k nedopsanému opusu/reminiscenci - TVÁŘ

(Šibeniční vrch.

Chodím po mostě a polykám

roje mušek. Má stará pošetilost

se vrací z kdovíjakých toulek,

snad zedraná, snad vyhládlá,

a já, zaskočen tím návratem

příliš nenadálým, tisknu si ruce

ke spánkům. Tak přece. Přichází

s deštěm a prozpěvuje písničky

už poztrácené. A já vím, těším se

a čekám, že přece chytnu svoji báseň

s nohama běhny, břichem šibeničníka

a očima ženy. Představ si její tělo.

(Je den.) Leží jak neznámá krajina,

ruce jsou břehy řek, a jediné, co zbylo

z pláště kouzelníkova, jenž zajisté

tudy kdysi prošel, je kapesník,

do něhož vsáknou všechny naše křivdy

a nehynoucí smutek. Promáčený šátek,

který jsem ti nepomohl zdvihnout

až k očím, tvoří teď cíp šibenice.

A já vzdorně kráčím na svůj šibeniční

vrch, táhna za sebou pytel naditý

nesklizeným obilím minulosti. Neboť

jsem nežil pro zítřek, ale vše, co se stalo,

nechával jsem uležet ladem, a to byl

můj pokrm ze třikrát nesemleté mouky.

Pískám si a neříkám nic, ale slova,

ta příliš dobrá zrna, poslušna věčného

zákona setby, vytrousí svoji cestičku

mezerami v roztřepané pytlovině,

aby zachytila klíčkem...