Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Balada o Veneteii Porridgeové

06. 03. 2006
0
4
3769
Autor
Muamarek
 

Balada o Venetii Porridgeové

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

(na motivy románu „Jistá spravedlonost“ od P.D. Jamesové)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Marek Řezanka

 

 

 

 

 

Praha, 2003

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Balada o Venetii Porridgeové

 (na motivy románu „Jistá spravedlnost“ P. D. Jamesové )

 

 

 

 

 

 

 

 

 

I. O jedné ženě

 

 

 

 Ventia Porridgeová, obhájkyně,

žena po čtyřicítce, pohledná stále,

pro někoho možná vzor, a pro někoho svině,

rozhodná a pevná tak, že drtí všechna „ale“,

 

 

 

 Sedla si kdysi k jednomu stolku,

kde nejistého tak potkala muže,

snila si o princi, jehož se zmocní - bez okolků,

tak čistý jí připadal - a ona ho mít může,

 

 

 

 Peter James Tennett, třasořitka,

Žabák mu říkala, nebyl ani slizský,

radil jí, jak promluvit, by řeč nebyla břitká,

tehdy jí čtrnáct bylo, a přeci jí byl blízký,

 

 

 

 Muž u stolku, ten nebyl v právu zběhlý,

vysoký, hřmotný tak, a přeci chlapecký,

oči tak těkavé, že její hnutí nepostřehly,

byla radši, že je učitel, než kdyby pán byl zámecký,

 

 

 

 Jeden muž jí předal něco genů,

druhý, v pubertě, pro případy ji získal,

kdy řešili, jak zviklat důkazy danou scénu,

teď tu byl třetí muž - učil, aniž by žáky zlískal,

 

 

 

 Vypadal čitelný, vlídný - a i zaražený,

o právních kličkách nemluvila, chtěla si ho naklonit,

chtěla snad i jiný svět, svět niterný a hodný ženy,

jež vřelým rázným hlasem svým hovoru vede nit,

 

 

 

 Kdos vrazil jim do stolku - bez omluvy slušné,

ji popudilo to, víno teď vsáklo se do ubrusu,

její společník promluvil, neslíbil zámky vzdušné,

bylo v něm cos krotkého, nového pro ni zbrusu,

 

 

 

 Na svého otce, že ředitel byl školy, prozradila,

neřekla, že chlapce bil, až jeden z nich se oběsil,

pak muž mluvil o obrazech, některá přiblížil jí díla,

byl pro ni únik od soudu - by nevyssál ji ze všech sil,

 

 

 

 Chtěla někoho, kdo k ní přisaje se, upne,

ne nějak zběsile, zato odhodlaně,

najednou hřálo ji tak příjemně to vstupné,

až vemlouvavě navrhla, že zas podají si dlaně,

 

 

 

 Jak nesmělý k ní pohled vrhal,

líbila se mu - a navíc byla k dosažení,

vypadala, že ho chce, to setkání snad nepromrhal,

snad bude brzy nevěstou, a on ten, kdo s ní se žení,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Snad vycítil, že stal se zájmu středem,

a to ženy, jež chce-li cos, jde za tím,

lichotí mu velice, že již naznačila předem,

že rozloučí-li nyní se, bude to jen zatím,

 

 

 

 Zůstali si cizí vlastně, a přeci tak zvědavi,

že sejdou se zase-a proč skončit vztah-důvod nenaleznou,

docela se přitahují, druhého jeden nedáví,

snad cítí nějaké vzrušení - lásku svou nemají za bezmeznou,

 

 

 

 Neřekla nic mu o své práci,

pro ni příležitost byl, po které sáhla,

co straší ji a jí na mysl se vrací,

že na vášeň k soudu zajde as - na zranění svá, na rozsáhlá,

 

 

 

 Víc nepřemýšlela o něm, ani o sobě,

zas dala si sním schůzku kdes, a odcházela krokem rázným,

vyrovnaná tak na pohled, že dala šanci osobě,

o níž nevěděla zhola nic - ni, zda mužem jí nebude nehorázným,

 

 

 

 Krokem šla, k pochybám jenž nezavdává,

obětovat se nechtěla odhalování právních děr,

proč nemít též soukromí? - nemá řeholi, tou není, co se vzdává,

chce milovat i prsty rukou svých, co pěstěné jsou, bez záděr,

 

 

 

 Byli slušní k sobě, zdvořilí,

ji nezajímalo, co na nervy jí poleze,

v životě s mužem, s nímž oba život zbořili,

ten dosavadní, nevědouc, co bude posléze,

 

 

 

 Hlas melodický měla, nekolísal,

do galerie nešla už, z níž víc jak dojem z pláten,

utkvěl ten jí, co psík není, jenž k noze by se lísal,

ni nevypadal rezolutně - to by málo pak jí byl platen,

 

 

 

 Přišlo jí to zkrátka vhod,

že ve svých světech se přes den vzdálí,

co řeknou si potom - slova svárů zda, či slova shod,

o tom nepřemýšlela, nechtěla prostě žádná „zda-li“,

 

 

 

 Cítila, že bylo by to zklamání,

pro ni, kdyby tenhle o ni nestál,

a zase byla jenom tou, bezcílně co zaclání,

tomu, kdo než ona se výřečnějším nestal,

 

 

 

 Vzali se, prvních dnů využila,

by svět její už nebyl pouze hříčka,

by sobě nic si sama nedlužila,

proto jen, že zdráhá se a vyčká,

 

 

 

 Muže získala-a jistotu záhy,

že život je ona schopna dát,

šlo to hladce, celkem bez námahy,

nezpochybnila navíc žádné z dat,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Muž věděl už, jak případ vede,

žena jeho, útočištěm byl on jíž,

byl jist si, že ji nepodvede,

slabochem nechtěl být, jí trpěným, a přitom na obtíž,

 

 

 

 Rozhostila v ní se tenkrát vůně tepla,

to když cítila tu známou ruku čísi,

ještě ani knoflíčky její blůzky nerozepla,

a Venetia věděla, že těla dvě se v jedno smísí,

 

 

 

 Moc toho nebylo, co umělo ji okouzlit,

zahrnuta nebyla velkou péčí, ale žila v pohodlí,

jako dítě; teď vyspělá je žena, vedle ní muž-potem zlit,

snad chce ji aspoň, snad touží po ní, když spolu žít se rozhodli,

 

 

 

 Muž pro ni nebyl oporou,

nechtěla však být starou pannou,

jen odměřená nebyla, city vzplanou tak, a tak i mrou,

tak snadno z ženy na vrcholu sil učinit smí ušlapanou,

 

 

 

 Svět, jenž znala, světem byl, kde odměřenost sídlí,

svět tak ryze praktický, s mnoha odvážnými sny,

z čeho se měla jen radovat, že vášně pomalu v ní stydly,

a vysosanou nechaly ji být, ať užívá ty všední dny?,

 

 

 

 Poznala brzy, že muži se svému neotevře,

sdílí s ním dům, noce - a sem tam nějakou tu větu,

občas něco jak prázdnota tak podivně ji sevře,

že podívá se na láhev, co je tam za vinětu,

 

 

 

 Když se s mužem seznámili kdysi,

věděla, že roky běží - a těžko už se seznámí,

zvlášť v profesi své zoufla by si,

všechny má tak přečtené tam, a všichni jsou si neznámí,

 

 

 

 Zjistila, jak strach má přeci, že do jejího soukromí,

nahlédne kdosi, její muž, jehož nezná jako chlapce;

co nemá přesné obrysy, v své mlhavosti ohromí,

však co tvar má, tlačí tak, těsno je že jak ve skořápce,

 

 

 

 Člověk rituálů má dost, zásad nepsaných,

alespoň Venetia ano, ona je má, jimi je obklopena,

zříci ničeho nechce se jí z nich,

touží jen dál si vládnout smět, nemusí být pochopena,

 

 

 

 Život zaběhaný má, netouží po skřípění,

svůj směr má daný - a z něho už se neodchýlí,

buď muž poběží vedle ní, nebo ne - pak nevypění,

ale nepříjemná bude dost, že propásl tu chvíli,

 

 

 

 Kdy mohl sladit svou s tou její chůzí,

místo toho však zůstal svůj, by nebylo jí,

by mu byla vzduchem - potřebná mu jak všichni druzí,

chtěla ho jak herec kulisu - on nechal ji však zatím v loji,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Netěšilo ji, že necítí se ve své kůži,

hnětlo ji, že křečovitá tak je před ním,

před mužem, k němuž chladná je, a dech její se úží,

jakmile je blízko mu - nulou je jí, i mužem předním,

 

 

 

 Cítí se sama, strašně,

a ví, že říci to, sklidí posupný jen výsměch,

a pichlavou jen zášť, co posílí ty vášně,

nedají jí zhola nic - marně si říká, „ty odpusť si, ty vynech“,

 

 

 

 Na skuhrání hrdá je, to od ní nikdo neuslyší,

má strach, strach z ponížení, že jak cetky skončí na smetišti,

má vidiny, jež nepustí, má vlastní svět, svou vlastní říši,

v něčem volnomyšlenkářská je, v něčem však z ní upjatost jen prýští,

 

 

 

 Chce víc, než odrážet útok za útokem,

bránit se svým jazykem a mít v něm stále jed,

připravený k mnoha přím, by pro ni nekončily šokem,

je zvyklá slovem ránu zasadit, aniž ptá se, co řekne naposled,

 

 

 

 Muži dceru dala, a on, jak když si neví rady,

vždyť před ní je stále nervózní - a teď i před dcerou,

ona temperamentní je, chce reakci, ne mdlého, bez nálady,

muže, jenž vyplnit prázdno měl v jejím životě, však zůstal jeho mezerou,

 

 

 

 Neví, že měl by ji někdo rád, a neví ni, čeho si cenit,

muže snad, co z ní respekt má a bojí se, že něco zpacká?,

nebojí se, co bude s ní, bojí se však o svůj zenit,

že bude troska, vycucán; tenhle strach jeho jí horší je než uštědřená facka,

 

 

 

 Žije s ním, a přeci - klienta častěji snad vídá,

i rozmluvu má delší s ním, něco jí aspoň prozradí,

muž její často blekotá, stydí se, a nic jí nepovídá,

či smrští slov ji zahrne, jedno, zda zaujme ji či odradí,

 

 

 

 Vzal si ji, zúrodnil, a nechal ladem,

postupně odhazoval to, proč doufala, po boku si žádá,

mít ji svém; to mělo mu být kladem,

a ne, by ostrou dýkou byl, již ruka čís jí vrazí v záda,

 

 

 

 Cítila, jak napnutá je, často jen jen vybuchnout,

však ovládá se, nedá najevo, jak muž její jí city drásá,

snad nechce mít z ní světici - má v jeho srdci vůbec kout?,

vše z ní rozhazuje jak levný krám, přec k ní ho nepoutala krása,

 

 

 

 Snad upnout chce se na dceru, to ona mu však nepovolí,

by láska jeho otcovská toliko úzkostí byla, ulitou,

do níž zaleze, by mlčel hlas, mu sdělující, očím že jeho je jen solí,

ta, jejíž hlas ho vábil tak, a jež postavu má jak ulitou,

 

 

 

 Občas se cítí být břemenem mu, zátěží,

prožívá vztek, slova váží úsečná však, chladná,

zpraží ho svým sarkasmem, a že jí na něm záleží,

to Venetia neřekne mu, by pravda to nebyla žádná,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 „Mám rád tě jako úsvit ranní,

s tebou probouzím se, tebe první zřím“,

„a přec tím jsi, kdo mne nejvíce se straní“,

zvážněl, kdy měl žertovat, a říct nějaký šprým,

 

 

 

 „Pojď, drobečku“, hlas ten vlastní cize zněl mu,

jako by se bál pichlavých očí, a tónu, co ho sráží,

jako by se dcery bál - a v ženě viděl šelmu,

co kuráž v něm jen ubíjí, je pohrdlivá, v ráži,

 

 

 

 Přišel někdy rozjařen, jindy vyloženě schlíplý,

chtěl vyprávět jí o žácích, co dojímá ho, a co štve,

tím bořil její právní cit; „ať jen netahá mi sem ty kriply,

a ani genie“, myslila si, „dítě máš tu, a sice své“,

 

 

 

 Měla strach, že jeho vlivem nebude schopna rozvahy,

by pochybnosti hledala u shromážděné obžaloby,

nic víc ni míň, ať věřila v čísi nevinu, ať zavadila o vrahy,

měla ukázat, co nesedí, měla být bez citů, a beze zloby,

 

 

 

 Snad, že co říci neví, muže svého sekýruje,

je jí věčnou výčitkou, as neumí se pitvořit,

Venetia tuší i, že něco se tu nejspíš shruje,

chtěla domov, zázemí a rodinu svou vytvořit,

 

 

 

 Chůvu dala k dítěti, které otec neumí ni vzít,

by trapně a nesvůj necítil se, ještě to ni neukrývá,

připadá si zbytečný, a to chce v sobě obrousit,

zatím však jeho přiťouplost v dceřinu paměť se zvolna vrývá,

 

 

 

 Přesto ho chtěla, když už byl tu jednou,

v něčem patrně u něj vysoko si stojí,

když už se s ní oženil, za nezajímavou ji neměl, bědnou,

v něčem on provokuje ji, však nechce ho nechat na pokoji,

 

 

 

 Párkrát už byl přesvědčen, že cos jí řekl, co má hloubku,

a zrovna to u ní nezapadlo, nepronikl přes hradby,

za nimiž stísněn připadá si, marný, by měl spoustu vroubků,

a nemohl je odčinit, plísněn, že nechce, však chtěl - jak rád by,

 

 

 

 Těšil ho pohled na ženu, na dům a i na pažit,

uměla ho však tak rázně odbýt, a on připadal si v úzkých,

ta žena, jeho manželka - ji milovat chtěl, či aspoň na ni nevražit,

připadal si provinile s ní; milenku neměl, ona jiných zas ne mužských,

 

 

 

 Všiml si, též u ní radost že žádná nepropuká,

prostě mu na vědomí dá, že řeč její má za následek,

že místo pout zas svobodná obžalovaného teď je ruka,

rozmetala důkazy, a na nic byl i slavný svědek,

 

 

 

 Chce utvrdit se, že žena mu je vším,

tak s něhou o ní promluví, přes den mu je vlastně vzpruhou,

„miláčku, já tě nesnáším,

však chci jen tebe, žádnou druhou“,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 To si řekne nad fotkou její,

před ní v pozoru je, jí otřásat si nedovolí,

vidí v ní jen pružinu, rty semknuté se málo smějí,

oba křečovití jsou - křeč trvá ta, a nepovolí,

 

 

 

 Chce právničkou být na vrcholu,

tomu vše nakonec podřídila,

neví, proč se zajímat, jak hodnotí muž třídu, školu,

učitele vzala si, o uťáplého stála, o břídila,

 

 

 

 Cítí, že muž žádný as v ní lásku neprobouzí,

a tenhle s ní aspoň dceru má a v noci nikde nebloumá,

necítí lásku sice k němu, nijak ji však nezostouzí,

netouží ho opustit, snese ho, ňouma neňouma,

 

 

 

 

 

 

II.: Spolu - a zas každý sám

 

 

 

 U soudu je žena vytrvalá,

Venetia, houževnatá tak, přesto ne buldočí,

rázná je, aniž by zoufale se rvala,

u soudu váží slova svá, a muži vše řekne do očí,

 

 

 

 Dobrá, požadavky má, sotva ho ale otročí,

jen řekne, co chce zařídit, ne, není do něj udělaná,

též náhražku za něj nehledá, a kde též? - mezi svoločí,

co denně je s nimi v kontaktu, ať už večer nebo zrána?,

 

 

 

 Doma chce mít pohodu, chce mazlit se, být uvítána,

moci něžná chvíli být, než slabiny v důkazech se hledat vydá,

místo toho rozladěný muž ji čeká - s ním deska jeho obehraná,

a dcerka jejich ježatá, netečnost jež s řevem střídá,

 

 

 

 Cítí znaveně se, zdrchaná, její manželství - toť holá bída,

„Venetie, dcera je ke mně apatická, a ty nemáš na ni čas“,

„a co ty? - nic nevyřídíš, náš brouček ti sotva odpovídá,

jestli mám ti chůvou být – měl´s to říct dříve, a pak zas“,

 

 

 

 Nechtěl vést dlouhé rozhovory, ni zpít se nechtěl pod obraz,

chce povzbudit před novým dnem, ne bořit její nitra chrám,

chce v očích jejích býti lvem - a ne v nich líčen být jak plaz,

je zajímavá, byť kráskou ne, všední není, ni poprask sám,

 

 

 

 „Zítra zajet moh` bys tam a tam,

cože máš zas? - v pořádku, do ničeho tě nenutím“,

´říká to klidně tak, já, zneklidněn, se ptám,

proč cítím její zklamání? teď, v noci - přišlo s usnutím,

 

 

 

 Chtěl jsem se učit mít ji rád, teď mhouřím oči leknutím,

že jsme si cizí, daleko, vše bylo to jen o dohodě,

přitom mám vášně v sobě dost, ženu svou pak navíc ctím,

nic naplat, vše, co chci ji říct, skomírá vždy na mrtvém bodě,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 A já nechci být jen přítěží, již vláčeti je k vlastní škodě,

tolik chci plnit, co přeje si, nějak se ale dovtípila,

že nevzplanul jsem láskou k ní, snad nepustí mě jen tak k vodě,

nejsem zajatec, ne na svobodě; nevybuchne, málo spílá,

 

 

 

 Nepřivedla si milence, do němoty se neopila,

však každý jinak cítíme, oba stále jsme jak na vážkách,

pomalu pro mě není dne, by pohledem mě nezkropila,

ledově, odměřeným slovem - a jízlivostí v narážkách,

 

 

 

 Co líbí se mi, zaskočí ji, já stydím pak se za svůj tlach,

trapně mi je, když slova její mě do rozpaků uvrhnou,

ač nazí spolu na lůžku, oděni v neprodyšný strach,

jeden druhého si nepustíme k tělu, těla ač ta k sobě lnou`,

 

 

 

 Chtěla, by jí ocelí byl, i bavlnou,

aby nepátrala jen, na malé jak ji v mysli trhá kusy,

nerozptýlil pochyby, jež často ji tak zahrnou,

ač uvažují o sobě, řeknou si málo, či říct se nepokusí,

 

 

 

 `Vynucovat na něm nic přec nebudu si`,

myslí Venetia si, `manželem je ovšem mým,

buď mne dokáže mít rád, potom, co chci, ho nezadusí,

k tomu není oprávněn, by kým mám být, říkal, a co smím,

 

 

 

 Někdy mým dvorním šaškem je, působivým jako mim,

však hned je jako na trní, řeknu-li mu, co chci jak,

snad nečeká, že padnu před ním, rukama třebas zalomím,

nedržím ho, též nevyháním, idol můj není - ni maniak,

 

 

 

 Bouřky naše manželské - chudé na blesky i na liják,

se točí kolem toho jen, co muž můj u mne pohledává,

má mě za diplom snad?, za jedničku?, či kaňku skáplou na piják?,

chci vidět, že co mne i jeho těší - a ne, jak rád se toho vzdává,

 

 

 

 Jde mi to silně na nervy, z něj však nebolí mne hlava,

o dceru se chůva stará, dcerka pichlavá je, pořád kňourá,

je omrzelá, netečná, já ji nehladím, muž nevzdělává,

chtěla jsem pomoc manžela, jenž povahu jen by neměl kňoura,

 

 

 

  Žiju s tím, že nesu si, co nikdo mi už neodbourá,

dětství své, svůj vlastní svět, svá přání kusá,

kdo může mne pro to milovat či nesnášet, aniž zžírala by mne má vzpoura?,

já nemám příběh hotový, chci muže, jenž ví to, a stejně klusá,

 

 

 

 Muže, jenž rád bude, že nejsem husa,

že umím myslet, rázná být - i cítit,

být vnímavá, tou být, již nikdo nezadusá,

jíž není možno pohrdat, a není těžko jí se štítit`,

 

 

 

 Lady Venetia Digby umí víc, než jen se třpytit,

na Van Dyckově plátně jednom, jak ji muž s ním seznámil,

visí v Londýně, vzor rozvahy, zradou nenechá se vznítit,

nepodlehne nikomu, silná je dost, není, kdo by ji omámil,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nezbaštila nikomu jen tak, co ten jí oznámil,

a zjistila, kde má navrch zcela - z jistých dělat mlhavé,

chtěla jenom ukázat na důkaz vratký, na omyl,

na omyl, že co průkazné je, být nesmí tím, co uplave,

 

 

 

 Zdravé být nesmí churavé,

co má tvrdě znít, znít nesmí měkce,

světlé brát nelze za tmavé,

a hubení není desinfekce,

 

 

 

 Dává jasně najevo, o čem dohadovat jí se nechce,

je si jistá v kramflecích, dokáže být nenucená,

umět si něco prosadit, jí samo jde, tak nějak lehce,

vlastně jen občas - když nadšená není, a také ne znechucená,

 

 

 

 Sama se umí uživit i parádně být ošacena,

manželství ji vyssálo, by náročný byl to přímo balet,

jakou má jen ona tvář? - je zřejmá všem, či odvrácená?,

chce stále muže v péči mít, či chce na něho prostě kálet?,

 

 

 

 Chtěla víc, než v posteli se válet,

víc, než s mužem svým být zachoulena,

jí nestačí, že muž její snad nepodnikne zálet,

či že dcerka jejich vyrostla - a už nestačí jí pouze plena,

 

 

 

 Chce jiskru trochu, nadšení, ne srážena být na kolena,

chce vidět to, co vytváří, ne, jak to bez ní muži svědčí,

i dcerka as chce něco víc, než mlékem býti napojena,

její obličejík trucuje, je protivná, není s ní řeči,

 

 

 

 Napadne ji vícekrát, že někdo je, kdo muže předčí,

jejího muže, jehož však vzdát jen tak se nechce jí,

chce víc, než jenom pozornost a stejnou, naučenou péči,

vždyť vidí, jak on jí je syt, byť říkal, jí se nepřejí,

 

 

 

 Babičku ni dědu dcerka nemá, „já řekla, že si nepřeji,

aby někdo nahlížel manželství mému pod pokličku,

navíc mi nikdo nepomůže, mám peněz dost, by z veřejí,

jež tvoří naše manželství, to neskřípělo co chviličku“,

 

 

 

 „Jen přijdu, už bych větřil zas, co popadlo mou polovičku,

dítě mé ke mně nemá cit, a ty si jen stále vymýšlíš,

co koupit, co prodat, co odvrhnout, vše vzorné mít v svém pokojíčku,

by nikdo nemoh` pomlouvat; v hlase drsnost máš - ne hebkost, plyš“,

 

 

 

 `Někdy pocit hrozný mám, že bez ženy víc svůj jsem spíš,

bez ženy jsem osobnost, jež těžko jen se rozloží,

nemusím se tolik bát, kým budu zítra, zda už spíš,

teď mne asi neslyšíš, mluvím k sobě, vznícen souloží`,

 

 

 

 `Vydržím leccos - však ne, být něčí rohoží,

a ne, být přebytečný klenot, jenž v šuplíku se přesouvá,

nesnesu být prostě něčím, co kdos jen tak odloží,

jsem člověk, jenž, když jde, tak v chůzi svojí necouvá`,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nesnažím se mu vlichotit, nejsem ta, kdo přemlouvá,

nevím, co má udělat, aby mojí něhou byl - a byl i moje pomsta,

abych ho vždy chtěla jen, byl lodí, v přístav svůj co veplouvá,

byť dlouho byla na moři; chci poznat chuť a nesníst sousta`,

 

 

 

 `Dříve jsem byl přesvědčen, že je toho prostě spousta,

o čem mluvit budu s tou, s níž se jednou ožením,

najednou mám dojem ten, že sám jsem tím, kdo všechno schroustá,

nestala se slastí mou, mým taktéž není soužením,

 

 

 

 Byl jsem váben k Venetii, myslil jsem si, s tou že sním,

že říct budu moct cokoli, aniž z gest uzřím to odmítavé,

místo vodopádů přímých slov - ta má z úst plynou ploužením,

ona zbystří, jak jen promluvím, cos v ní tvrdé je - a štvavé,

 

 

 

 Sám nezpochybním vlastně nic, co cítím, že je pro ni pravé,

nevím, proč názor její přejdu mlčky, div, že ještě nezajásám,

snad proto, že se domnívám, že názory mé manželky posuzují jako zdravé,

ti druzí, o nichž pranic nevím, as nevím ani, kdo jsem já sám`,

 

 

 

 `Proti netečnosti mužově se vcelku snadno už opásám,

když je se mnou, znejistí; zda chválit mě, neví, či urážet,

neví, zda hyzdím jeho cíle, či patřím k jejich okrasám,

neví, zda chce mne udržet, či jak košile vzdát se bez manžet,

 

 

 

 Neví, zda mne předcházet si, či se do mne navážet,

je pro něho výnosné; pro mě se nechce ušpinit a pro mě v lejno šlápne,

umí do mě blázen být - a umí mne i nesnášet,

však většinou jen jako věc, již mít, ho těší - i je mu trapné`,

 

 

 

 `Jen s ní jsem, veškeré nadšení opadá a ještě slábne,

nic nového mne nenapadá`; `sotva ještě dutat stačí,

nevím, co pro něj strašné je, a co mu naopak je vábné`,

oba myslí v náznacích, a každý z nich cos nepotlačí,

 

 

 

 `Její vůle sžírá mne a spaluje jak oheň dračí,

mne, mé city, moji chuť ji seřvat, a ji konejšit,

city, ať už růžemi jsou, nebo je mám za bodláčí,

ať podobu mají vzletných tužeb, či pudů jít se pelešit,

 

 

 

 Nedává mi vyniknout, a pomáhá mi nehřešit,

když mluvím, chci k ní proniknout, v ní zůstat,

jak oáza jsem bez vody, jak islámská zem bez mešit,

ač výhonků je ve mně dost, s tím uhnilým počala srůstat,

 

 

 

 Nechce brát, co zralé je, chce pelyněk, ne třeba muškát,

o čem přemýšlet chci, zavrhne, radši rovnou, rázná, velí,

u nás po špičkách se nechodí sic, však za zády jí umím šuškat,

snad obdivuje na mně cos, však co, se se mnou nepodělí`,

 

 

 

 `Muži, s nimiž mohu žít, snad ze světa se nepoděli,

o tom přesvědčena byla jsem, můj muž nestojí o mě vůbec,

nestojím mu za námahu - víc jsme prospali a proseděli,

než spolu něco dělali, v něco věřili; ne, není hrubec,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Není génius a není tupec,

trpět pro mě neumí, jsem pro něho jen zlatá cetka,

již neprodá sic - není kupec,

však loučí se mu lehce s ní, s přáním, že se s jinou setká`,

 

 

 

 `Opustil mě, odešel, že já nevyhodila ho, zmetka,

to pálí mě, že tvrdá byť, jsem v tomhle byla měkká,

by o mně jiné srdce vylíval, to jizvu v srdce vetká,

stejně jak, že jsem šumafuk, tomu, kdo mne svléká`,

 

 

 

 Jak skála divotvorných rysů je, již poblouzenec stéká,

aby kus jí uchvátil, vše točilo se s ním jak po tanci,

a pak ji opižlanou nechal, ať s novými rysy nové čeká,

a kus z ní kdesi drolí se, nepotřebný jak sako trestanci,

 

 

 

 „Tak tedy padej“, řekla muži s razancí,

už jí nedotkne se, už je mimo,

nešila mu, nepletla, též nekrmila mazanci,

však s tím, co na jazyku má, se na něj obracela přímo,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 III.: Nabírá život na spádu?

 

 

 

 

 

 

 Škola, internát, svět obehnaný zdivem,

tam svou dceru umístila, aby přímo nezvlčila,

sama soudu nevzdá se, vychovat dceru je jí divem,

je sama tady, bez lásky, má málo času - a je čilá,

 

 

 

 To, že muž ji opustil, ta událost jí nesvědčila,

spoléhala na muže, díky němuž je též matka,

a už bez zázemí zas štvancem je, byť v práci své se osvědčila,

   Venetia Porridgeová, advokátka,

 

 

 

 To jediné ji posílí, židle že její není vratká,

jednou také zkusila, by dcera otce užila si,

nová jeho partnerka v ní uviděla brzy spratka,

když dcerku ta jejich praštila, dcerku, k níž se všichni hlásí,

 

 

 

 Byl tu důvod k vyhnání a muž, jenž doufá, že ho spasí,

nová jeho partnerka, jejich dítě, vše jejich zkrátka,

kvůli dcerce protivné přec nepřivolá mrak, z něhož vynoří se asi,

   Venetia Porridgeová, advokátka,

 

 

 

 Na jejíž pádný argument je každá věta jaksi krátká,

on na ni nemiluje nic, co chránil by citem bojovníka,

byl mužem, co klíč si nezasloužil mít, by otvíral s ním denně vrátka,

vrátka domu, vrátka soukromí, jež dlouho rodí se a vzniká,

 

 

 

 Zakládá si na vzhledu, však nechtěla jen milovníka,

ví, že tomu, kdo ji líbal, k hovoru jak slouží látka,

by byla pouhým omylem - muže, jenž v ničem nevyniká,

   Venetia  Porridgeová, advokátka,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Uměla zhořknout někomu, přesto dokáže být také sladká,

ač střízlivá a opatrná, krev romantická v ní vře i bublá,

ač má přesný úsudek, rozčarovaná je, že mužů řádka,

bere ji jen jako vzduch; jedno pak, zda tloustla by či hubla,

 

 

 

 Ač zuby plné už měla ho, z náruče by se mu nevyškubla,

pohrdala kolegou, jenž zlákat se dal za úplatky,

nevidí se druhé hned, jež důkaz silný podobně by srubla,

   Venetie Porridgeové, advokátky,

 

 

 

 Manželství už to tam je, přec nezatouží chtít ho zpátky?,

v představách ji napadlo, že „Žabák“, když opustil ji, zašel,

přítel z dětství tohle byl, jenž, jak žalobce dostat na lopatky,

v její pubertě ji učíval; snad slizký byl, ji ale snášel,

 

 

 

 Vždy hájila jen jedinkrát, kdo mimo zákon nejspíš zašel,

od toho tu také je, by pochyby vznášela nad poznatky,

jež se k soudu dostaly; přec zákon chce, by rozsudek se i v jménu vznášel,

   Venetie Porridgeové, advokátky,

 

 

 

 Viny zprošťující rozsudek pro systému nedostatky,

od toho tu přeci je, cynická a neúplatná,

ona neštká bolestí, nad tělem neřve, nad ostatky,

pro jedny úctyhodná je, pro jiné ta zlá a špatná,

 

 

 

 Zvrácená a škodlivá, pro právo míň než málo platná,

snad sadismus má v tom po otci, bulvární však neplní moc plátky,

jak jí daří se, v čem vítězí, co nezaplatí penězi, či co obsahuje za skvost šatna,

   Venetie Porridgeové, advokátky,

 

 

 

 Dceru svou vlastně nezná ni, tráví s ní tu a tam svátky,

čekala, že v dospívání jí dcera bude podobná,

místo toho fracka vidí, co potrpí si na šarvátky,

světce i grázla vidí v ní, překypuje zdravím, přesto je chorobná,

 

 

 

 Že spolu as se nesnesou i na gesta ta, na zlobná,

zvykla si už; dcera je dospělá, pryč ze školy, a není mezi neviňátky,

osmnáct let, prospěch průměrný - průprava na život to obdobná,

   Venetie Porridgeové, advokátky,

 

 

 

 Jež u jistého Ramstona teď v citech nadělala zmatky,

ten zmocnit jí tak zatoužil se, chtěl dobýt ženu vyzývavou,

doma manželku má, katoličku, jež dítě chce - a ne tak hrátky,

když on tak touží vybít se; chce ženu důstojnou mít - též však hravou,

 

 

 

 Když vnikal do té právničky, co jen mu honilo se hlavou?,

že nechce ženu naléhavou, chce rozhodnou, štědrou na památky,

ona dovolí mu brát si ji, chtěl vulkán mít, je smeten lávou,

 v podobě Venetie Porridgeové, advokátky,

 

 

 

 Doufala, že vzpomíná na hovory s ní, na výňatky,

chtěla se mu otevřít, a hrála si na neoblomnou,

on tělo její sice má; oba vědí již, co jsou to sňatky,

prahne, aby zůstal s ní - i poté, co si oči promnou,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nebyla snad náročná, a nebyla též nikdy skromnou,

nechat se nechce ovládat; něco z ní prýští při každé hádce,

být ostrá umí, štiplavá, je těžké říct, že je věrolomnou,

   Venetii Porridgeové, advokátce,

 

 

 

 Těžko ona poddá se - byť při styku jde všechno hladce,

až v klínu jejím úrodném zas ujalo se nové sémě,

nežila s mužem v manželství, a dokonce ne na hromádce,

na jeho zděšenou reakci dívaly oči její se výsměšně a temně,

 

 

 

 `Vždyť má přeci manželku, co o všem mluví velmi jemně,

věřící a citovou; co přání muže řekla by, ať plod ten, někde na zahrádce,

poblíž kliniky se rozloží? - necítí k němu nic - ni ke mně,

   Venetii Porridgeové, advokátce,

 

 

 

 Nemám komu svěřit se - příteli nebo kamarádce,

ni rodičům, ni dceři své - Octavia, tak se zove,

je sama - stejně jako já - má mne, a jinak žádné rádce,

touhou snad její srdce žhne, jak mé - zároveň ocelové,

 

 

 

 Nemám jíti ke komu, jeden ubožák zas do mne klove,

druhou Octavii už nezplodím, je konec nadějí, je po pohádce,

tohle i dítě chtěla bych`; bylo to něco neznámé a nové,

   Venetii Porridgeové, advokátce,

 

 

 

 Stačí, že dceru jedinou omráčí ten, jemuž se zachce,

ona umí být jak z oceli, však především je zranitelnou,

jak Octavia - dcera Claudiova - stanula též na křižovatce,

na ocase vlastně je - a někomu chce býti čelnou,

 

 

 

 Být na očích, být v srdci - hlavně viditelnou,

jen krůček stát může od zkázy, skončit mrtvá kdesi v skládce,

nemilovaná a zoufalá - v očích jiskru má, i hrůzu skelnou,

  po Venetii Porridgeové, advokátce,

 

 

 

 Muž vrátí se zas tedy k té, jež o tělu jak o oplatce,

již v kostele přijímá, toho ví; pro ni potrat je cos nepřípustné,

ví, že její muž se vysloví, ať si jen žena pomůže od dítěte jak od kabátce?,

od dítěte, jež jeho je, a jež tělo živí, kteréžto krásné je, i pustne,

 

 

 

 Jež té je, co ranit umí slovem svým - a poznámky má málo vkusné,

smrt plodu ona završí jedinou a přímou splátkou,

tím muž ten u ní skončil už - ať po boku si s jinou usne,

   než s Venetií Porridgeovou, advokátkou,

 

 

 

 Vyhnala by ho tamta od sebe, že odmítl se státi taťkou?,

že za plod volil radši smrt? - pod vlivem čeho vlastně jedná?,

by nezbořil své ženy svět, v němž vysokou byl poctěn laťkou,

se prostě vrátil zase k ní, by pro něho byla jen jedna,

 

 

 

 Po čase ženu oplodnil svou - jedno v červnu zda či koncem ledna,

čekali na dítě řadu let; cesta bez konce je náhle zkratkou,

vše je náhle v pořádku, a situace manžela už pro něj není nepřehledná,

 oproti situaci, kdy stýkal se s Venetií Porridgeovou, advokátkou,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 `Ramstonova žena ví, že manžel známost měl - a víc než krátkou,

tohle tedy věděla, že jinou líbal v objetí,

snad snesla by i vědomí, že spraveno je všechno částkou,

penězi je splacen hřích; už není malé oběti,

 

 

 

 Snad zpočátku by zuřila, pak počítala do pěti,

a hlavně toho chtěla pak, jehož zná už mnohý pátek,

ráda bude nakonec, že klidně ještě posvětí,

potrat Venetie Porridgeové, jedné z mnoha advokátek,

 

 

 

 Na obtíž uřvaná nebude jí děva, natož sarkastický klacek,

muž její ji bude hýčkat, nikde žádné cizí děti,

ať o muži svém všechno ví, na něj řve, pár dá mu facek,

či opustí ho; vše složitější je, než potrat prostě nestrpěti,

 

 

 

 Obhajuji Garry Cashe teď, vyvázl by ze zajetí,

je vytáhlý, pohled výsměšný, drzý mladík, holobrádek,

obžaloba z vraždy příbuzné ho viní - důkazy jak prach však sletí,

 díky Venetii Porridgeové, jedné z mnoha advokátek,

 

 

 

 Teta jeho chtěla jen, by nahý její fotil zadek,

a prsa oblá a milence, co vodila si často domů,

on měl jí hrdlo proříznout, všude krev a noční chládek,

on vinu svoji popírá; soud zločin ten nemá za pohromu`,

 

 

 

 Obhájila ho úspěšně, neřekl „díky“ - dejme tomu,

však spatřila ho s dcerou svou - copak je to za pořádek?,

a ona k němu vine se jak břečťan za sluníčkem k stromu,

 dcera Venetie Porridgeové, jedné z mnoha advokátek,

 

 

 

 Prý spadl z kola u domu, chtěl omýt ruku, „ňáký šátek“,

zrovna u domu jejího, a hned se k dceři její má,

dvoří se jí - ale proč? - sotva uhranula ho; už pojídají karbanátek,

nikdo zájem o ni neměl; než jednoho - víc teď nevnímá,

 

 

 

 `Stojím bezradná tu před nima,

nechci, by Cash z dcery mojí strhal jako zvíře šat,

kdo mu za to zaplatil - čí peníze jen přijímá?,

 ptá se Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 Nerova žena, Octavia, jeho obětí se měla stát,

mohla čelit zhoubě své? - možná, kdyby lásku znala,

matku měla záletnou a tatíček zřel svůj jen stát,

pro Nera a jeho milenku jich dcera v hrůze umírala,

 

 

 

 A co život Venetiin? - stala z ní se žena zralá?,

co Octavii předává? - tu touhu získat na pořád,

muže, jenž ji podráždí - však cos ji nutí, by ho brala,

Venetia Porridgeová, žena, matka, advokát,

 

 

 

 By ho brala, chtěla ho - a dokázala s ním jen spát,

co věděla vůbec o mužích, když jednoho si vyhlédla?,

uměla jím pohrdat, přec netoužila se ho vzdát,

přemítá o něm doposud, ač vzpomínka naň je vybledlá,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Čeho vlastně dosáhla - a kam svůj život přivedla?,

`rodiče mi geny dali, manžel dceru a dost ztrát,

Ramstone mi zas sajrajt dal, bych sama z něho vybředla,

já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát`,

 

 

 

 „Vždyť my už spolu skončili, už bylo toho akorát,

snad nemyslíš, že ranil´s mě, byť impozantního máš ptáka,

nedal jsi mi vlastně nic - já mohu tě jen litovat,

myslíš, žes mi něčím byl? - v tom nic ze mne ti nepřitaká,

 

 

 

 To´s zmoci vskutku nemohl, bych z tebe špatná byla ňáká,

žes fantazii přitom měl, mělo to jiskru, nápad mělo, spád,

toť pravda, tím to končí též, nemám tě za muže ni za sviňáka,

já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát“,

 

 

 

 „Tvá slova příliš silná jsou, nemusíš mi hrubě lát,

jen neříkej o našem vtahu, že o tělesné byl jen chuti,

něco krásného přec jsem ti dal - to nemůžeš už předělat,

promiň, já nechtěl zranit tě - nebuďme teď k sobě krutí“,

 „A co tvoje manželka, úzkoprsá tak a krůtí,

jak by se jí líbilo, že `nic než potrat` je tvé heslo?,

je náramně křesťanská - být jako já ji nedonutí,

zřejmě nic - o plodu jednom vyjmutém též nic se jí však nedoneslo“,

 

 

 

 „Pro tebe potrat ten byl hračkou – nechtěla´s, by dítě hleslo,

spatřivše živé tento svět; do ženy mé se nestrefuj“,

„o co vlastně bojíš se - aby lavírování ti snad opuštěnost nevyneslo?,

nepřeceňuj, číms mi byl, sáhnout na mě teď - br, fuj“,

 „Jsi mi také odporná - a ženě mojí nežaluj“,

„jinak budeš živořit? - vzduchu se půjdu nalokat,

bych necítila zápach ten, proti němuž voní hnůj,

já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát“,

 

 

 

 „Jsi opravdu potvora, o niž nestojí za to zvlášť se rvát“,

co ještě ti dva řekli by si, zůstalo jim utajeno,

ona k němu cos cítí přec - touží ho v mukách spalovat,

však povšimla si mladíka, jenž nechce dívku, ale věno,

 

 

 

 Přerušila rozhovor, snad nebude tu vyhověno,

někomu, kdo ničit chce nevinnost samu, kvítku plát,

ta holka možná frackem je, však nese také její jméno,

 Porridgeové Venetie, jež žena je, matka, advokát,

 

 

 

 Muž už nezajímá ji, když ti dva ji musí štvát,

nechce, by dcera měla vztah, z něhož by jak ona vyšla,

chce ji pouze varovat, by dokázala rozpoznat,

kdy ji balamutí kdo, má ji za krajíc, a krajíc ten pak snadno pižlá,

 

 

 

 Nebyla možná matkou tou, jež z dcery své by obzvlášť jihla,

přec není jí to šumafuk, co mučit tu bude - a co žrát,

již kdysi na svět přivedla, poté cos propásla, cos stihla,

 Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Ta o skandál nestojí, nad mlékem rozlitým nechce lkát,

dcera její má iluze - neumí vládnout, a hledá prince,

je svatá, přitom diblík sám; neumí vařit, umí povlékat,

hodně si nese po matce své v své od Pandory skřínce,

 

 

 

 Její život soukromý zveřejní se ve vteřince,

novináři bez pardonu o dětství jejím budou psát,

budou jí pitvat soukromí - zda tvář tyrana má, či dobrodince,

 Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 `Dcera má má také otce, ať přiměje ji naslouchat,

je přeci jeho povinnost, říct jí, v čem je pošetilá,

mám právo přeci kdykoli na dveře jeho zabouchat,

Octaviin otec je, ať tvář jí tedy odhalí, koho v představách si posvětila,

 

 

 

 Snad je muž - a zasáhne, bych přátelsky mu odvětila,

chci vidět, jak mu o ni jde, že šel by pro ni v pole blat,

že nežila jsem se sketou, co o lásce jen brebentila,

já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát`,

 

 

 

 Octaviinu ozvala se otci - jenž pak s ženou svou šel rokovat,

„celou dobu si nevzpomene, a najednou má tě za záchranu,

pokud vím, máš dceru dospělou, co rozmar svůj jen umí svalovat,

na koho se zrovna dá; nezavadíš o cit v ní, ba, nezavadíš o zábranu,

 

 

 

 Nikam tedy nejezdi, sic nestojíš o smích od havranů,

pojedu sama říct té ženštině, ať jiné na pomoc jde zvát,

chce zahanbit tě, ponížit, by schlíplého tě našla v otomanu,

 ta Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 Ať polyká vše, co rozlévá - už nebude tě stravovat,

by, co dělat máš, ti říkala - hold nebude po jejím“,

„dobrá, asi lepší bude, když nebudu dceru zrazovat,

co já vlastně o ní vím? - zaběhaným věrna ať je kolejím,

 

 

 

 V nichž už zakotvila jednou“ - hovor ten ukončil se tím,

Venetia zas k soudu šla, žíznivá, mající hlad,

ač najedená a napitá je - `vybuchnu, pak se rozletím,

 já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 Ten Desmodnd Munick, velký pán, divadlo mi bude hrát,

bych manžela jeho neteře tím nezničila, naň co vím,

je hrdý, a přec plazí se - má v puse med i reterát`,

šéfům on svým nepodlézal, kolegou též nepohrd´ řadovým,

 

 

 

 `Však já dobrou paměť mám - a také v ní hned zalovím,

vím o jednom dopise, i kdo a proč ho počal psát,

bratrovi svému, když v nouzi byl, neplýtval slovem jalovým,

to dobře vím, já, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát`,

 

 

 

 „Co pro vás mohu udělat? - snad mlčení své zachovat,

přejít jen tak, že váš příbuzný se nechal jen tak uplácet,

snad chybička byla jediná to - já musím se však strachovat,

že problémy mám také své - proč s tímhle čas mám utrácet?“,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 ` Očka jí jen plápolají, hlas nemusí jí burácet,

pohrdá jedním člověkem, jehož zná nanejvýš plat,

soudí ho dle jediného činu, ač činů milionů mnoha set,

má za sebou - jak i Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 Snad manžel a otec být dobrý může, i čestně občas pracovat,

ona chce dělat karieru - ne z milosti, pro své pohlaví,

ale pro to vše, co tvoří ji - proč i jiní mají hlasovat,

právě pro ni; chce zákon razit nade vše, což doufá, že ji proslaví`,

 

 

 

 „Vy můžete ho zriunovat - jde mu o život i o zdraví,

já prosím vás, zkuste pomlčet - i tak budete kralovat,

přijde - li o vše - těžko už cokoli pak opraví,

dejte mu šanci“, slyšela, Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát,

 

 

 

 „Za čím jednou stojím si, z toho nemíním už vycouvat,

ať už on je nadutý, nebo vskutku cítí lítost,

nelkejte tu přede mnou; on nemůže se vyzouvat,

zklamal, a já rozhodnu - že nedám mu už příležitost“,

 

 

 

 „Vy, práva tak se držící - vy chytrá jste a máte hbitost,

pro vás samozřejmé je, zločinci šanci darovat“,

„alespoň nevyprdnu se na bratra svého, blízkou bytost,

třebaže nemám žádného já - Porridgeová Venetia, žena, matka, advokát“,

 

 

 

 Celá už je bez sebe - o vše s každým se jen prát,

nikdo nevyjde jí vstříct - a v ničem,

každý ucpe v ní hned to, co mohlo by i vyvěrat,

pokud sladké jí kdo dal, neopomněl prásknot bičem,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 IV.:  Přítomnost, minulost, budoucnost - tři tváře jednoho obličeje

 

 

 

 `Jak bych hrob sám vyryl rýčem,

vidím bratra ručičky - titěrné ty jeho hnátky,

on oběsil se, já nepřijel, on prosil mne - a já byl klíčem,

co v zámku trčí; po krk Venetie mám, té advokátky`,

 

 

 

 Vše průběh děsivý náhle mělo - přesto hladký,

Venetia urážela - byla sopkou, vulkánem,

už zamířila ke dveřím - a pomalu už všechny statky,

tu opouštěla na světě - vyvanou náhle, s průvanem,

 

 

 

 `Sám má máslo na hlavě - a zabývá se buranem`,

on si ovšem povšiml na stolku toho rapíru,

jakou divou vášeň jen rozňala tahle důra v něm?,

že dýka jedna broušená se zpronevěří papíru,

 

 

 

 Nebylo to pro prachy - ni proto, že jsou na štíru,

jedním prudkým pohybem vrazil jí ostří mezi žebra,

když nůž opět vytáhl, už nepopatřil na díru,

z níž neukápla skoro krev - u ženy té už nezažebrá,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 `Kdepak je tvůj bližní, sestra?`,

`což vševěd jsem, či mám moudrost sovy?,

vrahům milost dávala - teď sama bude plnit lejstra,

její stres už přešel v klid - vyrovnaně si tu hoví,

 

 

 

 Ne, já nechci souzen být, natož za čin, za surový,

už vybouchlo, co doutnalo; nebyla to žádná jatka,

vím, že nepřičiním se již nikdy o jakékoli nové rovy,

skonala Porridgeová Venetia, advokátka,

 

 

 

 A nebyla to bestie - a ba, ani psychopatka,

způsobila nehodu - i já se choval bezohledně,

vězení mi nedá nic - má pozice je prostě vratká,

mám stigma - bez žen žít, dětí, přátel - všedně,

 

 

 

 Žít bez cílů a pro něco - a jednou skončit kdesi v bedně,

nevím, zda ovládnout bych mohl to, co vedlo ruku moji,

snad věděla, co udělám - a že mi potom bude bědně,

snad i chtěla to, byla u konce - ránu získala, co už se nezahojí,

 

 

 

 Nejsem přesto nebezpečím - mě společnost se těžko bojí,

jen ona měla tuhle moc - s hodinkami, bez náušnic,

mě dohnat k činu strašnému, bych padlý byl, ač vítěz v boji,

sama k smrti spěla číms, někam došla, více už nic,

 

 

 

 Já ji zahubil, ač živou ji chtěl, ji milujíc,

ano - já to byl, kdo nezůstal k ní chladný,

jsem právník, vrah - a také strýc,

mou vášeň ona rozžala - od teď nepolaská ji už žádný`,

 

 

 

 Černou vestu má na sobě - a postoj její za obřadný,

označil by kdokoli, kdo spatřil by ji tady, v židli,

kam ji Desmond odtáhl - ne, snad není ani vadný,

žít teď hodlá v ústraní, by úspěch a lesk mu nenabídli,

 

 

 

 Ona tu sedí koketně - jako když tu prostě bydlí,

dlouhé nohy u sebe, nylonové punčošky, blůzku barvy krému,

černou sukni - nad kolena - parfémy provonělá, mýdly,

jakoby z ní spadl stres - není ve střehu, a nemá trému,

 

 

 

 Byla podrážděná, útočná a vázaná ke stínu svému,

jehož je těžké překročit - jen ukrýt ho lze v hustých tmách,

vášnivá, i čumák studený, bystrá tak - i prostá vjemů,

po senzacích bažící - též impuls přemáhala, strach,

 

 

 

 Příčina smrti - bodnutí, nůž do srdce jí vrazil vrah,

orgány jinak zdravé jsou, co selhalo - její povaha?,

hájila právo toho i, kdo pomyslný přešel práh,

věděla, že v ní je cos, co zpochybnit důkaz neváhá,

 

 

 

 Ona byla prostě tím, kdo důkaz rozbít pomáhá,

a ukazuje systému - jak cedník že je děravý,

uměla se ovládat - a znala slovo „rozvaha“,

pocity poroty vnímala - co spolkne, a co nestráví,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Muži i ženy omylní jsou – po právu zvolí bezpráví,

a ji bavilo nahlodat, co pro jiné je svaté tabu,

pro ni soud byl jevištěm, kde herec něco vypráví,

svým divákům; `když neprskám`, tvrdila, `pak možná škrábu`,

 

 

 

 Neviděla lidi snad - fakta jen, úvahy, dost citového svrabu,

neviděla „dobré, „zlé“, na žalobě nenechala místa suchá,

uměla vzteklá být i zatvrzelá, chléb tvrdý jíst - i maso z krabů,

kde jiní chtěli vidět trest - tam stavěla se za zloducha,

 

 

 

 Chtěla zkrátka ukázat na v zákonech místa, na bezduchá,

jež, když bude, jich dbalá, ctít, neprokáže ničí vinu,

příbuzných obětí pohled ji probodával, tou byla, již každý kuchá,

co právo je, chtěla ukázat - to vzkázala všem - a na rovinu,

 

 

 

 Snad sadismus i dřímal v ní, snad bavilo ji vířit špínu,

jednou vraha dítěte zprostila vší obžaloby,

aby potom po čase dívenku zabil - kopretinu,

co pro matku a babičku své kvetla - intrik prostá všech a zloby,

 

 

 

 Matka dívky se zabila pak, když nezahubily ji mdloby,

zůstala tedy babička, co trýzeň, bezmoc viděla - a strádání,

a pachatele, jenž už nemusel dítek malých zmnožit hroby,

kdyby advokátka jedna v šanc nedala své nadání,

 

 

 

 A pro tu to byl běžný den - pražádné účtů skládání,

zakázala si emoce; každého jednou hájila jen - to bez výjimky,

snad víru nacházela i - na peníze nedala, ni na zdání,

a přátel takřka neměla, potrpěla na důstojnost si a na kostýmky,

 

 

 

 Neměla fotky vlastně své, ni dcery vlastní žádné snímky,

žila těmi případy, když přišly zkrátka na přetřes,

snad ni netoužila po slávě, metály sbírat, našít prímky,

po životě tvaru přímky; viděla, co nesedí-a neviděla už ten děs,

 

 

 

 Jenž bezmoc lidí obrážel, co zoufalí jsou, byť ne bez peněz,

však, jež peníze již netěší, chtějí mstít se - nebýt vyděděncem,

jehož vyssáli a jenž je k ničemu - prašivý jak a nepotřebný pes,

jako mrtvola, již pomazal už kněz - a jež pokryta je věncem,

 

 

 

 Babička mrtvé viděla, jak s otrapou zamává i s vědcem,

s pekelníkem a i světcem, ta sebejistá ženština, u soudu jež vládne,

s nadhledem zvítězí, tím hasne to, za dcerou půjde si, za milencem,

ta už nemusí myslit na vraha - ni na tělíčko to, na bezvládné,

 

 

 

 `Jí jedno je, co bude s vrahem, kdy spáchá cos, kdy se neovládne,

důkazy, když mají jisté být, jsou jako troud, co rychle hoří,

proč jen tolik byla důkladná? - což zájem hrát s životy si neopadne,

když vidí vraha dítěte? - vždyť pomohla frnknout tomu tchoři,

 

 

 

 Teď je již sice odsouzen, jedna dívka však už neochoří,

a proč? - vrahovi nanic byla svoboda, i pochyby u každé výpovědi,

jež na čas mu ji půjčily - ta nese vinu také přec, co pomáhá vrahům a bezpečí boří,

hraje si na vyšší moc - však co ti, jak ona, vlastně vědí?`,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Chtěla ji vidět vztekat se, jak v hněvu a hrůze krev svou cedí,

viděla v ní cizí krutý svět, jenž zničit chce - a ne ho sdílet,

viděla, jak to, co sama cení si, tamté splývá v nezáživné šedi,

chtěla bodat ji, muka jí přála, chtěla rdousit ji i na ni střílet,

 

 

 

 Její zkázu přivodit - a přímo se na ní nepodílet,

dlouhodobě, krok po krůčku, tlouci hřeb jí do rakvičky,

a hlavně ospravedlnit si, právo že má teď zlobou šílet,

že proti bezcitné bojuje, jež přírody výsledkem je hříčky,

 

 

 

 Za nevěřící ukrutnici má ji, jež potrpí si na lodičky,

a jež vidí lidi z odstupu - z níž čiší led a velmi mrazí,

`ano, platím Cashovi, by dvořil se nyní dceři její a odhrnul jí nohavičky,

by skandál a hanbu poznala, ta k lásce cynická - bez modly své ať dál se plazí,

 

 

 

 Ta ženština, ta advokátka - ať pocit zná, kdy s člověkem to hází,

když zraněn na bolavém místě je`; přišla k ní do kanceláře,

našla ji tam mrtvou už, s tupým skelným výrazem, s klidem, který živým schází,

zas povznesenou, nad věcí, bez stresů, vášní - má hebké tváře,

 

 

 

 `Nic v ní už nevře, nebublá, nemá z pádu strach - a nevypadá staře,

unikla ponížení, prohře snad - hold už nestoupne si na podpatky`,

zato ta, co přála ji, co zvala zlem, je v koncích též; jakási oslnivá záře,

jí ukazuje bědnost, smír - i konec jedné advokátky,

 

 

 

 Jen některé to psaly plátky,

o smrti - a i o životě,

té, toužila jež na plné žít vždy obrátky,

a jež žila i jak kůl ten v plotě,

 

 

 

 Znala, co ji bavilo, čelila úspěchu i slotě,

neviděla ničených - zásad byla vcelku pevných,

v něco zkrátka věřila; nelpěla tedy na nicotě,

nenávidět uměla - i podezíravá být v věcech zjevných -

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Doslov

 

 

 

 Jedna z žen Cashe žaloby zprostí,

a víc jí život jeho ukraden být může,

a druhá ho chce využít - on z lidí je, co dost jsou sprostí,

ať ta, která ho hájila, ho pozná blíže, chlapce, muže,

 

 

 

 `Musím mít právo na pomstu, ať to, co mne, ji také zmůže,

ne, jak ona nebudu - chci právo jen, a to hezké chránit, skvělé,

cítím prázdnotu a zbytečnost - vnučce ni dceři nic již nepomůže,

kdo cizí rodinu zničit pomáhá, ať vlastní zří v rukou nepřítele,

 

 

 

 Ne, já nejsem pomstychtivá, přec zrůda nejsem - ni hloupé tele,

jen bráním se, chci ránu zasadit, nechci život brát - jen jistotu,

zpochybnit to, več věřila, by mozek jí šílel a hlodalo ji v těle,

by jak pachatel, co unik` cele, byla ponechána životu,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Nemohu té přec horší být, mou co pošlapala hodnotu,

já byla žena spořádaná, milující - snad i zodpovědná,

chci trestat - na zášť snad i právo mám, nemusím zviklat porotu,

jen sebe, že nejsem jako ta, jež respekt a strach si lehce zjedná,

 

 

 

 Viděla jsem ji mrtvou však - a zvěděla, že rána jedna,

že rána nožem jediná rty její navždy umlčela,

její slova ale zůstala - tak vtíravá a neposedná,

pot hrůzy mi náhle vyrazil - a potoky stéká hlavně z čela,

 

 

 

 Nechci, by dívka nevinná vzala si vraha za manžela,

najednou vinu cítím strašlivou - a zproštěna být nechci trestu,

advokátka mi byla odporná - neochvějností mne zarážela,

vím, že rozsudek je vynesen; ať Octavii Cash nepojme za nevěstu,

 

 

 

 Octavii zlem být mohu já, to já ji mohu zkřížit cestu,

oh ne, kdo já vlastně jsem? - a jak se sebou se vypořádám?,

dřív i mohli by mne litovat - zůstal teď aspoň jeden ve stu?,

kdo by nepohrdal mnou a k lynčujícím nedal se též řadám?,

 

 

 

 Je těžké, myslit si, že co zlo je, vím - a nepodlehnu vadám,

cítila jsem prázdnotu, cos potřebovala jsem rozbít,

teď střepy mne řežou, vbodávají se, a jediné, co tedy žádám,

je, ať kdos mi odpustí; to, že člověk jsem, snad nelze pozbýt`,

 

 

 

 Cash stal se jenom nástrojem, ne poupětem, co má se rozvít,

pro jednu ženu byl případem, u druhé našel pokušení,

jedna volnost pohybu mu vnutila - a druhá pro tmu přišla o svit,

dala mu čichnout k penězům - a na srdce nedala, na bušení,

 

 

 

 Cash blízko peněz byl hromadě, ji nezíská, když ji nevyžení,

dostal vlastně příležitost - bohat být, ač co s tím, neví,

ni jedné ze dvou bytostí - žen, nešlo o to, zda k dobrému ho změní,

on advokátce nedal spát, a té co si ho najala, on dýku prohnal střevy,

 

 

 

 Právo je zlomkem úvah všech a některé vůbec nezná jevy,

žít umí přesnou citací a doslovným též překladem,

to obé značí ustrnout - žít v napětí a bez úlevy,

že vše správné se tak jeví jen, a lehce se stát smí neřádem,

 

 

 

 Každý tak trochu chce být svůj - a tak trochu jít se stádem,

tak trochu mít blízké pohromadě - a trochu vše vidět odjinud,

obdivovat i peskovat - bez autority tulák být, i býti přísným úřadem,

velet i být dobýván, hanbit se - i neznat stud,

 

 

 

 Pravdu hledat - i šířit blud,

řádným občanem být - a zároveň stát se pirátem,

být asketou i vyznat pud,

chtít stávající překonat - a vynikat v dříve přijatém,

 

 

 

 Ty dvě ženy ničily, a přeci - šly i příkladem,

vyhrocen byl jejich spor, jehož následky už neodčiní,

odešly s vírou, že právě to, co ničilo se výpadem,

podaří se urovnat - jen místo nich dvou to budou jiní -

 

 

 

   -    -    -    -    -   -   -   -   -   -   -   -   -   -   -   -

 

 

 

 (psáno v roce 2000)

4 názory

Muamarek
27. 02. 2007
Dát tip
Do kalendáře? :-))) Kdyžtak zkus něco novějšího :-))) Muamarek

avox
27. 02. 2007
Dát tip
Když sis udělal tak hezkou reklamu... já už jsem na tvých stránkách myslím byla, je toho tolik co bych chtěla stihnout a času málo... a teď jsem se ještě zašmodrchala do toho kalendáře... ouvej

Muamarek
27. 02. 2007
Dát tip
Dyť já vím, pak už je to čím dál kratší - tohle byl hurónský začátek :-)) Dík za návštěvu :-)) Muamarek

avox
27. 02. 2007
Dát tip
Vidím, že jsem jediná, kdo se tímto dílkem prolistoval až do konce. Přiznám se, od čtení mne odradila ta délka. Je hezké, že tě román inspiroval k napsání balady, ale... píši ze škodolibosti, že si taky vyzkoušíš, jak je těžké dojít až k tomu názoru :-))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru