Stroj času

Vypít dvě piva během večeře není za horkého dne nic neobvyklého; zvlášť pokud jste na návštěvě a jídlo je podáváno v zahradě.

Stará třešeň sice skýtala úkryt před sluncem, ale za celé odpoledne se v její koruně nepohnul jediný lístek. Pohybovat se však začalo něco za plotem, ve stinné části sousední zahrady. Sedě na lavičce jsem se snažil proniknout očima skrz keře. To něco, co chvíli skrývaly a vzápětí zase částečně odhalovaly, se začínalo nebezpečně podobat ženské siluetě. Ze zvuků a řídce pozorovatelných pohybů té neúplné mozaiky těla bylo možné vytušit, že ta osoba seká dříví. Zkušenost mi sice napovídala, že to není možné, ale ve vlnových délkách světla, prostoupivšího skrz keře, přicházelo neodolatelné pokušení, našeptávající, že je úplně nahá.

Údery sekery ustaly a silueta se sklonila. Odstoupila stranou a mně se mezerou mezi angrešty naskytl pohled, při němž jsem zatoužil, aby barva světla, nešeptávající nemožné, nelhala. Bosá, v šortkách a tílku nevelké plochy a nevýrazné barvy, zády ke mně, střídajíc předklon a podřep, sbírala pohledná dívka naštípané třísky. Domyslet si chybějící linie už nebylo těžké. Jedna drobnost mi v tom však bránila: Té holce bylo tak čtrnáct.

Neznámá Čtrnáctiletá Silueta, pojmenoval jsem ji pro sebe a začal uvažovat, k čemu asi tak může v takhle teplý den potřebovat dřevo. Najde se snad někdo, komu by ještě mohla být zima?

Na mě začalo horko, přicházející zprvu jen zvenčí, doléhat i zevnitř. Pozvolna mi podsouvalo možnost pokračovat v pozorování přes zavřená víčka. Uvědomil jsem si, že tenhle způsob pohledu nabízí neomezenou moc nad celým světem. Moc, která se nemusí řídit žádnými zákony. Moc, která se nezalekne zločinu ani trestu. Moc, která dokáže odporovat i té nejtužší diktatuře, co světu vládne, a zároveň se nestydí vysmívat té nejčistší spravedlnosti. Zachtělo se mi mít takovou moc. Umět tak posunout čas! Učinit tu holku starší. Abych se nemusel stydět za svůj nenasytný pohled a myšlenky z něj pramenící. Aspoň rok nebo dva jí přidat; chtělo se mi poprosit či dokonce zakřičet, ale došlo mi, že i to by bylo málo. Raději pět nebo deset.

Asi jsem oči opravdu na chvíli zavřel, ale než jsem stačil spočítat, kolik je tři krát čtrnáct a jak dlouho už je mi víc, zaslechl jsem pleskání chodidel o beton. Třímajíc po indiánsku sekeru nad hlavou, spěšně odcházela. Sledoval jsem ji, dokud nezmizela za rohem, a i potom jsem očima pokračoval v předpokládáném směru a upřeným pohledem prosil obvodové zdi, aby ještě aspoň na chvilku vydaly její obraz. Pokud možno i s vytouženým časovým posunem.

To, co se stalo vzápětí, mi připomnělo fyzikální zákony, popisující rovnoměrný pohyb. Přesně v očekávaném okamžiku se totiž objevila v plném slunci na opačné straně domu. Bez sekery, s lukem navlečeným přes rameno a nahá, jak ji... Já vím, jindy na to nevěřím, ale v tu chvíli jsem věřil, protože stvořená byla, tedy aspoň to, co před chvílí zmizelo, opravdu nádherně. Slunce v zádech, se kterým se má Neznámá vracela, dodávalo její postavě andělštější vzhled. Andělé jsou krásní, ale nepřinášejí vzrušení.

Jakmile mě zahlédla, schovala se za strom. Nebyl dost silný, takže kromě pramínku vlasů a zvědavého oka na jedné straně kmene, odhaloval také obnaženou křivku těla -- tu vzadu, těsně pod pasem -- na straně druhé. Všechno ostatní, co by varovalo před dalšími pohledy jednoznačnou informací, že má Neznámá omládla během jedniného obkroužení domu na takových pět nebo šest let, zůstalo za stromem skryté. Nahé tělo a holý luk; Andílek nebo divoška?

Ještě stále se mi nechtělo uvěřit vlastním očím. Zavřel jsem je a znovu otevřel. Asi si to vyložila jako výzvu, protože na mě také zamrkala. Zastyděl jsem se za cíl svého pohledu a znovu zavřel oči. Snad v marné naději, že nevidím-li já ji, neuvidí ani ona mne, ale především opojen pocitem, že jsem to dokázal. To vědomí mě až zamrazilo. Ano, já to dokázal! Svým přáním a soustředěním myšlenek jsem právě posunul čas. Bohužel opačným směrem, než jsem plánoval.

Otevřel jsem oči v očekávání, že se můj svět možná ještě změní, ale i s obavou zda nezmizí stejně rychle, jako se objevil. Svět se nezměnil ani v nejmenším. Jen divoška právě mizela za rohem. Podobně, jako předtím, jsem sledoval očima směr jejího pohybu až k předpokládanému znovuobjevení na stinné straně domu.

Z poza rohu vytančila nůše na čtrnáctiletých nohou. Blížíc se v mírných obloucích zaplnila celou mezeru mezi angrešty. Udělala vlevo vbok a dosedla na zem. Od nůše se oddělil stín jemuž vévodila tělová barva. Mozaika plošek, kterými byl tvořen, dokázala díky filtraci skrz listí keřů udržet iluzi nahoty. Stín se střídavě ohýbal, narovnával a vzdaloval a přibližoval k nůši. Napjatě jsem jej pozoroval, přemýšleje přitom o svém novém objevu. Z té euforie mě napadaly samé ušlechtilé myšlenky, jako podělit se o své momentální štěstí s širokým okolím nebo využít tenhle objev pro zdraví a blaho celého lidstva. Nemohl jsem však přijít na žádné praktické uplatnění. Jediné, na co jsem byl v tu chvíli schopen se soustředit, bylo, jak si užít stroj času sám. No ano!, vždyť je to přirozené. Musím přece nejprve vyzkoušet ovládání, než jej nabídnu světu. Aby nemohl lidstvu přivodit nečekaná překvapení.

Stín se spojil s nůší. Ta se zvedla, znovu vyplnila mezeru mezi angrešty a krytá z velké části čtrnáctiletým tělem, oděným tentokrát pouze do plavek, odplula k rovině zmizení a znovuzjevení. Rovina t, vzpomněl jsem si na školní označení času coby fyzikální veličiny.

Dopředu! dopředu!, prosil jsem rozechvěle, snaže se přitom vduchu nastavit pomyslnou ovládací páčku svého zázračného stroje správným směrem.

Objekt, tedy lučištnice, zjevivší se po průchodu rovinou t na slunné straně domu, vypadala na první pohled skutečně starší než předchozí divoška. Snad za to mohly střevíce na podpatku a slaměný klobouk se širokou stuhou. Sklopený hluboho přes oči působil na malé hlavičce spíš jako přilba těžkooděnce. Zdálo se, že mě lučištnice pozoruje škvírami v krempě. Podpatky o několik čísel větších střevíčků, držících jen na špičkách nohou, klapaly o beton, jako by odpočítávaly vteřiny do skončení její beztarostné nahoty v tomto světě. Uvažoval jsem, v koho se příští vteřinou promění. V bohyni lovu?

Napadlo mě, že pohyb v čase je tentokrát patrný spíš na doplňcích. Třeba ten parádní slamák; do výzbroje našich předků, tedy přesněji predkyň, byl jistě zařazen o mnoho století později, než prostý luk.

Klapání podpatků zpomalovalo, až ustalo. Celý ten děj mi najednou připomněl torzní kyvadlo a okamžik změny směru jeho otáčení. I ona se na chvilku zastavila v mrtvém bodu. Jádrem mého stroje je tedy zřejmě pohyb po půlkruhové dráze vymezné dvěma úvratěmi. Mezi těmito úvratěmi zeje časová propast, jejíž šířka se možná mění v závislosti na dosud nezjištěných okolnostech. Snažil jsem se z předchozího průběhu odhadnout, zda se události ubírají chtěným směrem. Co mohu očekávat v opačné úvrati? Objeví se starší nebo mladší než minule? Mohu to nějak ovlivnit? Třeba dosazením artefaktů ze správné epochy. Poprvé jsem ji spatřil se sekerou. Podruhé s nůší. Který z těch dvou předmětů vynalezlo lidstvo dřív? Jakou rekvizitu si vymyslet, abych ji příště spatřil ještě o trochu starší?

Otočila se a se zřejmým úmyslem protnout znovu rovinu t se začala vracet. Doufal jsem, že slovo vracet, popisující dráhu v prostoru, je pravým opakem chystaného směru cesty v čase. Už minule během ní přece zestárnula zase na čtrnáct. Přál jsem si, aby to tentokrát bylo na víc. Můj žádostivý pohled se vydal ve směru otáčení kyvadla.

Na stinnou stranu domu vletělo koště. Bylo následováno čtrnáctiletou siluetou, oplachtěnou pouze kalhotkami a vrchním dílem plavek. Koště držela před sebou napřaženýma rukama a v dalším kroku se s ním zatočila jako atlet při hodu kladivem. Pak ho otočila metlou nahoru, objala březové proutí a houpavým krokem s ním předvedla několik tanečních obrátek. Při té poslední uchopila násadu uprostřed a jednou rukou zatočila pometlem jako vrtulí. Když se ustálilo v pracovní poloze, švihla jím několikrát doprava a doleva, opisujíc oblouk, který se ve svém nejnižším bodu vždy nepatrně dotknul země. Usoudil jsem, že tato část její volné sestavy je pozůstatkem původního záměru - zamést. Úlomek dřeva dopadl až za keře, které mě od ní oddělovaly. Obrátila se čelem k nim, a aniž by si mě všimla, vysoko napřáhla.

"Já ti dám kyselý angrešt!" vybafla a několikrát přetáhla nejbližší stromek. Nakonec se ke mně otočila zády, koště překročila a stisknuvši ho mezi stehny jako koně, předstírala snožmými poskoky cval či cestu neklidným povětřím. Dráha letu po chvíli protnula rovinu t.

Vzápětí se na slunnou stranu domu vnesla malá bohyně lovu v klobouku a střevících. Ty dva celkem zbytečné kousky oděvu zdůrazňovaly ženskou marnivost. Luk v její ruce vedle nich vypadal jako cosi naprosto zbytečného. Neuměl jsem si představit, jak mi před chvílí mohla připomínat divošku nebo lovkyni. Najednou se mi při pohledu na ni vybavil spíš bůžek lásky. Jak je možné, že mě to napadlo s takovým zpožděním?

Uvědomil jsem si, že k její výzbroji přibylo něco nového, co možná přineslo tu změnu pohledu. Tmavé brýle. Čím připomínají tmavé brýle lásku? Snad tím, že je nosí slepci?

Nakročila jednou nohou vpřed, poklekla na koleno té druhé jako středověký lučištník, napjala tětivu a zamířila. Tenký provázek, zabořivší se do andělské brady, rtů a nosíku, vytvořil v obličeji roztomilou rýhu. V její ruce jsem tentokrát rozpoznal šíp. Přece jen tedy bohyně, vydavší se na lov? Šíp byl bleděmodrý a pomalovnaý růžovými srdíčky. Nebezpečná lovkyně se rázem proměnila v neméně nebezpečného Amora. Mířila na mě. Pak sklonila hrot šikmo k zemi, pustila tětivu a šíp se zabodl k jejím nohám. Rozesmála se, otočila a natřásajíc dětským zadečkem odběhla. Roh domu ji učinil neviditelnou a já pokračoval očima po téže dráze, jako již několikrát předtím.

Z opačné strany se dlouho nevynořovalo nic a mně se začaly zavírat oči. Tak jsem to vzdal a bez jakéhokoli dalšího kontaktu se skutečností nechal představivost rozeběhnout naplno.

Přelézt plot a oběhnout ten magický dům. Ze stinné části do sluné. Proti směru hodinových ručiček. Běželo se mi čím dál tím hůř. Nakonec jsem někde zabloudil. Nad oběma stranami domu nebo spíš oběma poloprostory, tvořenými rovinou t, se začaly kupit nevinné bílé obláčky. Jejich siluety, připomínající zprvu anděly, po chvíli zčervenaly a z křídel jim opelichalo peří. Pak křídla zcela opadala a byla vystřídána ženskými vnadami, rozpínajícími se postupně do obřích rozměrů. Siluety byly korunovány čertovskými rohy a nakonec znovu křídly, ne však andělskými, potaženými peřím, ale blanitými dračími. Z růžového soumraku se stala černá mračna, která po chvíli doplnil déšť s vichřicí. Jejich běsnění zanedlouho smazalo z povrchu zemského celý svět za plotem. Bylo to jak trest boží za bezostyšnou představivost. Na mou hlavu kupodivu nedopadla ani kapka a z celého toho dopuštění jsem byl zasažen pouze spánkem usmíření.

I přes zavřená víčka jsem poznal, že se začíná se šeřit. V obavě, zda shledám svět takový, jaký jsem jej spatřil naposled, jsem chvíli váhal je otevřít. Donutily mě k tomu až nečekané zvuky, následované zprvu tichým naříkáním. Snad není to krásné dítě zraněné?, procitnul jsem leknutím.

"Ségra, pojď mi pomoct!"

"Co je, zas..."

"Tak dělej, ať už můžu jít za... Kde je sakra ten slamák?"

"Jaký slamák?"

"...to snad nemyslíš vážně, že mi šmajdáš v těch nových botách! Já tě...!"

"Opovaž se jí zkřivit vlásek! A ty se mi tu přestaň producírovat nahá," přidal se třetí hlas.

"Ale já si přece hraju na... Au! Ségra, nech mě...!"

"Holky! A budou se rvát jako koně!"

Několikrát se opakující plesknutí dávalo tušit, že v poloprostoru za rovinou t právě došlo ke střetu několika těles z rozdílných časových soustav.

"...nikam. Doma budeš. To dostanete zpátky až se naučíte, jak se k sobě máte chovat.

Rovinu t protnul nový, dosud nepozorovaný objekt. V jeho pravé ruce byly k vidění koště a sekera. V levé nůše, z níž vykukoval luk a šípy. Na jejím dně při každém náklonu zasvítily klobouk a střevíčky. Rušička snů. S lítostí jsem si uvědomil, že přál-li jsem si před chvílí přidat té holce pár let, asi jsem nemyslel tolik. Už se s tím nedalo nic dělat. I když možná... Ne. Můj stroj času byl právě rozebrán na součástkty a ty nejdůležitější budou za chvíli uschovány proti zneužití na chráněném místě.

"Já už to víckrát neudělám," ozvalo se prosebným hláskem zpoza roviny t. "Slibuju..."

Já taky, přislíbil jsem v duchu, cítě svůj díl viny.

"Drž zobák, stejně je to všechno jen kvůli tobě, káčo jedna."

Rozloučil jsem se s posledními nadějemi.

Žádné další signály už pak stroj času nevyslal. Prostor za rovinou t utichnul. Jen na druhé straně plotu, bezpečně mimo můj dosah, vězel v zemi zapomenutý bleděmodrý šíp, ozdobený růžovými srdíčky.

Vypít dvě piva během večeře není za horkého dne nic neobvyklého; zvlášť pokud jste na návštěvě a jídlo je podáváno v zahradě. Nabídnou-li vám další nápoj, přijdete na to, že i s obvyklým tokem času na světě krásy přibývá.

Chrást, 8. Fructidor 215

D.C. a Yninam, září 2007