Paříž trochu jinak

 Má srdce světice

a nohy kurtyzány,

za svitu měsíce

nevinný úsměv panny…

 

 Eiffelova věž v lůně,

Vítězný oblouk kolem

krku – a v očích tůně,

Versaillese paže holé…

 

 Polibek umí bolet

tam za zdmi Conciergerie

možná ještě tak sto let

hořkostí od nevěry…

 

 Srdce tluče – Sacre Coeur,

v aortě má Sainte Chapelle,

sladká kočka, bídný červ

a Seina jí jak skalpel

projíždí jejím tělem,

které se zmítá křečí,

nechce žít bez přítele,

to radši vzdá se řeči…

 

 Château de Vincennes – pěstí

je, kde prsty zatíná,

na svůj vzhled dbá a pěstí

se – však v noci zhasíná…

 

 Miluje-li, bez světel,

svým vnitřním žárem zháší

jejich svit jak sureté,

luna ji nepovznáší...

 

 Feťáci na Monmartru,

řev opilců a střepy,

v parcích má možná chátru,

má průjem, cudně dřepí…

 

 

 

 

 Zlověstné ticho korun

stromů a nízké keře,

snad sází na pokoru,

úzkostí druhé sevře…

 

 Listí šustí, na zídce

tvoří se divné stíny,

sousoší kostlivce

a smrti do hodiny

změní tvář a zrychlí dech

a hvězdy zvolna blednou,

Paříž mají ve svých rtech

vyrytou, neposednou…

 

 Čelem je snad Notre Dame,

vrabčáci čimčarají,

poránu se promrdá

tahle děvka až k ráji...

 

 Paříž je krásně snědá,

lehce zdobená henou,

srdečná hlavu zvedá,

také je šelmou s pěnou

u huby – nedočkavá,

lačná denní šero sát,

z obálky odkapává

krev – vždyť chybí adresát…

 

 Z výrazu všech chrličů

lze vyčísti, jak šel čas,

cukr smáčen od bičů

a v stokách spoustu zašlých krás…

.