Komentář ke spálenému románu

Napsal jsem krásný román o lásce. Bylo to úžasné. V první řadě to, že jsem se zamiloval, pak také to, že jsem díky tomu změnil svůj život, i fakt, že jsem napsal román. Nejlepší byl ale samotný akt psaní: coby přípravu jsem se po celé týdny procházel po knihovnách a sálech svého maďarského zámečku, mezi vycpanými jeleny, portréty, vlky, olejovými krajinami, medvědy, rytinami, liškami, Rembrandty, krokodýly, Goyi, Rubensi i mamuty. A krby hořely, vytápěné neviditelnými komorníky; lokajové se starali, ač nebylo možno je postřehnout, natož vnímat, ani šesti set šedesátým šestým smyslem signalizujícím vyrušení, hlásajícím je na míle a roky daleko, ke krajnosti vzrušeným už pouhou možností nepříjemné přítomnosti lidí, nepříjemné u všech mimo Ni – nedávno jsem se do Ní zamiloval, uprostřed svítících hausbótů na procházce amsterodamským předměstím, uprostřed parků a nekonečných ramen Amstelu nebo kanálů, co já vím. Mapy nepoužívám nikdy, protože svazují, odhalují jakési teoretické cíle, které se nekryjí s těmi skutečnými, s těmi, pro které stojí za to nejen se trmácet v dešti přes celé město, promoknout na kůži, rozkašlat se a onemocnět, ale třeba i posléze zemřít, není-li zbytí; mapy nabízí iluzi pravidelného, popsatelného města, a matou, protože nezobrazují situace – to, co ve skutečnosti je: mlhy, zátiší s Chryselerem před garáží u skládky a s duhou, s mraky, s paprsky přes ně, s člověkem vrhajícím velký, dlouhý stín, s těmi podněty pro obrazy, básně, fotky (nejlépe zažloutlé, ale tolik na tom nesejde), ale hlavně nezobrazují chvíle.

A právě v té chvíli, v tom pocitu, který je tak hluboký a snadný, protože je zakotven ve chvíli, jež v něm spočívá, v té chvíli, kdy se hausbóty ztrácely ve vidění celku, prošla a zatnuly se drápky. Tam, hluboko do místa, které se odhaluje jen ve chvílích, nirvánách, vykoupeních, jasnozřeních (ne těch hašišových) a možná v půlnočním časovém zvratu.

Odešel jsem do kavárny. Byla tam. Princezna v hedvábných šatech, s vlasy bloudícími až kdesi po lesklých dlaždičkách, rovnými, jako by byly k prasknutí napjaté. Celá bílá, ne snad zářící – to by rušilo, ale k neuvěření se lesknoucí snad odrazem mých představ, s tajemným úsměvem na andělské tváři – tedy schované pod maskou princezny, ale jistě andělské. Seděl jsem v bývalém nádraží, obkroužen točnou tramvají, sám v celém sále, jen s obrovským křišťálovo-měděným lustrem, svíčkami, květinami a rytinami na stěnách. (Zřejmě Rembrandt – repliky. Jak jinak.) Pak přišla opravdu. Banálně: usmála se, otřela o stolek a pokračovala dál, pod lampu ve tvaru lví hlavy. Dívali jsme se na sebe, až jsem odešel - nebylo proč setrvávat. Šel jsem se projít do čínské, bývalé židovské čtvrti.

Amsterodamem vpodvečer prochází obrovské množství lidí a my jsme se pokaždé, úplně vždycky potkali v těch protijdoucích davech, jako bychom se dostali mimo ně, ale ne na stranu, ne nahoru; kamsi jinam, tam, kde jsme byli jen my – a nebyly v tom gondoly, hašiš, básně, zaříkávadla, divy z pohádek, velryby, Ježíšovy zázraky ani okouzlení z Rembrandtových rytin ( vím, že se o R. zmiňuji pořád, ale je v Amsterodamu, ve mně, v muzeu, všude, i tam, kde končí i všude), další dimenze, cesty časem ani Gulliverovy, dokonce ani Cohen, ani Václavek, přestože se oba plynule střídali ze sluchátek – zkrátka nevím, ale bylo to tak.

            Nakonec jsme se setkali na oslavě Halloweenu, respektive po ní: ve chvíli, kdy ještě nenastalo ráno, ale slunce už vyšlo, jen je nebylo možno zahlédnout z té utajené hospůdky; ve chvíli, kdy jsme pod kopií Mony Lisy s nadpozemsky velikým špekem u úst chtěli sejmout, ale nakonec nesejmuli masky.

Vyšli jsme ven ruku v ruce a spěchali na nádraží, abychom utekli vyprchávání pocitu večera, úpadku myšlenek, když dohoříval krb, protože nadcházelo léto. Přerušil jsem psaní –  najednou nebylo kam jít, kam se propsat. Vyhasly krby – odešel jsem. Procházel jsem se maďarskými květinami, vesničkami, zříceninami, potoky, nádražími, pláněmi sto na sto kilometrů beze změny horizontu až do podzimu; buď se slečnou, kterou jsem miloval, nebo sám: jistě mne to však mrzelo, zažíval jsem ono „poprvé“, které má údajně být nejkrásnější, ale kdy člověk chce být sám, je-li s ní, a naopak; to až teď, když jsem pochopil, že – přiznejme si to otevřeně – obojí člověka doslova sere, si můžu užívat štěstí samoty uvědoměním si faktu, že mne neruší dívka či naopak být rád, že mne sice ruší, nicméně necítím stesk.

            A poté jsem opět seděl, obklopen husími brky, krajinami, bystami, sochami nahých dívek a kušemi, u tiše praskajícího krbu a pouštěl si nahrávky Anakreonových veršů s bílým vínem a jedenkrát byl v budapešťské opeře – přestože divadlu vůbec nerozumím, pouze pro formu a pocit idyličnosti: ti slavnostně odění lidé a pocit čehosi nutně krásného a aristokratického, když se to děje pod křišťálovými lustry. Pak jsem celou noc kreslil sochy svatých  a snad Habsburků, na koních, s meči i knihami, na jakémsi náměstí pod úchvatnou kombinací historického výstavního paláce a vkusně sklo-kovové budovy banky, až se kus dál zabil kdosi v autě, což mne uvrhlo zpět do reality, bezbřehých splínů a konečně pak do bezpečí zámku (ovšemže v kočáře s černými koňmi).

            Zabalil jsem se do medvědích kožešin, zatáhl slavnostní snad fialové závěsy Fialového salónu a nechal se provázet po slovech; dosud nezasažen fenomenologickou filosofií jsem se příliš nezaobíral jejich významem a rychle odjížděl expresním vlakem z Amsterodamu do Sofie, k oné suché nahromaděnosti betonových sídlišť, v nichž vzkypěl život tak odlišný od toho lidského. Bylo to úžasné, být s maskou – o to víc lze milovat to pod ní, hluboké, nepoznatelné, úchvatné; a opět jde o tu úplnou chvíli, kterou touha odhalit způsobuje, protože zaujímá celou bytost, nabízí pokračování myšlenky, snění, na rozdíl od toho statického, kde zbývají jen slova a – v nejhorším případě, kdy už není nic, co by člověku spěchalo z úst – slova o lásce.

Celou tu dobu jsme mlčeli. Slova byla zbytečná, oba jsme byli živeni pocity, komunikovali jen skrze okolní svět a vzájemně si podávali pohledy na soulad a protiklad našich postav, jejich částí a detailů s tichými náměstíčky, paneláky, tržišti, parky a tramvajemi, jako kvalitní fotografie – ovšem o to dokonalejší, že jsme jejich atmosféru nerušili pokusy o trvalé uchování a vzniklou energii namísto toho zachycovali v kouzelné jedinečnosti zažívaného.

Celou tu dobu jsme mlčeli. Dorozumívali jsme se jen sklopením očí ukrytých pod maskou, chodili po nejlepších kavárnách kolem Národní galerie a přemýšleli nad neskutečně mnohovýznamnými a přesto jednoznačně určenými abstrakcemi umělce, jehož jméno jsme azbukou nedokázali přečíst (narodil se 1911 a zemřel 1967); spolu mlčeli, spolu se dívali, spolu snili. Vždycky navečer padla tma a pak jsme se spolu i báli – bulharských uliček, nejistoty a lehkosti zítřejšího žití, zločinu; ale byl to nevyřčený ušlechtilý strach o druhého z nás.

Ráno pak zas vyšlo slunce a my jsme spolu seděli na lavičce a sledovali fontány a popeláře a nehráli šachy, přestože je to v bulharských parcích běžné a oba jsme chtěli – obávali jsme se, že by jeden z nás musel postupem času dát druhému šach nebo mat, a co hůř: vyslovit některé z těch slov, porušit opar kouzelné krásy hlasu toho druhého, krásy, která nemohla zevšednět ani zklamat, protože byla prozatím jen vysněná; porušit neexistenci vztahu, ve které spočívala jeho dokonalost, ukončit sen a probudit se uprostřed pošmourného rána v chalupě, kde člověk nastydne i pouhou cestou na záchod.

Postupem času jsem román začal svým způsobem nenávidět. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem jej spálil – aniž bych chtěl, aby byl úplně zničen, hnán touhou jej jen upravit a zkrátit, protože – musím se vám k něčemu přiznat – jsem lhal. Ale bez zlého úmyslu, možná v touze po větším efektu, po zjednodušení; snad aby příliš vulgární kulisy nenarušily vznešené poselství. Sám vlastně nevím.

Tedy, abych vše uvedl na pravou míru: psal jsem jakýsi text; celou noc jsem procházel po Šumavě, v listopadovém lijáku chodil rozblácenými cestami v hlubokých lesích na kopce a doufal ve výhled na osvícená městečka, ovšem kromě deště byla ještě mlha a vidět nebylo zhola nic. Po čase jsem už jen bloumal po okrajích rašelinišť, zapadal do bahna a nevěděl, kudy kam – ale to jen proto, že v tu chvíli všechno dávalo jakýsi kosmický smysl a v té tmě a vodě vůbec nezáleželo na směru, ba snad ani na čase. Po mnohých hodinách jsem se však unavil a konečně našel vůli i cestu k návratu. Dorazil jsem do chalupy, obnovil oheň v kamnech, a právě v tu chvíli se mi jednota světa zjevila ve vzpomínce, kterou jsem se opájel celou dlouhou noc.

 Seděl jsem promáčený u kamen, sledoval probouzející se mouchy a, nohy na nůši se dřevem, psal o tom, jak jsem se nedávno zamiloval do jedné slečny, vlastně úplně neznámé, přestože jsme se vídali poměrně často. Fascinovaly mě Její vlasy, rovné, hnědé, dlouhé až kamsi do nekonečna;  skoro jsem se bál, aby jimi nesmetla prach, pokud jsem šel za Ní ze schodů. A hlavně úsměv, krásný a neskutečně tajemný, vždycky jsem se domníval potkat anděla, kdyby to bylo možné. Celá – včetně modrých kalhot se zeleným vzorkem na pravé nohavici, jež jen zdůrazňoval neznámou, ale o to zajímavější osobnost – mě nesmírně přitahovala. Nechápal jsem proč – ač k tomu nikdy nebyl žádný důvod, vždy jsme se na sebe právě my dva usmáli z proti sobě proudících davů. Bál jsem se Jí – bál jsem se Ji potkávat, s tím úsměvem (nebo se mi alespoň vždycky zdálo, že se na mne usmívá), ale měl jsem i strach z jejího zmizení, že už jednou v davu prostě nebude a já Ji už nikdy – nebo alespoň týden – neuvidím. A to byly také chvíle, kdy jsem nejvíce přemýšlel o nevěře – ne, že bych chtěl, ale nevěra mi vždy sama vytanula na mysli a dráždila ji, jako všechno nepoznané. Potřeboval jsem si ji definovat, shromáždit iluze dobrého a zlého, odlišit zdánlivou konvenční morálku od skutečně správného – alespoň vzhledem ke svému přesvědčení, jenže jsem stále bloudil v kruhu naprosté relativity. Psal jsem u rozpálených kamen, znovu a znovu prožíval pocit, její absolutní blízkosti, prožitku nalezení druhé poloviny celého já, než mě, Ji, nebo nás Zeus roztrhl a odloučil; ono úplné nalezení se, jež popsal už Platon.

A stejně hluboce jsem prožíval bezčasí, přerušované jen pravidelným přihazováním polen do ohně, klid, únavu, křeslo, hučení komína i špínu zdí, celou tu natolik kontinuální chvíli, že její stěny nepropustily nejmenší vyrušení zvenku, jen snad jakési chvění směrem ode mne. To ale vlastně neexistovalo, neboť nebyl nikdo, kdo by je mohl vnímat; tím jsem si byl - když jsem se později zamyslel – úplně jist. Ne sice proto, že bych byl vnímal absenci bytostí kolem, ale proto, že by mě číkoli existence okamžitě vyrušila. Nutno dodat, že i Její; ač v té chvíli byla přítomna, chovala se nezúčastněně: byla jen vzpomínkou, objektem myšlenek, několika esemeskami od neznámého čísla a bez podpisu; možností, že je psala ona, s tím mrazením, pocitem neurčitelnosti, nepoznatelnosti, luštěním dvojsmyslů, jež jsou při troše zdravého rozumu vylučitelné; představami o sladkém setkání v Budapešti, kde déšť vlas i pleš ti leštil, i v Bukurešti, kde se dělo totéž se stejnou melodií (jedná se o refrén); nádhernou vizí budoucnosti, do které jsem se mohl uzavřít a v tichu nizozemských kaváren být rozechvěn vymýšlením odpovědí na stošedesátiznakové úryvky vět na displeji a právě pro tu možnost, pro tu věčnou otázku být tak unesen.

Mohl jsem se s ní spát na pláži, večer sledovat moře a lžící jíst rum z vydlabaného melounu od posledního řidiče, s kterým bychom byli jeli, popíjet víno a sledovat ozářený protější výběžek pevniny s tajemným hradem a uličkami postupně se ztrácejícími, zahrabávat se do písku před deštěm a hledat vodu k následnému omytí, dávno po půlnoci usnout a nechat se za svítání k smrti vyděsit štěkotem u hlavy, následně vyhánět ze spacáku neposedné štěně a už vůbec nespat, protože by se nenechalo vyhnat od jedinečně skluzavky z dutého vlákna přímo do moře; a další den jen odpočívat, hledat v moři smysl moře a česky se ptát černošek v plavkách, co je to bůh a pak jim házet zpátky míče a popíjet frappé a poslouchat plážové reggae a spolu vlastně neexistovat. .

Mohl jsem se s ní plavit nejlevnější třídou rozbitého trajektu mezi Itálií a Tureckem, nechat se kolébat hlukem motoru, ostřikovat vlnami a celý vlát větrem, pobíhat po palubě za zvuku The Wall se dostávat nepřerušeným několikahodinovým pohledem pryč, postupně se stát pouhou cihlou, vědět, že jí je každý a nemáý smysl se zpěčovat, jen zírat na moře, útesy a tmu a pak se uklidnit - když závan větru odfoukne cigáro beztak nasáklé solí – a při Bowieho Time takes a cigarette jen vzpomínat na přeplněnou škodovku a v hlavě slyšet tuny smíchu a pod hlavou hlídat batoh a usmívat se do racků a přemýšlet, zdali jede loď vlivem zakřivení zeměkoule neustále do kopce nebo z kopce. 

 Mohl jsem se s ní procházet po vánoci ozdobených Bath s tržišti, světýlky a podloubími s ukrytými pouličními kytaristy, houslisty a krásnou flétnistkou, s níž jsme hráli Dylana a Animals a šli do kavárny a opili se a hráli znovu, už jen sami pro sebe, navzdory zmrzlým prstům a sněhu a prázdnému klobouku, což ale vůbec nevadilo, protože nás nakonec stejně utnul vysoký britský strážník.

            Další dílo jsem opět spálil. V obyčejných kachlových kamnech. Opět jsem lhal: snad byl text příliš vysněný, příliš se vzdaloval realitě, možná stále ještě příliš dlouhý, aby bylo možno se spolehnout na pravdivost každého konkrétního údaje; také však mohlo jít jen o změnu nálady, únavu, nejspíše způsobenou dřinou posledních dnů. Chtěl jsem začít znovu, stručně, jasně a navýsost pravdivě, chtěl jsem se dostat k jádru pudla, jak se říká, alespoň sám pro sebe. Šel jsem se projít k lesu; byla tma a pršelo, pročež jsem se nechtěl vydávat nikam dál – na přemýšlení je koneckonců nejlepší známá cesta - samozřejmě s výjimkou rozestavěné dálnice: neexistuje lepší způsob sevření absolutna než šedesát kilometrů večerem a nocí po štěrku budoucí spojky Canakkale – Izmir, kdy se nebe, pláně i občasné borovice v kopcích spojí s pastevci ovcí v jedinou zeměmasu, jejíž působení je natolik zanedbatelné, že vzniklé vakuum odrývá kusy prožitků až na samou dřeň a částečně dává poznat hvězdné nebe i mravní zákon, ovšem pod podmínkou dočasného odvržení snů.

Pouze pravidelné otáčení se na okraji lesa a u vsi mě občas rušilo, ale nechtěl jsem být vytrhován ze snů ani klopýtáním o kořeny ani přítomností jiných lidí; nakonec jsem U Kapličky zatočil k Borovici, prošel kolem Studánky zpátky do chalupy a posadil se ke kamnům. Přes ošklivé prostředí sešlého stavení a  oprýskaného nábytku, vrzání podlahy, nutnost neustálého přikládání do kamen a jejich hučení, dupot půlmetrových krys na půdě a nesvítící (údajně úspornou) žárovku bez lustru, vydávající odporný bělavý přísvit a rušící jakýkoli hlubší pocit, jsem se dal do psaní o své nedávné lásce, podmanivé slečně s dlouhými vlasy, se kterou jsme se po několik let potkávali ve frontě před školní jídelnou, učebnou fyziky a kabinetem religionistiky. Pokaždé jsme se na sebe bůhvíproč zadívali a ona se tajemně usmála. Fascinovala mě; bál jsem se, že by náš podivný vztah mohl jednou skončit, i toho, že by se mohl příliš prohloubit a ohrozit můj příjemně monotónní život.

Vždy mi vnuknula myšlenku na nevěru, ale bál jsem se, a tak jsem navenek i v sobě mlčel a nechával si dostatek místa pro myšlenky i případné, byť nepravděpodobné, rozhodnutí. Chtěl jsem Ji, ano, ale stejně tak jsem chtěl překonat, dá-li se použít tak ohavné sousloví, partnerskou krizi a vrátit se i v myšlenkách nazpět ke své slečně. Hlavně jsem ale toužil – primárně pro svou, možná zvrácenou touhu poznávat, dopouštět se co největších chyb, dokud mohu doufat v čas je, ne-li napravit, alespoň nezopakovat, poučit se, zmoudřet a tím snad dojít člověčího cíle, nebo ráje, chcete-li; toužil jsem udělat to, co je správné, ovšem nebyl jsem schopný určit, co tím správným je, neboť jsem nechtěl soudit, aniž bych prošel obě cesty, ani se vydat na pouť před porovnáním výhod obou směrů. A tak zůstalo jen u úsměvů a zpráv, které mi kdosi posílal do telefonu během služební cesty v Nizozemí, a u pocitu, díky nim zažívaného, ovšem pramenícího nikoli z nich samotných, ale z úniku z tou dobou nevyhovujícího světa do hloubi představ a možností. A to až do doby, kdy jsem zjistil, že zmíněné zprávy psala opravdu Ona. Bohužel, toto zjištění odčerpalo většinu vybájeného do reality, mozek si našel další otázky a Ona mne přestala zajímat. Vlastně ne, zjednodušoval bych; zajímá mne stále, ale jiným způsobem, snad mělčím, méně pohádkovým, svázaným skutečnou délkou Jejích vlasů, které nesahají ani ke kolenům. Anebo si to spíš jen namlouvám – ovšem co: že už po ní netoužím, nebo že se můj pohled jen částečně změnil?

Nadevše toho lituji, nicméně stále mám pocit, že jsem nesdělil úplnou pravdu. Ne, že bych lhal (Chraň mě bůh!), ale že – snad ani ne svou vlastní vinou, jako spíš podvědomým tlakem, abych si příliš nepobořil iluze, které nutně potřebuji k životu; zkrátka: doznávám, že jsem některá fakta mohl zkreslit. Proto mi prosím dovolte podat ještě jedno stručnější a výstižnější vysvětlení, abych upravil a zkrátil ta místa, která jsou pro celek nedůležitá nebo veskrze neodpovídají pravdě.

Předně – pro výpověď příběhu není důležité, kde a jak byl napsán, nebuďme tedy směšní a vynechme tyto úseky, které navíc postrádají jakoukoli hodnotu. Dále je nutno zvážit možnost, že jsem po ní nebo cosi chtěl. Jistě, byl jsem tehdy přesvědčený, že ne, ale nejsem schopný to dokázat. Vždyť je jasné, že chtěl! O co jiného mohlo jít, než o lásku, která je svým založením alespoň částečně chtíčem? Zamiloval jsem se; bylo to krásné, bylo to hrozné; nevím. Nesmírně mne to mrzí, nicméně s určitostí to vědět nelze. Stejně tak lze vynechat informaci o Jejím vzhledu: trápí mne to ještě více, ale neexistuje prostředek, jak zjistit, co je skutečná pravda a co nevědomé přikrášlení. Vidím ji před sebou, vlasy, úsměv – jasně a zářivě, jen chybí důkaz její existence, dokonce i pouhá možnost důkazu: smysly šálí, mozek je naprogramován neznámo proč, neznámo jak, paměť selhává, přátelé lžou, svět se přetvařuje… Faktem zůstává jen samotný akt vzpomínání, a to ještě s otázkou, zda se nejedná o plané snění.

Bez těchto základních kamenů je však zbytečné líčit, kdy a jak jsme se setkali, není od čeho se odrazit a navíc to samo od sebe nemá žádný význam. A tudíž ani další sled myšlenek – nic nespojují, ničím nejsou vyvolávány, potvrzovány; není třeba si jich tedy všímat víc, než blábolení pomatené cukrářky. Tím zmizela celá dějová linie – nezbývá nic, než problém: nemohl jsem soudit nepoznané a nechtěl se dopustit neposouzeného. A ten zůstává, ať už mou nebo Boží vinou, nedořešen.