlivé ticho po prožité hrůze Probouzím se zpocený vyčerpaný s vracející se vzpomínkou na první krásnou noc kdy jsi rozkvetla Mrazivé střípky štěstí v nesmyslném kolotoči nevidomých očí velkoměsta Slyším jen tikot rezavých hodin které se už dávno zastavily Vím že budu muset už vstát a uvidím lhostejně tisíce lhostejných znuděných tváří bez křídel bez vůně A možná pár kytek a nic víc Vstoupil jsem do vlaku bez záchranné brzdy a bez oken Dívám se ven a vidím jen svoji vlastní tvář A plazivé prachové hodiny po prababičce s jedinou splašenou ručičkou těsně před dvanáctkou Jako koloběh vody smrti lásky Běhá v nich čas - popravčí mých myšlenek a dárce mých úletů Pár koleček ručiček myšlenek které se stejně jednou porouchají Pak pomine čas a vzpomínky A zbude jen Ticho Těhotné zvukem A snad si pak někdy vzpomeneš na tu kytku Kterou jsem ti chtěl utrhnout i když jsem věděl že nás oba zabije A ona zase rozkvete...

---