Smutek

Kde jedno končí, nové začne, jedno spí, druhé se probouzí, klišé - nic není jednoznačné, jedny tiší, druhé popouzí...

 
Stín nad postelí,
strhaná prostěradla,
ve váze kytka zvadlá,
a čas, jenž sdělí… padla…

Odbíjí srdce půlnoc, ráno,
křik dětí se vrývá do mozku,
té hodné – které rána s ranou
splývají – a oči planou – zkus
zahlédnout, jak trpí klidně,
pět dní týdně, prý je svatou,
smrtka přistupuje vlídně,
konec řevu, „to máš za to,
za to, jak jsi trpělivá,
za to, že jseš, kým nemáš být,
zabíjíš – a sama živá
se ptáš, proč znovu nezabít…
Nevábí tě, pro co žiješ,
za bestii tě budou mít,
cit, láska a energie,
hnijí v tobě, jsi hrobem tmy,
usycháš, kde jiný vláhu
srká, pije, hltá, loká,
pokaž vše, patrone vrahů,
zahub zášť, slyš, to je rozkaz…“
„Už nemůžu, život chráním,
nakonec ho všem jen beru,
v džberu svědomí je špína,
kde volba je, já nevyberu
vůbec nic, můj svět je vina…“

 Vše vypralo se
a povléklo se znovu,
ticho oddalo se slovům,
vše je krásné zase…

 Odstup…

---