Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRomantická variace
Autor
Levi
Probudilo mě matné světlo, ucítil jsem ho už takhle brzo a otevřel jsem oči. Střešním světlíkem začalo dopadat teprve před chvilkou, v pokoji bylo ještě pološero. Chvíli jsem do něho jenom zíral a pomalu dýchal, pak jsem se opřel o lokty a sklopil hlavu. Silvie po mém boku ještě spala, byla schoulená jako štěně nebo jako nedochůdče. Stejně, jako každou noc. Víčka měla nezdravá a pod nimi jí prokvétaly fialové žilky jako květy nemoci. Pomyslel jsem si, kdy jsem ji naposledy viděl bez těch ztrhaných čar v tváři, na chvíli, kdy ještě z jejího obličeje nemluvila nemoc a podzim života, který prožívala teď, někde uprostřed svého dubna. Zakryl jsem její holé nohy a zvedl se, uvařil si čaj a díval se lhostejně z okna. Probouzelo se jaro, těžké mraky, které vyplňovaly zimní dny nekonečnými oceány palety městské šedi, dnes poprvé odhalily trhliny a na místech ustupovaly ještě pobledlé a malátné, ale přece modré obloze.
Podíval jsem se na radiobudík, bylo teprve půl sedmé ráno a já mohl spát klidně do jedenácti. V kolik jsem usnul? Vím, že jsem ještě slyšel zvony, jak odbíjí druhou po půlnoci. Ale necítil jsem ospalost, vlastně jsem už několik měsíců nerozlišoval mezi tím, kolik spím hodin a co se mi zdá. Všechno kolem mě probíhalo, dělo se, začínalo, končilo a znovu se navracelo, a já nebyl schopen ničeho víc, než jen stát na místě a občas opatrně nakročit, abych ale hned stáhl svůj krok zpátky, jako dítě na břehu říjnové řeky, jako baba pod namrzlým schodištěm.
Otočil jsem se k Silvii, pořád spící a pořád schoulené, něco se jí zdálo, chvěla se a se záškuby těla odkopávala. Napadlo mě probudit ji ze sna hudbou, tak jsem na zemi nadzvedl víko gramofonu a otočil hlavu kolmo k zemi, abych mohl vybrat tu vhodnou z desek, naskládaných do ledabylého komínku. Hned zvrchu jsem si všiml desky Chavy Alberstein, ještě jednou se obrátil k oknu, zpět a zasadil jsem placku do přístroje. Jehla vskočila mezi drážky, já jsem se natáhl pro cigarety, sedl si do tureckého a čekal jsem. Poznal jsem první píseň, mně známé harmonie kytary a houslí, projel mi po zádech, hrdlem a hlavou ostrý nehet nebo drát; jmenuje se A malekh veynt, Anděl pláče. Kouřil jsem a vyfukoval ke stropu, poslouchal a díval se, jak se probouzí Silvie. První kontakt se světem, to vytržení z jednoho světa a vržení do druhého, myslím že měla přesně ve chvíli, kdy začala Chava zpívat.
Anděl pláče, anděl pláče
a přikrývá zem rosou.
Nejdražší můj, nejdražší můj,
jak já toužím být s tebou.
Má houně z ovčí vlny, a já
si slámou stelu postel svou.
Nejdražší můj, nejdražší můj,
jak já toužím být s tebou.
Otevíráš oči, sedáš si a ještě mžouráš, když se mnou mluvíš.
– Už jsi vzhůru, říkáš. Zase jsi nemohl spát.
– Probudilo mě světlo. Nejsem ospalý, půjdu si pro cigarety, budeš chtít něco k snídani?
– Nevím, ne. Nemám na nic chuť. Přinesl bys mi květiny? Astru a irisku. Nebo sedmikrásky.
– Přinesu ti něco k jídlu, povídám jí, přetahuju přes ramena flísovou bundu, obouvám se a vycházím z bytu. Z pošeřelé chodby otevírám plechové dveře do světa, slyším zvuky ranních autobusů, na chodníku je roztříštěné sklo a hrdlo od lahve, vysazený ptačí zob a bílé svídy v záhoncích, přimknutých u zdí domů, už se začínají probouzet. Na nebi vyrašily další trhliny, skrz které prosvítala pobledlá modř. Chtěl jsem jít do večerky, ale zamířil jsem do města – pro cigarety, jogurt a několik sedmikrásek.