Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
RELATIVNÍ SVOBODA I. - Úvod
datum / id01.04.2008 / 280652Vytisknout |
autorNotreal
kategorieÚvahy
zobrazeno2231x
počet tipů3
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
koncept = lepsi uprava : http://www.vlad-singer.ic.cz/forum/viewthread.php?forum_id=5&thread_id=6
RELATIVNÍ SVOBODA I. - Úvod
RELATIVNÍ SVOBODA I. – Úvod
 
Rozhodl jsem se sepsat spoustu zajímavých informací, následně je analyzovat, zkritizovat a případně pokračovat v myšlenkovém proudu pokud v tom budu vidět smysl. Nehodlám se s nikým hádat ani se pouštět do dlouhosáhlých diskuzí s kritiky. Je docela možné že se budu někde mýlit, uvedu nepřesnosti, představím náhled který není pro většinu přijatelný. Rozhodně si ale nebudu vyčítat že jsem mlčel.
DEFINICE, které se budou v následujících řádcích vyskytovat a jejich zdroj je pro usnadnění hledání významů pro čtenáře a celkový základ pro výklad následných myšlenek, úvah a kritiky.
 
 
Zdroj definicí a pojmů : http://cs.wikipedia.org/wiki
 
Ústava je nejvyšší (je to právní norma s nejvyšší právní silou) a základní zákon státu (nebo jejich soubor). Ostatní zákony a podzákonné předpisy s ní musí být v souladu
 
Listina základních práv a svobod je deklarací základních lidských práva a svobod. Byla přijata spolu s ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Federálním shromážděním. Pod zániku České a Slovenské Federativní Republiky byla republikována usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993. Podle Ústavy České republiky je součástí ústavního pořádku.
Práva s svobody obsažené v Listině jsou přirozenoprávního původu, to znamená, že nebyly vytvořeny zákonodárcem, ale jiným způsobem (přirozené právo), což má za následek to, že není možné je zákonem zrušit nebo nadmíru omezit
Zdroje přirozeného práva
Přirozené právo může mít několik zdrojů. Jejich pojetí se vyvíjí v čase
  • dané bohem nebo jinými silami podobného typu.
  • vyplývající z lidské přirozenosti. Člověk má určité (biologické, psychologické, sociologické etc.) vlastnosti a přirozené právo je takové právo, které z tohoto vychází.
  • do přirozeného práva patří to, co je "rozumné.
Pozitivním právem (označovaným též - ne zcela přesně - jako platné právo) se rozumí takové (objektivní) právo, které lze odvodit ze v dané době platného systému právních norem. Jeho protikladem je právo přirozené.
Toto právo není však ani úplné, protože pozitivní právo nemůže zachytit všechny myslitelné situace, které v reálném životě vznikají, ani nutně spravedlivé, neboť obecně formulovaná právní norma může být v případě konkrétní aplikace právem pociťována jako příliš tvrdá (lat. lex dura, sed lex - „ač tvrdý zákon, přesto zákon“).
Z toho důvodu moderní právní řády připouštějí, aby se státní orgán aplikující platné právo od dikce právní normy odchýlil, pokud je to v souladu s účelem nebo duchem zákona a pokud to lépe vyhovuje obecně chápanému pojmu přirozeného práva nebo spravedlnosti, a aby v případě, že pozitivní úprava pro určitý právní případ chybí, rozhodl podle analogie nebo na základě obecných principů daného právního řádu (např. zásady dobrých mravů nebo poctivého obchodního styku).
Doktrína, která zdůrazňuje význam positivního práva na úkor práva přirozeného, se někdy nazývá juspozitivsmem, opačný směr se jmenuje jusnaturalismus.
Jusnaturalismem se nazývá směr právního myšlení, který zdůrazňuje přednost přirozeného práva před právem pozitivním.
Juspozitivismus je směr právního myšlení, který zdůrazňuje význam pozitivního práva na úkor práva přirozeného.
 
 
SVOBODA
 
Svoboda znamená schopnost i možnost volit, rozhodovat a jednat „podle svého“, to jest také odpovědně.
„Svoboda znamená mít volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama.“ Tato podstatná možnost člověka – případně i jiných živých bytostí– je ovšem různě omezena:
·        fyzicky, například gravitací;
·        zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně;
·        zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem.
Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují.
 
Výměry svobody
Jako téměř všechny lidsky podstatné skutečnosti se svoboda těžko definuje. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především se strany státu.
Ani v tomto smyslu to však nemůže znamenat „svobodu“ jezdit vlevo, krást nebo vraždit – jinými slovy ohrožovat druhé. Francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Immanuel Kant proto soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto „souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“[3] a rozlišuje mezi „libovůlí“ (Willkür) a svobodou.
 
Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami (např. zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz), ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky. „Libovůle“ rozhodování a jednání je proto často omezována především strachem, neochotou odpovídat za jeho důsledky. Friedrich Nietzsche rozlišil mezi „svobodu od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou něco rozhodnout a učinit. Proto většina z nás raději chodí do zaměstnání, kde musí poslouchat nadřízené, než abychom se pustili do rizika třeba samostatného podnikání.
Svoboda se někdy vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Henry Ford prý říkal, že si u něho může člověk vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá. Kde jsem odkázán na výběr z předem daných možností, jsou moje možnosti z povahy věci omezené a ani v tom největším obchodě nenajdu vždycky to, co bych chtěl. Podobně je tomu i při sebe demokratičtějších volbách.
 
Hra jako model svobody
Své představy o ideální svobodě si mnohé kultury vtělily do různých her, zejména soupeřivých. Soupeřivá hra je idealizovaný model života s konflikty, vydělený z okolní skutečnosti (v prostoru hřištěm nebo šachovnicí, v čase píšťalkou rozhodčího nebo gongem), kde člověk nemusí mít strach z důsledků (i když prohraje, nic se mu nestane), protože hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího. V soupeřivé hře se střetávají dvě svobody, které obě chtějí vyhrát, hráči si navzájem „přihrávají“ co nejobtížnější příležitosti a navzájem se tak nutí k co nejlepším výkonům.
Na modelu hry je vidět několik důležitých momentů svobody.
•          Protihráč neomezuje moji svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost.
•          Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na něž se lze spolehnout.
•          Pravidla musí být spravedlivá, aby si oba dobře zahráli.
•          Dobrá pravidla svobodu hráčů nijak neomezují, ale teprve umožňují.
Něco velmi podobného zná každý řidič z vlastní zkušenosti: tam, kde neplatí pravidla, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici. Není tedy náhoda, že zejména kolektivní hry odjakživa patřily k výchově, například v anglosaských zemích, a zkušenost, kterou v nich mladý člověk udělal, se pak promítá i do běžného provozu společnosti. Bez zkušenosti s hrou by se sotva někdo odvážil zavést model svobodné společnosti, která nepotřebuje despotu a řídí se pouze pravidly.
 
Dějiny pojmu
Řecký pojem svobody původně znamenal jen člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí a odlišoval ho od otroka. „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristotelés). Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem.
Od pozdního středověku vystupuje do popředí politická svoboda městského člověka a její ochrana před despotismem, což nakonec vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“. Hlubší promýšlení lidské existence od poloviny 19. století (Sören Kierkegaard) vedlo nakonec k poznání, že člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, a je tedy „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre).
„Naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoli dřívější a přece má z této svobody tak malou radost.“
Zkušenost diktatur 20. století znovu oživila zájem o politickou svobodu:
„Musíme plánovat nejen pro bezpečí, ale také pro svobodu přinejmenším proto, že jen svoboda může zabezpečit bezpečí.“
 
SPRAVEDLNOST
 
Spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména právo. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“.
V oblastech různých vztahů – osobních, pracovních, právních – kde by měla vládnout spravedlnost, ji lze charakterizovat několika principy:
·        rovné zacházení se všemi – spravedlnost jako rovnost před zákonem,
·        přiměřené tresty i odměny – retributivní spravedlnost,
·        spravedlivé rozdělování požitků i břemen – distributivní spravedlnost
·        rozhodovat stejné případy stejně a nestejné odlišně - procesní spravedlnost.
 
DOBRO
 
Dobro je z filosofického hlediska to, co těší a uspokojuje, co zodpovídá touhám a co je naplňuje, co je dokonané a tudíž dokonalé (v tomto smyslu též řádné, žádoucí, determinované); vše co přispívá k blahu. Je základní morální hodnotou a protikladem zla. Pokládá se za mravné a hodné následování. Odpovídá mravnímu ideálu.
 
 
RELATIVITA
 
 
Relativita je slavná litografie (kamenotisk) nizozemského umělce M. C. Eschera, která byla poprvé vytištěna v prosinci 1953.
 
Zobrazuje paradoxní svět, ve kterém neplatí normální zákony gravitace. Architektonická struktura se zdá být centrem idylické komunity, kde se většina obyvatel věnuje svým obvyklým činnostem, například obědvání. Struktura má mnoho oken a průchodů, které vedou k venkovním scenériím, připomínajícím parky. Všechny postavy mají totožný oděv a hlavy bez jakýchkoli rysů. Takovéto figury můžeme najít i v mnoha jiných Escherových dílech.
 
Ve světě Relativity jsou ve skutečnosti tři zdroje gravitace, každý kolmý na oba zbývající. Jednotliví obyvatelé žijí vždy jen v jednom gravitačním poli, kde pro ně fyzikální zákony normálně platí. Všech šestnáct postav je rovnoměrně rozděleno mezi tyto zdroje gravitace. Zřejmé zmatení z této litografie pramení ze skutečnosti, že tři zdroje gravitace jsou zobrazeny ve stejném prostoru.
 
Struktura má několik schodišť a každé z nich může být používáno osobami, náležejícími ke dvěma různým gravitačním polím. Toto vytváří zajímavé jevy, jako například na horním schodišti, kde dva obyvatelé používají stejné schodiště ve stejném směru a na stejné straně, ale každý využívá jinou stranu každého schodu – takže jeden jde po schodišti dolů a druhý nahoru, přestože se pohybují ve stejném směru a skoro bok po boku. Na jiných schodištích jsou obyvatelé zobrazeni, jako by chodili hlavou dolů, ale vzhledem k jejich zdroji gravitace jdou zcela normálně.
 
Dalším zajímavým faktem je, že každý ze tří parků patří k jinému gravitačnímu poli.
 
Toto dílo je z Escherových prací pravděpodobně nejznámější a bylo využito nejrůznějšími způsoby, přičemž bylo interpretováno jak umělecky, tak i vědecky. Problémy perspektivy a zobrazení trojrozměrných pohledů ve dvojrozměrných obrazech tvoří jádro Escherových prací a Relativita představuje jeden z jeho největších úspěchů v tomto okruhu.
 
Zdroj definicí a pojmů : http://cs.wikipedia.org/wiki
 
*****************************************************
Na počátku jsem si položil otázku : "Jaký to vše kolem má smysl?". Vskutku mladistvá otázka s očekáváním odpovědi a náhledu na svět mi následně poodkryla další otázky : "Jsem opravdu svobodný? , Proč mi někdo vnucuje systém s tolika nedostatky? , Jaký opravdový význam mají tyto věci kolem? ".
 
Ano a položil jsem si to já, člověk, kterému je většina věcí ukradená. Nezabývající se ničím systémovým příliš do hloubky, jen pokud mě daná věc nebavila v rovině koníčku.
Tyhle otázky spustily lavinu abominální pravdy a vyobrazení skutečností. Obrazů ze kterých člověk neví zda má vraždit, plakat, šílet jiným nekonvenčním rozměrem nebo je vstřebávat a trávit. Víceméně dělám od každého něco.
Takže si to shrňme.
 
1.Svoboda znamená mít volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama.
Přitom tato možnost člověka a jiných živých bytostí je sama o sobě omezena gravitací, autoritou a příčetností. To znamená že zvenčí omezuje svobodu rodič, společnost či stát. Co je to tedy za svobodu ? Vypadá to jako prostředek a definice na ukojení lidských instinktů. Jinými slovy buď svobodný, bojuj za svobodu, ale Tvá svoboda se musí podřídit výše jmenovaným pokud je to třeba.
Takzvaná kontrola je tedy nepřímo zmíněna i v definici svobody.
Tento pokrm lidstva je v mnoha zemích nazýván jako Listina základních práv a svobod.Která čerpá z přirozeného práva.
 
2.Přirozené právo
- dané bohem nebo silami podobného typu
- vyplívající z lidské přirozenosti
- do přirozeného práva patří to, co je "rozumné"
Bůh, náboženský pojem pro nadpřirozenou bytost tedy určuje přirozené právo. Síly podobného typu tím se rozumí co ? Napadají mě snad ostatní náboženstvím s vyobrazením svých "sil" včetně satanismu samozřejmě.
Lidská přirozenost = biologické, psychologické a sociologické vlastnosti. Pod tím si možno představit spoustu. Od základních instinktů jíst, rozmonožovat se až po uspokojování svých emocionálních tužeb koukáním na západ slunce.
Rozum sám o sobě dovedl mé pátrání opět k víře a vůli člověka, přijetí zjevení.
Nedá se říct co je rozumné, jen co je vhodné, možné eticky, věděcky doložené a podobně.
Tato mlha skutečně slouží jako pohon pro Listinu základních práv a svobod. Ano. Práv a svobod. Když si tuto šestihlavou saň přečtete důkladně, zjistíte že práva a svobody jsou úzce provázané se státem a zákony. Výborně, máme tu určující celek systému.
Soubor a operační systém nastavení jak "správně" žít.

Je tu snad alternativa ? Ne. Tento absolutní spravedlnostní a dobro hlásající paradox svobody nás uvrhl do systému, společnosti takovým způsobem, že snad nikdo už ani neuvažuje nad alternativami života.
 
Prozatím vše, zatím si připravuju podklady - i tohle úvodní dílo bude postupně upravováno ! možná už někteří z Vás dali dohromady přibližnou myšlenku, kterou budu dále rozvíjet. Rozhodně by mě zajímal Váš postoj ke jmenovaným definicím.
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.02.2009 00:10:21Asklepie
to je zajimávý...svoboda je opak strachu...***
01.04.2008 07:04:34Muamarek
Zatím jsem to shlédl jen letmo - vrátím se - začínám tušit, kam se Tvé kroky budou ubírat - a jsem na to zvědav. Za to, cos tu prozatím shromáždil, motivační tipák :-)) Muamarek

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.