Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Romantická variace

06. 01. 2009
5
3
1791
Autor
Levi

     Probudilo mě matné světlo, ucítil jsem ho už takhle brzo a otevřel jsem oči. Střešním světlíkem začalo dopadat teprve před chvilkou, v pokoji bylo ještě pološero. Chvíli jsem do něho jenom zíral a pomalu dýchal, pak jsem se opřel o lokty a sklopil hlavu. Silvie po mém boku ještě spala, byla schoulená jako štěně nebo jako nedochůdče. Stejně, jako každou noc. Víčka měla nezdravá a pod nimi jí prokvétaly fialové žilky jako květy nemoci. Pomyslel jsem si, kdy jsem ji naposledy viděl bez těch ztrhaných čar v tváři, na chvíli, kdy ještě z jejího obličeje nemluvila nemoc a podzim života, který prožívala teď, někde uprostřed svého dubna. Zakryl jsem její holé nohy a zvedl se, uvařil si čaj a díval se lhostejně z okna. Probouzelo se jaro, těžké mraky, které vyplňovaly zimní dny nekonečnými oceány palety městské šedi, dnes poprvé odhalily trhliny a na místech ustupovaly ještě pobledlé a malátné, ale přece modré obloze.

     Podíval jsem se na radiobudík, bylo teprve půl sedmé ráno a já mohl spát klidně do jedenácti. V kolik jsem usnul? Vím, že jsem ještě slyšel zvony, jak odbíjí druhou po půlnoci. Ale necítil jsem ospalost, vlastně jsem už několik měsíců nerozlišoval mezi tím, kolik spím hodin a co se mi zdá. Všechno kolem mě probíhalo, dělo se, začínalo, končilo a znovu se navracelo, a já nebyl schopen ničeho víc, než jen stát na místě a občas opatrně nakročit, abych ale hned stáhl svůj krok zpátky, jako dítě na břehu říjnové řeky, jako baba pod namrzlým schodištěm.

     Otočil jsem se k Silvii, pořád spící a pořád schoulené, něco se jí zdálo, chvěla se a se záškuby těla odkopávala. Napadlo mě probudit ji ze sna hudbou, tak jsem na zemi nadzvedl víko gramofonu a otočil hlavu kolmo k zemi, abych mohl vybrat tu vhodnou z desek, naskládaných do ledabylého komínku. Hned zvrchu jsem si všiml desky Chavy Alberstein, ještě jednou se obrátil k oknu, zpět a zasadil jsem placku do přístroje. Jehla vskočila mezi drážky, já jsem se natáhl pro cigarety, sedl si do tureckého a čekal jsem. Poznal jsem první píseň, mně známé harmonie kytary a houslí, projel mi po zádech, hrdlem a hlavou ostrý nehet nebo drát; jmenuje se A malekh veynt, Anděl pláče. Kouřil jsem a vyfukoval ke stropu, poslouchal a díval se, jak se probouzí Silvie. První kontakt se světem, to vytržení z jednoho světa a vržení do druhého, myslím že měla přesně ve chvíli, kdy začala Chava zpívat.

 

Anděl pláče, anděl pláče

a přikrývá zem rosou.

Nejdražší můj, nejdražší můj,

jak já toužím být s tebou.

 

Má houně z ovčí vlny, a já

si slámou stelu postel svou.

Nejdražší můj, nejdražší můj,

jak já toužím být s tebou.

 

     Otevíráš oči, sedáš si a ještě mžouráš, když se mnou mluvíš.

     – Už jsi vzhůru, říkáš. Zase jsi nemohl spát.

     – Probudilo mě světlo. Nejsem ospalý, půjdu si pro cigarety, budeš chtít něco k snídani?

     – Nevím, ne. Nemám na nic chuť. Přinesl bys mi květiny? Astru a irisku. Nebo sedmikrásky.

     – Přinesu ti něco k jídlu, povídám jí, přetahuju přes ramena flísovou bundu, obouvám se a vycházím z bytu. Z pošeřelé chodby otevírám plechové dveře do světa, slyším zvuky ranních autobusů, na chodníku je roztříštěné sklo a hrdlo od lahve, vysazený ptačí zob a bílé svídy v záhoncích, přimknutých u zdí domů, už se začínají probouzet. Na nebi vyrašily další trhliny, skrz které prosvítala pobledlá modř. Chtěl jsem jít do večerky, ale zamířil jsem do města – pro cigarety, jogurt a několik sedmikrásek.

 


3 názory

sepiolite
22. 01. 2009
Dát tip
takové...něžné...bez děje, trochu,ale napsaný dobře, to jo...

Tragicus
08. 01. 2009
Dát tip
Nemá to sice pořádně děj, většina textu mi příjde spíše samoúčelná, ale napsané je to dobře a je to takové, eh, milé...

bubu71
07. 01. 2009
Dát tip
***********

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru