Petřínské zastavení

Vzteklá Němka a její bělolící přítel, manžel, panáček jistě. Polka vypínající rosolovitá prsa před objektivem v póze manekýny. Její přítel, manžel, panáček jistě si s ní posléze vymění roli a postaví se před objektiv. Oba jsou vybaveni svým přístrojem, vidí v něm jeden druhého? Těžko soudit. Primitivní rodinka "Homolků" utlouká ticho palicemi nejhloupější slov, jaká jim přijdou na vepřové jazyky. Dvě Rusky, kypící zdravím a břišním tukem odhalují vysoké dásně v širokém úsměvu. Za lavičkami na trávníku se ozývá v krátkých dávkach jektavý smích šílence. Po chvíli padne na bok, vysílen šíleností světa před trávníkem.

Rázným krokem, který nezná otázek, vyšlapuje dívka s hřívou mezistříbrných vlasů, vystrčeným oblým břichem připomínajícím krunýř karety, vytrčeným zadkem vtěsnaným do světlých džínsů. Jen jakoby je podepírána rukou přítele s tváří zdobenou kartáčovitou bradkou. Jde jí po boku, rázně, neklade otázky jejím krokům. Minou kašnu, pohledy horečně upřené skrze kopec před nimi, skrze cestu.

Mezitím zmizel blázen z trávníku za lavičkami, neznámo kam. Dává signál, že bláznivost se přesunula pro tuto chvíli k jinému místu zastavení?

A tak tuto cestu pro další chvíle označily kroky pochodu, spořádaného, šikujícího, mizejícího v pravidelnosti klapotu podpatků. Je poledne, a tam nahoře, o pár zastavení výše, v bufetu plném nedělních výletníků, už jistojistě "Homolkovi" nechávají stékat krůpěje mastnoty po bradách klapajicích v méně pravidelném rytmu mlaskavého blues. Je pravděpodobné, že někde tam, právě teď, ruší teutonský hněv, nevidoucí čočky fotoaparátů, stepní svěžest a prostou všelidskou nenažranost jektavý smích. Ozývá se odkudsi z trávníku kolem, nerozumějící a přesto rozumný, utichající až v dusotu pravidelných, nezastavujících se kroků.