Zvoní budík. Ne ještě ne. Chvilinku. Pět minut. Prosím...

Sandcrew byl spíš sova než ranní ptáče, celkem viděl za svůj život dva východy slunce, a to ještě
v americkejch slaďácích, na který se pokoušel sbalit slečny, co u něj zrovna byly v kurzu,
většinou bohužel neúspěšně. Teď ručičky budíku shodně zaujaly vertikální pozici. Všechny - tudíž pacička nad ciferníkem
začala zuřivě tlouct do svých sousedů - zvonků. Sandcrew zaúpěl, včera to opět trošinku přehnal, takže
mohl do své sbírky ranních kocovin a nevolností přidat další úporný bolehlav. Zakašlal, to byla pokaždé první
věc ,co ráno udělal, hned před návštěvou studené sanitární keramiky. Na místě kam chodí i královna pěšky si zapálil.
Potáhl a skoro se cítil jako člověk... Pak se vyzvracel, osušil si pusu, potáhl a šel si udělat snídani, která
spočívala z již zapálené Luckyny a Nescafé, které se právě pokoušel ukuchtit, což by se mu možná i podařilo, nebýt
toho, že mu odpojili elektriku. S úpěním odešel do koupelny opláchnout si to, čemu by se dalo s troškou schovívavosti
říkat obličej, z pohledu realisty by inkriminovaná část těla byla nazvána spíše xichtem po hodně ale hodně (ne)vydařené party.
Jenomže netekla voda. Se slovy začínajícími na K a publikovatelnými až po dvaadvacáté hodině odešel do práce.

Sandcrew pracoval jako většina lidí jeho země hodně a za málo peněz. Do práce jezdil autobusem číslo 25.
Začínal ve 14:00, končil jak kdy, obvykle v deset, když akutně potřeboval prachy nebo měl tu možnost se jich zbavit, ve 4 ráno.
Autobus měl tradičně zpoždění, takže si stačil koupit kafe u McDonalds a konečně se nasnídat, vrtalo mu hlavou, proč mu odpojili
elektriku. Vždyť se mu strhávala přímo z výplaty nebo by aspoň měla. Pohroužen do myšlenek, které by nepřipomínaly
růžovou ani přes brýle této barvy, dorazil do práce. Šichta byla jako vždycky namáhavá a ani za to ho*no nestála.
Pohádal se se šéfem, pak sjel vrátnou, aby se uklidnil. Místo oběda si zapálil a pak už konečně mohl jít domů.
Nejdřív se ale optal v účtárně, jestli mu strhli platbu za elektriku. Odpověď zněla kupodivu kladně a tak si s pěknou
slečnou brigádnicí, která zrovna zaskakovala za svou 160ti letou matku, pěkně popovídal a skoro ji i pozval k sobě domů,
kdyby měl uklizeno, nebylo zrovna půl sedmé a slečna by chtěla. Místo toho ho ona pozvala na kafe. Ta věta zní možná obyčejně,
ale nikoho by nenapadlo, co všechno to v životě změní.

Petecow měl dneska perfektní den. Včera se nějakýmu mamlasovi napojil do rozvodu elektriky a vody. A teď si vařil
psa, který se dneska zaběhl k němu do sklepa. Měl rád zvířátka, ale ona neměla ráda jeho, to mu nevadilo, protože
to nic na jejich chuti neměnilo. Zatímco se zlatý retrívr vařil v provizorním hrnci na elektrickém sporáku, který by nesplnil bezpečnostní
normy ani ve středověku, šil si jehlou kožich ze svých obětí, většinou psů a koček, občas králíků nebo zajíců.
Petecow byl homeless, tak se říkalo individuím jemu podobným. Pokud by ho, nedejbože, někdy někdo psychologicky analyzoval,
přišel by, předtím než by byl ubit nebo jinak zabit tím nejbrutálnějším způsobem, na to, že toto individuum
je extrémně inteligentní, sadistický, hyperaktivní šílenec s potlačenými sklony zoofilie a akutní závislostí na Karlu Gottovi.
Petecow nebyl magor v pravém slova smyslu, byl spíše náhodným uskupením vlastností, které se v něm nahromadily
během výchovy, kterou měl bohužel od svých sedmi let plně v rukou.

Servírka v kavárně zrovna potlačovala jeden z nejbrutálnějších záchvatů smíchu, který během posledních pár let
měla to štěstí zažít. Důvod byl vcelku prostý, byla to ta podivná dvojice, která před chvílí přišla. Ta slečna
byla kouzelná, něco v ní bylo, mohlo jí být kolem pětadvaceti a laik by řekl, že pracuje jako modelka nebo pornohvězda,
což občas bývá to samé. On by mohl být hezký,  kdyby se za posledních pár let častěji myl, podstoupil pár
plastických operací, spálil svůj šatník a nechal se ostříhat. Prostě vidět tyhle dva dohromady bylo pro
slečnu servírku moc, a tak jejich kafe se omylem stalo ze sladkého slaným. Jasmine Sandcrew zaujal hned na první pohled.
Nevěděla proč, prostě cítila, že není jako všichni ti náfukové, kteří se ji obvykle snažili dostat akorát do postele
nebo připravit o prachy. Nějak se s ním cítila jako dřív. Všechno vypadalo tak snadně, když mluvil...
Sandcrew byl zas*aně nervózní, jak by to on řekl. Asi nikdy neviděl takhle pěknou holku a klidně by se býval vsadil
o všechno co měl, i když toho nebylo zas tak mnoho, že by odmítla jeho pozvání. Místo toho tu s ní teď seděl a plkal
a plkal a plkal. Cítil se jako maharadža z Tadžmahalu nebo jak POTUS či VIP a za boha se nechtěl probudit z tohohle snu.

Šéf kavárny dohrál Solitaire, opět prohrál a dnes už nechtěl dostat další nakládačku od destiček křemíku, a tak se pohnul,
což málem nepřežilo managerské křeslo, které bylo obýváno jeho nadpřirozeně rozměrným pozadím. Zahlásil do rozhlasu, že je konec,
nastoupil do auta, zkontroloval si příčesek, pohladil fotku své rodiny, strčil klíčky do zapalování, otočil jimi a explodoval.

Sandcrew zrovna vyprávěl, co se mu stalo ráno, když jím proletěla výloha kavárny. Díkybohu právě žoviálně gestikuloval a stál na jedné
noze, takže jen přeletěl stůl, reflexivně přikryl Jasmine svým tělem a omdlel.

Petecow si brutálně krknul, dělal to vždycky když se mu povedlo něco extrémně nechutného a tohle byla jedna z věcí, která
by na stupnici od jedné do desíti, co do perverznosti, dostala minimálně 8 bodů. Sbalil příčesek, jediný zbytek z pana řídícího
a s dementním uchichotnutím zmizel v dáli...

Jasmine nemohla dýchat, krev jí tekla po těle, ale kupodivu se jí nechtělo zvracet, jediná její myšlenka byla, jestli to
Sandcrew přežil. Vypadal hrozně, jako ježek se skleněnýmí bodlinami, jako oběť béčkového hororu. Chtělo se jí plakat a smát se zároveň.
Zachránil jí život, sakra on ji zachránil! Nechtělo se jí z jeho vynuceného objetí, ale přece mu musela pomoct, dlužila mu to...

Zvoní budík. Ne ještě ne. Chvilinku. Pět minut. Prosím!

Sandcrew se probudil do svého klasického "rána", typická bolest hlavy a pocit na zvracení, ale přesto něco bylo jiné než obvykle.
Snažil se otevřít oči. Nešlo to. Dostal strach. Začal křičet. Jasmine!. Pohladila ho, mluvila na něj a snažila se mu vysvětlit, kde je a
proč nemůže otevřít oči. Uklidnil se. Snažil se ji políbit, ale zjistil, že se nemůže pohnout. Kupodivu se však i přesto její rty spojily
s jeho. Melounovej lesk. Nejlepší snídaně, kterou kdy zažil.

Petecow si vařil kafe, pokud za kafe považujete jakoukoliv černou tekutinu, jeho tmavá břečka vznikla vyvařením
příčesku v Sandcrewově vodě. Včera byl dobrej den a dneska to taky vůbec nevypadalo špatně. Spatřil ho pes. A to bylo to poslední, co
kdy viděl..