Snídaně s(bohem)

Nakrmím tě kaší,

co snídá bůh,

když po prohýřené noci

rozeznává úsvit

a modlí se sám k sobě,

aby mu přestalo být zle.

Vaří si ji ze slz,

z těch, co tečou

od Kodaně po Split,

v barevných řekách,

jedna po druhé.

Sype si ji bílým práškem,

není to cukr,

spíš pěna nenaplněných přání,

sladší než radost z milování

kypré bohyně.

Jí tak pomalu,

že to slunce vzdá

a v obzoru zahyne -

poslední polibek jeho

zrcadlí se ve hvězdách.

To je ta chvíle,

jíž bůh vyčkává,

v temnotě nikdo ho nepozná,

a tak může utápět svou žízeň tam,

kde člověk člověka

bát se má.

Jeho hrdlem tečou

hektolitry vzpomínek,

miliardy těch,

co nepronikly sítí reality.

Srážejí se

v jedovatý lék

a otopují jeho city.