Domov

Domov

Pojem „Domov“ zná každý člověk. Je jistě jedním ze základních slov slovní zásoby každého z nás. Ale naše představy o tom, co se skrývá pod tímto pojmem, se různí. Je Domov konkrétní, nebo snad jej zařadíme mezi abstraktní výrazy? Je domovem dům, nebo snad pocit bezpečí, jež nám poskytují čtyři stěny a jedna střecha, je domovem postel, nebo snad pohoda a odpočinek pod peřinou, je domovem vybavená kuchyně a vždy plná lednička, nebo snad pocit jistoty, že ani dnes nebudu hladovět? To vše a ještě daleko daleko víc.

Jmenný seznamu všeho, co je pro nás spojeno s pojmem domov, který by mimochodem byl zřejmě nekonečně dlouhý, by jsme mohli rozdělit na několik částí, několik oddělení podle podobnosti. Jistě dojdeme k tomu, že domov se skládá z hmotných věcí, jako jsou už ty výše zmíněné stěny a postel, ale také různé předměty, které nám usnadňují život, a konečně i nespočet maličkostí, talismánků a bůhví jakých zbytečností, které ale pro nás „činí domov domovem.“ Jistě i vy se obklopujete knihami, fotografiemi a jinými upomínkami na okamžiky dávno minulé, hudebními nosiči, obrázky, známkami, módními doplňky a tak bych tady mohl jmenovat velmi dlouho, ovšem tento zlomek pro příklad stačí.

Druhé oddělení seznamu jsem pracovně nazval osoby. Je to velmi logické, spojení životních nezbytností Domov a Rodina vzniká přirozeně tím, že většina z nás sdílíme domov s ostatními členy rodiny. A nejen to, rodina a domov v našich vědomích srůstá dohromady natolik, že rodina je součástí našeho chápání domova. Nejde ale jen o rodinu, s domovem si spojujeme i ostatní obyvatele domu, sousedy, snad i pošťáka (já se tedy často s pošťákem nepotkám, ale vy třeba ano) a další.

Třetí část seznamu obsazují nehmotné věci. Takové abstraktna jako láska, pocit bezpečí a sounáležitosti, teplé objetí a jiné klišé už souvisí s osobami, popřípadě předměty, o kterých jsem se již rozhovořil. Mne osobně třeba již mnohokráte zaujala vůně domova. Nemyslím nyní nějaký přenesený význam, ale opravdu jak je domov cítit. Domnívám se, že každý cítí svůj domov tak nějak neutrálně. Když vstoupím do našich dveří, nečeká mne nějaké zvláštní „čichové prostředí“, nýbrž naprosto obvyklé, známé a neutrální (tedy pokud se něco aromatického nepřipravuje v kuchyni). Já jej prostě ani nezpozoruji. Jiné ovzduší mne ale překvapí a snad i trochu znejistí v cizích obydlích. Možná jsem právě popsal novou formu značkování teritorií. Pachové žlázy jsou pasé, prostředkem jsou osvěžovače vzduchu.

Kromě pachu lze pozorovat i teplota. Někdo má doma přetopeno, jiný jako v mrazáku, jistě věc zvyku. Domov je tedy tam, kde si člověk může svobodně nastavit vytápění.

Na jazyk se krade otázka: Existuje nějaké správné vyvážení těchto tří esencí domova? Kolik dát čeho, aby vznikl ideální domov? Jistě, tyto otázky vyhlížejí spíše filosoficky než aby jste si je pokládali při stěhování. Ale přesto si na ně můžeme odpovědět. První odpověď je nasnadě, ideální domov zůstává pojmem individuálním a nejspíš i nenaplnitelným. I přes toto omezení ale nabídnu několik názorů, které budu pokládat za obecné. Pro zjednodušení následuji kategorie, které jsem vymezil. Nedostatek hmotné části domova můžeme definovat u takzvaných bezdomovců, u lidí žijících ve slamech a různých provizorních příbytcích. Zde samozřejmě pro ně nemohu dodat nějakou radu či ponaučení, jejich situace je dána jejich nemajetností, nedostatkem peněz. Opustím tuto až drastickou formu nedostatku hmotné části domova a zaměřím se na lidi, kteří mají střechu a postel a dokonce i finance na slušné vybavení, nikoliv však úmysl šlechtit svůj příbytek. Popisuji nyní možná nějaký životní styl, lze jej charakterizovat úslovím: Všude dobře, tak co doma? Životní styl, kdy člověk raději cestuje a poznává svět, svůj celoživotní domov. Mezi svými stěnami se nudí a proto je považuje jen za místo, kde se dá přespat a něco si třeba uvařit, necítí tedy potřebu inovovat, stavět… Považuje to za zbytečně utracené finance. Jistě, potom tento člověk, popřípadě i skupina lidí, nepociťuje touhu hledat nehmotný význam domova, pro něj to nedává smysl. Existují i lidé, jež jsou nuceni okolnostmi žít třeba na kolech, v maringotkách. Je to jistě hodně zvláštní druh domova, ale dle mého názoru může být klidně plnohodnotným, i když přinejmenším stísněným, naplněním nezbytnosti domova.

Na opačném konci se nalézají perfekcionalisté a puntičkáři, zpravidla majetní lidé, kteří obětují mnoho ze svého času i majetku hmatatelným částem domova, aniž by se podívali z okna. Materializmus může ale také zabíjet duši domova, honosný dům nemusí být útulný a údržba může stát přiliž času a sil. I zde se nabízí jedno motto: Není pravda, že člověk ovládá majetek. Majetek ovládá člověka.

Ještě jsem nezmínil, že domov znamená také, a to dost výrazně, soukromí. Nedovedl bych si představit sebe v přecpaném bytě, člověk si čas od času potřebuje promluvit se svou samotou. Narážím tu tedy na nadbytek druhého elementu, osob. Nechci se mnoho rozepisovat o rómské otázce, ale životní situace tohoto fragmentu naší společnosti uvádím jako příklad. A opět naopak, mít svůj vlastní domov, být jeho jediným obyvatelem, má své výhody a také jistě nevýhody. Absolutní soukromí za cenu samoty. Individuální rozhodnutí každého jedince, pro mne samota přijatelná není.

Konečně poslední skupina skutečností – nehmotné naplnění domova. To je obvykle takové, jaké si ho uděláte. Osobně doporučuji útulné, přátelské a láskyplné prostředí.

Když říkáme domov, můžeme mít také na mysli domovinu, tedy třeba město, nebo i celou zemi, vždyť je to i součástí národní hymny. Tuto skutečnost si obvykle uvědomujeme až v konfrontaci s jinými národy a asi nejsilněji tehdy, když ji musíme bránit se zbraní v ruce. V těch časech se lidé nejvíce zaměřují na domovinu, autoři ji opěvují a vynášejí její krásy do nebes s cílem dodat lidem motivaci bít se za rodnou hroudu, na kterou v dobách klidu při pivě nadávají.

Každý má právo na domov, mám ten pocit, že je to napsáno v ústavě, a tak si važme toho, že domov je pro nás samozřejmostí a ne jen těžko dosažitelným snem věčně někde na obzoru.

Vždyť domov je součástí nás samých.