Park

sedím na starým pódiu

uprostřed parku a

fixuju oprejskaný palubky parketu

nasáklý tancem

a smíchem

jak ubíhaj

 a unavené stromy se nastavují západu

jako staré ženy

poslednímu slunci ..

Myslím na básníka

Kabeše -

jak sedal v literárce

a chlastal dvojky červenýho

paralyzovanej

starej

pod slunečníkem -

uprostřed rozpustilýho smíchu

/často na jeho účet/

ale v tý době už nikdo netancoval

a nikdo nepil červený

a nikdo nechodil v saku

do restaurace

a nepsal lyriku..

sedím na starým podiu

uprostřed parku a

tančím s mrtvými

štípám statný lípy

do stehen a chechtám se

se starými ženskými

tančím stišenej waltz

blíž k duchům

než k opravdovým lidem -

kolem projde žena

něco krásného,

ale já teď nevím proč

musím myslet na její

smrt.