Hard-boiled Supermarket

„Milostpán dneska ráčil dorazit, kde’s včera byl, ty vole, holky vod kasy tě potřebovaly, stará baba (neveřil bys tomu), vypadala jak babička z pohádky, jak ze Zakletý princezny, a měla flaušák, jo. A pod nim láhev becherovky, celýho litráka, nekecám. Daríja si všimla, řikala si, do hajzlu, ta babice má ten kabát nějakej vyboulenej, povidá ji ‚Ukažte babi, rozepněte se.‘ No, a co myslíš, vole. Hele, to bys nevodhad‘ ani za zlatý prase. Ani dybys byl zlatý prase, možná. He – he. Baba se rozmáchne holí, a švih a prásk sekne Darušku po držce, natrhne jí koutek, tady takhle, hele. A votočí se a bere kramle, vodhopsá pryč jako gazela, Daríja skučí, lidi jenom čuměj‘. A tys tam měl bejt, hnedka u pípaček, chytit babu, vole. A co, hovno. To bych byl teda rád, aby’s mi to teda vysvětlit, kamarádíčku, vole. Mariáne.“

„To vůbec netušim, Luboši. Fakt soráč, víš, že držim poctivě hlídku. Dyť to znám, lajna – pípačky, zverimex, kafemlejnek. Mám svý tempo. Každej takový nemá, viď.“ Vykrucuju se, jsem jako kluzkej had v mokrejch rukách, viď. Alejá vím, kde se stala ta chyba. Totiž Monika. Jó, Monika. Monika ze sportovek, z Jelena. Má blonďatý melíry ve vlasech, dycky krásně voní, směje se a ukazuje pupík, viď. Má v něm plastovej tyrkysovej korálek. A krásný boky, kalhoty, nosí takový moderní tepláky, má dycky stažený až pod nima. A je vopálená, úplně jak Italka, viď. Když ji vidím, tak se mi vždycky vybaví Hložek, Holky z naší školky. Ale já si vždycky zpívám – Holky z Bibione, protože přesně od tamtaď mi přijde, že Monika musí bejt. Odněkud, kde to svítí a pálí, a kde se pije na pláži pivko a kola s rumem a pěkný, prsatý a opálený holky tam nosej‘ baštu a kokosy, kde se kouřej‘ cigára z černýho tabáku, viď –

„– sakra, co ti je, hele! Posloucháš mě vůbec?“ Neposlouchám, úplně jsem se zasnil. Co Luboš asi říkal?

„Lubo, neblbni. Jasně že poslouchám. Seš přece můj šéf, viď.“ Luboš vypadá trochu nasraně, moc mi to nebaští, zdá se mi, ale přechází to. Teda, tváří se u toho, jak kdyby mu ukradli všechny prachy a zfackovali ženskou, tak jako nasraně a rozpačitě. Možná si říká: ‚Co když melu úplný píčoviny, že mě nikdo neposlouchá, co je sakra s tebou, Lubo, už nemáš formu, cos míval, bejku…!‘ Možná si tohle fakt říká, kdo ví, viď. Nedá to ale najevo a říká:

„Mariáne, hele. Podivej na tuhle frčku, vidíš to,“ a plácne se přes rameno. Má na bomberce výšivku Security manager, prostě nejvyšší šarže. Já to vím. Ale taky vím, že už pod bundou neschovává svaly. Že to všechno jenom bejvalo, že teďka tam jsou už jenom špeky, ohromný, tučný ruce, který pomalu opouští síla, akorát dvě usychající větve pomazaný tunou loje pro sejkorky, viď. A pokračuje: „Vidíš, to kurva. Tak to taky respektuj, hele. Neser mě… dneska pudeš vobhlídnout garáže.“

Ale ne. Tak tohle fakt nemůžu. Řikám, že mám problémy, průdušky, jasný, špatně se mi tam dejchá, viď. Ale pravda to teda není… prostě se bojím tmy. Podzemní garáže, tam slyšíš každý našlápnutí v deseti ozvěnách, pořád vypadávaj‘ lampy, protože technik koupil slabej zdroj, trafo je rozžhavený doběla, škvaří se, pak to lupne a je úplná tma, a ty jenom šlapeš po tom perfektně zarovnaným betonu, viď, a slyšíš každej svůj krok, každý svoje nadechnutí, pak každý svý mrknutí a nakonec slyšíš i to, co se vůbec neděje a teda nemá bejt vůbec slyšet. Aspoň já to tak mám. Tak se bráním:

„Luboši, víš, že tohle fakt nemůžu. Že mám ty průdušky, dusim se tam, viď. To mě chceš mít na svědomí?“

„A to si piš, že chci, vole. Co si myslíš, že jsem úplně blbej, hele. Doteďka jsem ti to toleroval, řikám si ‚kurva Luboši, dyť ten kluk pracuje jak šroub, je fakt dobrej, tak ho nech.‘ Ale teď musíš vodčinit, co’s posral, kamaráde. Dneska mám mít večer dámskou společnost, rozumíš, hele. A perfektně se mi hodí to, že si takhle odpracuješ ten svůj včerejší kiks.“

„Lubo...“

„Už ani slovo, vole.“ Zase se plácne přes rameno. „My sme security, rozumíš tomu? Tady neni místo pro padavky. Buď na to hele máš, nebo si pakuj svejch pár švestek. A co řekla hele Monika, he – he.“

Tak, a je to tady. Dostal mě, jsem na kolenou, viď. Co můžu dělat. Monika, to je mý citlivý téma (na to jsem fakt háklivej, bacha – ona si nezaslouží, aby si bral jen tak někdo do usliněný huby, jako když čokl bere klacek), a peníze, ty taky potřebuju, navíc teď, když jsem koupil mámě dý-vý-dý player, jsem docela bez koruny.

            Takže jdu za Monikou a všechno jí povídám. Ruce se mi třesou, a ona mě bere do svejch andělskejch dlaní, směje se, a říká:

            „Klid, Mário, to bude dobrý. Poď, uvařim ti kafe – Káťo, vem to na chvilku za mě, tady,“ zavolá laskavým tónem na kolegyni, co stojí u regálu s botama, na Katku. Tu nemám rád vůbec, vždycky se na mě akorát posměšně dívá, nevím sám proč, ale Monika a její hlas, sakra, těma jejíma slovama by se dalo najíst.

            Katka si stoupne za kasu a já jdu za Monikou dozadu do skladu, kde maj‘ takový malý provizorní sezení, stoleček s laminátovou deskou a dvě rozkládací židle, takový spíš do zahrady by byly pěkný, viď. Monika se natáhne pro cigáro, lehkou viceroyku, a z kapsy vyloví malej plastovej zapalovač s obrázkem berušky. Zapálí si, dlouze natáhne a hlasitě vydechne, docela z plnejch plic, viď. Chytne mě za ruce, složí mi je na sebe, já se uvnitř úplně roztřesu a možná, že je to vidět i navrch. Každopádně mě drží a povídá:

            „Mario, ty to dokážeš. Já vim, že ty tvoje průdušky nejsou úplně zdravý, věř mi, já tomu úplně rozumim…,“ říká mi pomalu a dívá se mi do očí. Mně se točí hlava – z tý krásy, z toho pohledu, ještě aby ne, viď. A ona pokračuje: „…ale ty už seš velkej kluk a zvládneš to, viď že jo?“ A usměje se na mě a stiskne mi obě dlaně.

            Musím vypadat jako chlap, to je doufám jasný, tak se hnedka vzpamatuju a říkám jí, že to dokážu, ať se nebojí, že to pro mě ale v ů b e c  n i c  n e n í. Ale možná to neřeknu tak drsně, jak chci. Možná trošku vzdychám. Ale jenom maličko, to ani nemůže poznat, viď.

            A ona mě poslouchá a pak mi říká:

            „Něco ti dám, počkej.“ A odepne si z vlasů sponku s beruškou a připne mi ji za límec košile. „Až tě to začne zlobit, mysli na to, že máš ode mě amulet, jo?“

            To já už nedokážu ani odpovědět. Jasně, jasně, jasně… jasně! Ach můj bože, no ty vole, malej skřipeček s beruškou od Moniky. A jenom pro mě, viď. Ode dneška už se nebojím, zvuky, nezvuky, vlezte mi na hrb, polibte mi řiť. Mám sponku od Moniky, s beruškou.

            Večer tam jdu. No nebojím se, vůbec ne. Ale stejně se radši držím ukazovákem tý berušky, jako ‚co kdyby.‘ Ale najednou, zrovna procházím čtvrtý, nejspodnější patro pod zemí, který je už pekelně hluboko, uslyším ránu, takovej hluk jsem slyšel naposledy jako malej na letecký šou, ještě když žil táta, to nám nad hlavama prolítla takovou rychlostí vojenská stíhačka. To musel bejt mach3, viď. Minimálně. A teď stejná hladina randálu, strašnej rambajz. Ale nebojím se, vůbec ne. Stisknu berušku celou dlaní, cejtím, jak se mi ozdoba vrejvá do kůže.

            Tak teda jdu za tím a hned za sloupkem uvidím dva chlápky, a nekecám, jeden s bouchačkou. Navíc před chvílí zase spadly světla, a celý to osvětlovaly jen takový ty ostrý bleděmodrý reflektory auťáku, bylo to nějaký BMW, myslím. Nějakej koráb, viď. A ten druhej typ leží u zdi, drží se za břicho a pod ním loužička červený. Prostě jako v americkým filmu, takovej biják na vlastní voči, viď. Jenom v americkejch filmech jsou vždycky ti mafiáni takový sympaťáci, vždycky pěkne oháklý, oblek, sluneční brejle Ray-Ban, vysoký kožený boty, kouřej Marlboro a připalujou si zlatým zippákem. Tihle dva, to jsou spíš takový vepřový ksichty, jeden má takovej zmačkanej baloňák v barvě jako flaška od piva, ten druhej má fialový sako a černý kaťata, teď mu to trochu barví ta krev.

            Ale ve skutečnosti to takhle s klidem nesleduju, jak to uvidím, hned se schovám za sloupek. Jasně, jsem security, jsem ostrej hoch, ale tohle fakt nezvládnu. Rukama kulky neodrazím, to vím. A ani Luboš by je neodrazil, to vím taky. Takže co. Nicméně ten výjev mi zůstane vypálenej před očima, a nechce zmizet. Proto vím i takový detaily.

            Taky jsem asi nebyl nejtišší. Slyším, jak se chlápek otočí na podpatku, hned půl vteřiny potom, co zapluju za ten podpěrnej betonovej sloup, a zařve, kdo tam kurva je?

            A další rána. Amulet se mi zlomil v zaťatý dlani, cejtím, jak mi podkluzujou nohy, jak se samy sunou dopředu a mý tělo po zádech dolů. A svět se ztrácí, nejdřív v barevnejch kolečkách, a ty se pak rozpijou do úplný tmy.

            Nevím přesně jak, nebudu popisovat ty pocity, ale probere mě facka, na jednu, na druhou.

            „Co je, co je.“

            „Vstávej, mladej. Nevim, jak se ti to sakra povedlo, ale odvedl’s tady dost dobrou práci. Ani na to nevypadáš, ale seš fakt dobrej. Ty dva nebyli žádný zlodějíčci mobilů, jestli si rozumíme.“

            Nerozumíme, ale přikyvuju. Otevřu oči, přede mnou stojí chlápek v kabátu, má svalnatý ruce a vypadá dost drsně. Všude okolo je hromada policajtů, fotěj‘ to, něco nabíraj do pytlíků, omotávaj‘ to tady takovou rozvinovací páskou. Začíná mi svítat, vidím ty dvě těla, hned se mi navalí, ale nedám to znát, stejně ještě tak napůl spím, viď. Tak mě to zas tolik nerozhodí. Ale už se mi docela rozsvítilo.

A chytám se toho stébla a kejvu na všechno.

Jasně, šerife.

Rozumim, náčelníku.

To víte, dělat u security znamená umět někoho zneškodnit.

No, to víte. Vyrůstal jsem na sídlišti, jako malej capart jsem se musel naučit, jak se ubránit. To prostě jinak nešlo, viďte.

A pořád vehementně přikyvuju, až mi berou křeče v šíji.

Pak se to dozví šéf prodeje, a za tejden je ze mě security manager. A Luboš jde do mýho podřízení. Od příštího pondělí bude chodit garáž každej den, až bude černej, viď.

            Ale nejvíc se těším, jak se projdu s novou frčkou před Moničiným krámem. Hezky pomalu, s vyklenutým hrudníkem, rovnejma zádama a bradou trochu nahoru. Bacha na mě. Už teď tuším, že mě Monika určitě miluje. Proč by mi jinak dávala ten amulet, viď. Povýšej‘ mě, zvednou mi plat, konečně si udělám řidičák, koupím si nějaký pořádný auto s celým stádem divokejch koní pod kapotou, s židlema vepř, elektrickejma okýnkama a elektrickým veluxem ve střeše. A pojedu s Monikou někam na výlet a přitom ji budu celou dobu objímat a hladit, bude totiž jenom moje, a ona se bude smát a pouštět písničky v rádiu s osmi reprákama a pak mi může třeba na dálnici pěkně a pořádně rozepnout punt, a..., viď.