Dveře

 V pantech zapadlé,
snad nevybočí
z rytmu kalných rán…
Lehce nasládlé
tou smůlou v očích,

svléknou bez zábran

 dřevo z paží svých
a skelným pohledem
pozorují sníh,
co v oknech dovede

 tančit k padnutí…

Z ledních kocovin
jizva na chuti
bolí – kdo co ví?

 Občas zavržou,
když někdo vkročí
bezradný a sám…
Pravdu šeptem lžou
snům do obočí,

 klíč vše zamyká

 do ticha všech tich
a znovu na západ,
v klice zazní smích,
zrezlá atrapa

 dýchá do dlaní…

 Něco ukrývá,
nejspíš pozvání,
cosi ulpívá

 v nehtech pod lakem…

 Dírka klíčová,
prázdno, tma a svit,
byt je bičován,
pozor, zastavit,
pomazlit a spát…

 Cit je lynčován,
blázne, tmy se bát…