Mít rád - kapitola třetí

Kapitola třetí

Zbrunátnělý otec

  Vzbudila jsem se asi po dvou hodinách a ze sousední postele mně pozorovala baculatá holka v mém věku. Jakmile zaregistrovala, že jsem otevřela oči, usmála se na mně.

  „Ahoj. Já jsem Dana. S čím tu jsi?“

„Káťa. Předávkovala jsem se.“

  Dana vytřeštila oči.

„Ty bereš drogy?“

  „Snědla jsem včera třicet šest paralenů.“

  Během tří minut jsem se stala senzací celého motolského oddělení, dva kluci se na mně přišli dokonce podívat a já byla najednou pyšná na něco, za co bych se dříve třeba styděla. Vlastně ani nevím, jestli bych se za pokus o sebevraždu styděla, nemusela jsem nad tím přemýšlet. Toho dne jsem ale ještě hrdinkou nebyla, jakmile se kolem mě ty děcka začaly motat, sestřička je rozehnala. A mně do ruky píchla kanylu. Přísun energie mně kupodivu dohnal k dřímotě, ležela jsem se zavřenýma očima, ale svět kolem sebe jsem vnímala. Až moc.

  Po chvíli jsem ucítila pohled a instinktivně jsem otevřela oči, abych se dívala do tváře vlastního táty. Nevěděla jsem, jestli se mám usmát nebo to znovu uhrát a předstírat spánek, ale než jsem se stihla rozmyslet, táta zbrunátněl a začal na mně řvát.

  „Můžeš mi vysvětlit, co tohle má všechno znamenat? To má být nějaký psychický vydírání nebo co?“

  Dana se lekla a běžela pro sestru a mně v očích pálily slzy ponížení. Nepochopil to, nebyla jsem sice včera odhodlaná zemřít, vlastně jsem si to ani neuvědomovala, co dělám, byl to spíš dlouhodobý nápor na nervy a včera jsem ho už nerozdýchala, co já vím, co jsem vlastně chtěla…

  Táta řval v klidu dál. „Celou dobu mi vyčítáš, že jsem kdysi ze vzteku řekl, že jsem Tě měl dát do děcáku, ale Tvoje máma mně zavázala slibem, že se o Tebe postarám, ale divíš se mi, že jsem to řekl? Vlastně nedivíš! Ty krávo! Jsi úplně blbá! Po kom Ty vůbec jsi?!“

  V tu chvíli už přiběhla sestřička a oznámila mu, že si s ním přeje mluvit primář a on v jejím doprovodu opustil pokoj.

  Na chvíli jsem si oddechla. Ale vidina skutečnosti, že za chvíli se vrátí a bude na mně pořvávat dál mně vskutku moc nenaplňovala.

  „Já jsem si myslela, že Ti vrazí facku, Káťo.“ Zadýchaně mi sdělila Dana. „On nad Tebou stál a ruka se mu úplně klepala, jako by Ti vážně chtěl nějak ublížit. Tvůj táta je docela ranař, co? Hele, on to myslel vážně, že Tě chtěl dát do děcáku?“

  „Nejsem jeho obrazem, on má vysokou a mně už v šestý třídě vylili z jazykovky, nezvládám se soustředit na učení a jsem líná, nesportuji jako on, nechci s ním lézt po skalách, nerozumím si s dětma jeho kamarádů, neumím se seznamovat a hlavně - pořád si čtu, to mu vadí nejvíc, jedeme spolu do skal a já si sednu pod skalou do písku a čtu si. Třeba tu knížku přečtu stokrát po sobě, ale baví mně to. A taky jsem moc tvrdohlavá a svá a nikdy nebudu něčí majetek, ani vlastního táty, já ho tak nenávidím.“

  To jsem říkávala často, že tátu nenávidím. Vždycky jsem se pak po pár dnech uklidnila a naopak říkala, že tátu miluji, nemohla jsem si vybrat.

  Rozhovorem jsme zabraly tu půlhodinu než se vrátil táta. Už nebrunátněl ve tvářích a oči se mu leskly. Na židli vedle mě se skoro složil. Potom jsme si chvíli povídali o škole a o kamarádech, o počasí, zase to byl ten starej dobrej táta, na kterýho jsem nedala dopustit a kterej, ač o tom neví, vždycky bude mým vzorem. Jen to třeba přiznám až za spousty a spousty let.

  Když odcházel, řekl mi: „Takhle jsem naposledy seděl u postele Tvý mámy…“