Barvy-laky

„To je jedno, co to bude. Hlavně ať je to hodně drahé!“

S ozvěnou těch slov jsem bloudil přístavní čtvrtí a nesměle nahlížel do výkladních skříní. Kabelky. Oděvy. Do většiny těch obchodů bych se neodvážil vstoupit. Klenoty. Dámské prádlo; do některých dokonce i styděl nahlédnout. Abych nebyl omylem považován za... podivína. Květiny. Potraviny. Galanterie. Žádný nápad a Vánoce za dveřmi. Antikvariát. Na placatý dárek - souhrnný název, pod kterým mi bývaly kdysi vyčítány pozornosti v podobě knih a gramofonových desek - bych si ještě troufnul. Ale nějakou ohmatanou... Ne to nejde. I když už spolu žijeme přes dvacet let. Aspoň už ale vím, jaký obchod hledám. Knihy nebo... gramodesky už se neprodávají a ty nové - jmenuje se to každou chvíli jinak, až už se v těch zkratkách nevyznám -, ty nakupovat neumím.

Zamířil jsem od vody k rušné ulici plné obchodů. Čím blíž jsem byl, tím houstnul pěší provoz a já si začal připadat, jako bych tu byl všem těm lidem na obtíž. Zastavovat se u výkladních skříní zpomalovalo tok davu a obchody, do kterých bych chtěl vstoupit, mi připadaly příliš přeplněné. Žádný z nich navíc nebyl Knihkupectví. Odbočil jsem do méně lidnaté ulice. Obchodů ubývalo, až zcela vymizely. Zůstaly pouze lákající dveře s vývěsními štíty, nabízejícími některý z mých oblíbených nápojů. Ne. Tak lehko to letos nevzdám. Vzpoměl jsem si ještě na dvě zaručená místa, kde bývala v nedávné minulosti prodejna knih, a po průzkumu prvního jsem se zamyslel nad vymezením slova nedávná. Druhým jsem se už neobtěžoval. Zátory zbourali.

Připadal jsem si naprosto neschopný. Odpadlík. Vyvrhel společnosti, co není schopný koupit své nejbližší jediný pitomý dárek. Bloudil jsem postraními ulicemi, přemýšleje střídavě o sebevraždě nebo pomstě těm, co vymysleli Vánoce. Obojí jsem po chvíli shledal nereálným. Pak se má zlost obrátila proti současným propagátorům těchto svátků, obchodníkům s čímkoli.

„Pane...“

Se zaťatou pěstí jsem se otočil za hlasem.

„Mohl byste mi pomoct otevřít popelnici?“

Drobná babka se vší silou opírala o víko kontejneru.

„Ale jistě,“ vložil jsem část přebytečné energie do jediného pohybu.

Až o kus dál jsem si uvědomil, že nenesla žádné odpadky. Tak snad aspoň někoho jsem obdaroval. S nejistým odhodláním jsem se vydal k mostu. Do čtvrti na druhé straně zátoky snad ještě to šílenství posledních dnů a proměny posledních roků nedolehly.

Dřív to bývaly Barvy-laky. Ještě když jsem bral za kliku, jsem měl chuť vstrčit dovnitř hlavu a zařvat: „Nacpěte si ty knihy... pod kanape!“ ale nakonec jsem jen velmi tiše zaklel oblíbenou zkratkou a hlasitěji dodal: „Dobrý den.“

Chvíli jsem obcházel regály plné svazků s barevnými obálkami a nemožnými názvy. Láska a smrt vyskloňovené ve všech pádech. Vyděšené i roztoužené dívčí tváře a bezchybné nahé siluety. Jména autorů mi neříkala nic. Nejhorší byla první půlhodina. Pak se obchod zázračné vylidnil. Zahodil jsem pozůstatky sebevědomí a posbíral zbytky odvahy.

„Asi vás budu muset požádat o radu,“ obrátil jsem se na prodavačku.

„Prosím.“

„Chtěl bych koupit knihu svojí ženě. Nějaký romantický příběh, ale zatím jsem našel jen samé vraždy, podvody a rozvody.“

„Romány pro ženy jsou támhle v rohu.“

„Tam jsem právě hledal.“

„Divila bych se, že by tam něco nebylo, ale to víte, takový je život.“

„Ale já bych jí rád koupil něco lepšího, než je život. To, co jsem zatím našel, kvůli tomu není potřeba číst knihy.“

„A co byste řekl tomuhle?“

„Jó, do té jsem se díval. To je moc z historie. Ona je spíš taková... současný typ.“

„Nebo tohle, toho jsem teď hodně prodala.“

„To je zas takové z jiného světa. Bankéři, auta, jachty, celý rok léto...“

„Tak ještě tuhle bych vám mohla doporučit, ta je taková nadčasová.“

„Ta je zase z budoucnosti a ona nemá moc ráda tyhle fantazie.“

„Tak snad abyste nějakou napsal!“

„Na to už je málo času, do Vánoc.“

„Tak do příštích...“

„Budu o tom přemýšlet, ale teď musím něco koupit, abych přečkal tyhle.“

Vyšel jsem na ulici. Vedle bylo papírnictví, o kus dál prodejna počítačů a mobilních telefonů.