Velká?

Prolog

Byla ještě docela malá.

"Co bys chtěla k narozeninám?" ptali se jí.

Neodpověděla.

Snila, jak bude kreslit a všichni ji budou obdivovat.

Netušila, že bude jednou jen zaznamenávat, co jiní diktují.

"Tak z čeho bys měla největší radost?", vyzvídali, "co by tě nejvíc potěšilo?"

"Nevím, ale až budu velká..."

Velká?

"Víš, on si ani moc nemyje ruce. Koukni na mě, jak jsem ušmudlaná," řekla a měla pravdu. Vypadala dost zašle, smutný obrázek.

"Ale nemohl beze mne být..." zasnila se. "Jenže pak jsem si domyslela, že takových, jako já, má možná víc; to mě teda zabolelo. I když mi bylo už předtím jasné, že to nebude jen tak pro nic za nic, když chodívá tak pozdě z práce. Já byla holt jen na doma, taková chudinka. Měla jsem pocit, že mě schovává před celým světem. Nikam mě nevzal, pořád jsem byla jak pes u boudy. Znala jsem jen ty jeho špinavý kraťasy. Ale občas mě chytil pevně do ruky. Má takové teplé ruce, víš...?"

Podívala jsem se na ni a musela ji vduchu politovat. Moc si holka asi neužila. Zdála se hodně unavená, jako by se už jen zmenšovala...

"Když mě držel," pokračovala, "bývala jsem šťastná a opravdu jsem se hrozně moc snažila. Četla jsem mu myšlenky a poddávala se mu. Víš, myslím, že takhle nějak vypadá láska... On o ní psával. Pořád ji hledal. Já byla jeho jistota; rozumíš? Mohl se na mě spolehnout!"

Na chvíli se odmlčela, jako by chtěla polknout, jako by si na něco vzpomněla.

"Já bych mu nikdy neublížila," rozhlédla se, jestli nás nikdo neposlouchá, "ale on byl vlastně surovec; Podívej... podívej se mi na zadek! Nevím co to do něj vjelo. Jednou — tehdy jak chtěl, abych se schovávala ve sklepě — přišel, popadl mě a kousl. Několikrát mě kousl! Krve by se ve mně nedořezal..."

Z jejího hlasu začínalo být znát, že nemá daleko do breku.

"Nevím proč, ale přišlo mi to divný," pokračovala zaraženě. "Nekřičela jsem, ani neplakala. To až teď... Byla jsem trochu v šoku, protože hned nato mě vzal poprvé ven. Mezi lidi. Myslela jsem, že mě chce mít s sebou, že už konečně budu jenom já a všechny ty ostatní zmizí..."

Ubožátko, prohlédla jsem si ji. Zezadu měla ještě znatelné otisky zubů.

"Vzal mě s sebou do práce. A já byla šťastná, protože jsem si myslela — nevím jak mě to mohlo napadnout — myslela jsem si, že mě miluje a chce, abych s ním byla pořád... Ale víš co udělal?"

"Vím," usmála jsem se.

"Jak to můžeš vědět?!" vyjela vztekle. Pak se na mě podívala tak zvláštně a zeptala se: "A jak ty se vlastně jmenuješ?!"

Napsala jsem své jméno a ona si lehla a rozplakala se.

"Nebul," řekla jsem a pohladila ji.

"Tak to jsi ty?!" chvěla se a vzlykala. "Proč jsi mi to..." přestalo jí být rozumět a musela jsem ji chvíli chlácholit.

"Poslední co udělal," vysoukala ze sebe šeptem, když se trochu uklidnila, "bylo, že mě políbil, a pak vytáhl lepící pásku a svázal mě. Nechtěla jsem, vzpouzela jsem se. Jenže on prostě trval na svém. Prý`s ho o to požádala...?!"

"Já vím," pokusila jsem se ji ukonejšit, "Nenapadlo mě, že by tě to mohlo tak moc bolet. Nechtěla jsem ti ublížit. Ale slibuji, že že si budu mýt ruce, a že se mnou budeš všude. V práci i doma, spát budeš v čisté bílé posteli a nikdy, NIKDY tě nekousnu.

Znovu se na mě podívala: "Máš studený ruce," řekla potichu.

"Jo, to mám, ale moje babička říkávala: 'Studený ruce upřímný srdce.' "

"To bych si měla někam napsat," usmála se.

"Nemusíš, to nezapomeneš. Pojď půjdeme spát..."

"Ty mě neschováš?" podivila se, "ty mě nemusíš schovávat?"

"Nemusím. O mně se to doma ví, že pořád něco sepisuju, tak už pojď..."

"On mě vlastně políbil jen jednou; to jak se se mnou loučil," pošeptala mi, když jsem jí dala pusu na zadeček.

"Ode mne dostaneš pusu každý večer a opravdu tě už nikdy neořežu, leda že bys chtěla něco napsat jemu."

"Tak jo, kývla a vklouzla mi celá do dlaně.

Je to divný — úplně obyčejná tužka... a když ji sevřu v dlani, hřeje.