Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Odrazy
datum / id01.05.2009 / 319718Vytisknout |
autorDerchanModrodenna
kategoriePovídky
zobrazeno4103x
počet tipů20
v oblíbených0x
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Odrazy

Seděla na betonu, hlavu v dlaních a čekala, až se jí přestane do čela dobývat tupá silná bolest. Když se jí letmo kdosi dotkl na rameni, odlepila prsty od tváře a pohlédla vzhůru. To neměla dělat – tepání bolesti zesílilo. Nad ní stál člověk oblečený podobně jako ona – plandavé tričko, těsné leginy, na hlavě kulatá helma, lokty a kolena schované pod skořepinami chráničů a na nohách in-line brusle.

            „Jste v pořádku?“ optal se vlídně, beze stopy škodolibého úsměšku, který by čekala od někoho, kdo viděl, jak si rozbila hubu na jedné z rovných betonových cest. A on ji stoprocentně viděl, pamatovala si, že byl pár metrů za ní. Hezký kluk, kdyby se oholil, pomyslela si. Zakývala hlavou, že je v pohodě. Nabídnutou ruku ale přijala a s mírným poodjetím se postavila na brusle. Jenže v tu chvíli se jí dotkla malátnost mdloby a ona zvadla. Kluk ji pohotově objal a dojeli pomalu k nejbližší lavičce.

            „Nechcete napít?“ vytáhl z batůžku plastikovou láhev se sodovkou. Přikývla, opatrně, aby zase nerozhněvala bolest v hlavě a lačně si lokla bublinek. Zašimralo ji v nose, než řekla „děkuju“. Usmál se a kývl na srozuměnou. „Nemám vás někam odvézt? Nebo zavolat sanitku?“ zeptal se.

            „Snad to bude dobré,“ řekla s chabým úsměvem.

            „Příště si utáhněte víc přezku u helmy, aby vám takhle blbě nesklouzla,“ řekl, dojel pro osamocenou helmu, která už se dávno přestala zmateně a rozpačitě točit na jednom místě a podal jí ji. Znovu poděkovala. Už si nesedl, chvilku stál nad ní a pak se znovu zeptal jestli nemá ještě zůstat. Opět zdvořile odmítla, on pokrčil rameny, rozloučil se a plavnými pohyby se rozjel za svým původním cílem.

            Moniko, ty jelito jedno, pokárala se a zkontrolovala si ruce a nohy. Škrábanců bude dost, doma na to nalije betadinu (nemá náladu dneska syčet při výplachu kysličníkem) a dá si na tu hlavu nějaký ibalgin. Bude-li to zítra horší, zavolá do práce a dojde si k doktorovi. Tak. A tu helmu si příště upraví tak, aby ji opravdu ochránila.

 

Ráno se zamračila na sebe v zrcadle a zašklebila se. Na čele jí vyrostla prvotřídní boule. To se vážně hodí, pomyslela si kysele, když mám jednání s klientem. Odřená brada taky nic moc, navíc to štípe jak ďas. Co se dá dělat, klienta musí převzít Pacák a odprezentovat to sám, takhle před lidi nemůžu.

            „No ty vypadáš,“ poznamenala Johanka lakonicky, když matku uviděla. „Cos dělala?“

            „Rozbila jsem si držku na betonu,“ odsekla Monika nasupeně. „Nemysli si že mě neštve, že vypadám jak po hospodský rvačce. Budu muset dneska nechat prezentaci na Pacákovi.“

            „To je ale radost,“ poznamenala Johanka jedovatě. „Oblíbený kolega Pacák, profesionální řiťolez.“

            „Tak,“ pokývla hlavou Monika. Díkybohu už aspoň to kladivo zmizelo, zaplaťpámbů za růžové tišící prášky bez předpisu.

            „Tohle mejkapem nezakryješ,“ přisadila si ještě Johanka. Monika vrhla nasupený a zoufalý pohled na tu sarkastickou nohatou žirafu s piercingem v nose, ve kterou se její dcera proměnila.

            „Starej se o to ať nezmeškáš bus do školy,“ řekla Monika. „Peníze na jídlo máš na stole, ztrapňovat rohlíkama se salámem tě nebudu.“ Johanka věnovala máti lehký ďobanec na tvář a šeptnuté „Díky!“

            Monika vzdychla a opláchla si potlučenou tvář vlažnou vodu, znovu si rány ošetřila desinfekcí, lehce se nalíčila, zamračila se na sebe, oblékla si kostýmek a vyrazila do práce.

 

Běž se bodnout, pomyslela si kysele, když viděla, jak Pacák sklízí vavříny (nezasloužené, otročinu oddřela Monika, samozřejmě) že připravenou prezentací získal pro banku jednoho z hodně významných klientů. Naoko Monice vyjádřil lítost s její nehodou, ale ona přesto viděla, jak se ten zmetek tetelí radostí. Hodila to za hlavu a o polední přestávce se ukojila výborným kuřetem ve své oblíbené restauraci, zbytek dne zabila rutinou – zpracováváním podkladů a dat pro jednu transakci, na které pracovala již několik dní. Když padla, úlevně vypnula počítač, provinile nechala kolegyni dobrovolně vytrpět přesčas a kvapila domů.

            Stála na perónu stanice Jiřího z Poděbrad, netečně zírala na zelenavé obložení stěn a přemýšlela zcela nezáživně o tom, kde co koupit k večeři a k přežití na víkend. Zničehonic ji napadlo vyndat z kabelky malé zrcátko a leknout se sama sebe. Vypadala příšerně a pocit trapnosti, který zakoušela při ranní cestě do práce, když na ni čuměli ti kteří neměli čumět kam jinam, se měl s příjezdem soupravy opět vrátit. Můžou mi bejt ukradený, pomyslela si, když ucítila, jak za ní někdo přešel. Ucítila příjemnou pánskou vůni a napolohovala zrcátko tak, aby zjistila, jakpak ten, který se opřel o chladnou kamennou zeď nástupiště, vypadá. Chvilku směrovala sklíčko sem a tam, až obraz ustálila. A v tu chvíli ji nesmírně zamrazilo.

            Ne, ten obličej nebyl vůbec hezký. On tam totiž vůbec žádný nebyl, jenom děsivá plocha, která se musela nazývat obličejem, protože vězela nad krkem a pod vlasy. Ale chyběly rysy, chybělo skoro všechno. Monika se uhranutě dívala na rozmašírovanou a zběsilou mozaiku kostí, tkáně a bůhvíčeho dalšího, ve které zel otvor s polámanými zuby a roztrhanými rty. Krk stažený z kůže, šlachy a cévy a kolem límečku tvrdá krusta krve. Monika prudce vydechla a stejně prudce, až jí luplo za krkem, se otočila k muži za sebou.

            Usmál se na ni. Měl tenké rty, hladce oholenou tvář, hnědavé vlasy a hnědé oči. Ničím zvláštní obličej, vypadal na schopného chlapa od rodiny, který nemá proč vymýšlet hlouposti. Totálně zdravý a totálně funkční obličej.

            Obrátila se znovu k zrcátku. Znovu jej na muže namířila a znovu se třaslavě nadechla. Viděla to samé jako před chvíli, obličej znetvořený jakousi šílenou nehodou. Zavřela oči a nechala vyklouznout zrcátko z prstů. To se s křísnutím rozbilo o kamenné nástupiště, až všichni čekající najednou na Moniku pohlédli. Pak zadul zatuchlý vítr, tunel před nástupištěm olízla žlutobílá zář a souprava přijela na stanici. Při vstupu do ní se Monika na střepy a ani na muže nastupujícího za ní raději nepodívala.

 

Hrozný obraz s ubíhajícími hodinami a dny mizel do prázdna, stal se nejasnou vzpomínkou, kterou ubíhající čas poctivě zahlazoval. Moničina životní rutina se nezměnila, práce, domov, Johanka. I přes svou ostrou kritiku a sarkasmus podpírající její životní postoj si Monika nemyslela, že si přestávají se svou ratolestí rozumět nebo že by jí Johanka něco tajila, dcera s ní neodmítala trávit určité procento svého volného času, nedělala zbytečné potíže a nechovala se nijak hrozně podezřele. Občas zašly na brusle, Monice boule úspěšně splaskla, odřeniny se zahojily a hned, jakmile začala vypadat zase k světu, uzavřela dobrý kontrakt s japonskými investory.

 

Jednou ráno, zhruba dva týdny po rozbitém zrcátku, si Monika koupila svoji ranní dávku neobjektivních informací a rádoby objektivních blábolů, jak říkala svému oblíbenému deníku, rozkuckala se smíchy u jednoho pseudoprofesionálního článku o uzavírání úvěrových smluv, obrátila stránku, sklouzla mimoděk doprostřed hustě potištěného pole stránky a zmrzla.

            Ze stránky se na ni lehce usmíval portrét muže s hrozným odrazem. A pak se jí to všechno najednou vrátilo, vyplavilo se to jako kusy vraku na pobřeží, nevítané a odporné. Zavřela oči a složila hlavu do dlaní než začala číst. Chvilku poslouchala veselé štěbetání moderátorky v rádiu a pak se začala soustředit na text.

 

MLADÝ MUŽ ZEMŘEL U ZDI HYPERMARKETU

 

PRAHADnes mezi sedmou a půl osmou hodinou ranní zablokoval provoz metra na trase A na stanici Jiřího z Poděbrad ve směru na Dejvickou smrtelný skok člověka do kolejiště. Podle vyjádření policie byl skokanem poručík Andrej Spilka, jeden z obžalovaných v kauze pobírání úplatků ve věci případu majitele biliárového impéria Switchblade Štefana Záruby. Spilka měl dle obvinění přijmout úplatek v hodnotě půl milionu korun a ještě psychickým nátlakem zastrašit některé svědky v Zárubově případu. Mluvčí policie dále uvádí, že byl ve Spilkově domě v Praze 3 Vinohradech nalezen dopis na rozloučenou, kde zemřelý vše přiznává a svých činů lituje. Po zesnulém zůstali manželka a dva synové (4 a 10 let).

 

Monika se podívala na svoje ruce. Nedokázaly nebo nechtěly se přestat třást. A já tě tipovala za klaďase, milej zlatej, pomyslela si hořce Monika. Nakonec se ti ale svědomí pohnulo…jenže špatným směrem.

            Docela živě si představila, jak zpod zastavené vlakové soupravy znechucení záchranáři tahají zbytky rozmašírované tkáně, které kdysi byly úplatným policistou. Za páskami stojí neteční čumilové a policisté stojící na peronu šeptají do vysílaček svoje pokyny nebo naopak pokyny přijímají.

            Proč? pomyslela si. Proč jsem ho viděla tak jak jsem ho viděla? A proč tak dlouho před touhle zprávou? Nemůže to nikomu říct, to je jasné, měli by ji za cvoka. To je vyloučené. Ani Johaně ne, vysmála by se jí. Složila znovu hlavu do dlaní, děkovala svým nadřízeným za soukromou kancelář (být pořád v úvěrovém tak by se jí kolegyně úzkostlivě ptaly, jestli je jí dobře a o to tedy opravdu nestála) a pak si článek přečetla znovu. Nezměnil se, v to doufala? Tvář na fotografii také stejná, nebýt toho strašného odrazu, zapomněla by na ni rychle, ale takhle to nedalo žádnou námahu si vybavit jeho rysy. Měla je zakódované v podvědomí jako nějaký program. Otočila několik stránek a bez nějakého úmyslu začala číst o článek o trejdu dvou hokejistů mezi jistými zámořskými kluby. Pak noviny zavřela, složila a vyhodila. Začala se věnovat své práci, ale čas od času se během dne k muži z metra myšlenkou přeci jen vrátila.

 

Johana si domů moc často kamarádky nevodila, ale když onen deštivý čtvrtek Monika dorazila z práce domů, uslyšela z dceřina pokoje dva dívčí hlasy. Hlubší, sytější, patřil Johaně, a ten vyšší…

            „To je Zdenka Málková, moje spolužačka,“ oznámila Johana, když Monika zaklepala na dveře a otevřela je, aby dala echo, že už je doma. Zdenka byla bledá brýlatá nevýrazná blondýna v tmavém svetru a tmavomodrých džínách. Tiše pozdravila a těkala očima bůhvíkde. Chodící svazek komplexů, pomyslela si Monika, nasadila se do role typu „matka-hostitelka“ a lehce se zeptala: „Nedáte si limču a brambůrky?“ Johana pokrčila rameny, Zdenka lehce přikývla a vděčně se usmála. Monika se vzdálila a začala připravovat občerstvení. Poté se do pokoje vrátila s podnosem, na kterém byly v mističce čipsy a dvě sklenice koly s ledem. Zdenka se znovu vděčně usmála, prohrábla si rukou vlasy a v tu chvíli Monika jen tak mimochodem zabloudila k zrcadlu, které odráželo kousek pokoje a hlavně Johaninu spolužačku. Ve chvíli, kdy Zdenčiny štíhlé prsty zajely do pramínků vlasů, na vnitřním zápěstí Monika cosi zahlédla, jakýsi tmavý obrys.

            Cukla sebou až podnos s hrníčky a talířky lehce zarachotil. Johana obrátila hlavu a když si všimla, že se matka dívá bůhvíproč do zrcadla, lehce se zasmála: „Vidíš tam ducha, mami?“

            Monika jen mlčky zavrtěla hlavou a položila podnos na stůl. Johana smazala úšklebek z tváře hned jak uviděla matčinu pobledlou tvář, ale Monika už couvala z pokoje pryč. Počkala v obýváku u zapnuté televize, zpola vnímala vědomostní soutěž která probíhala na zvoleném programu a přemýšlela, co to vlastně viděla. Tenkou, ale hlubokou rýhu na dívčině vnitřním zápěstí, ještě zvýrazněnou lemem čerstvé krve. Takhle vypadá řez žiletkou nebo břitvou.

            Když Johana spolužačku vyprovodila ke dveřím, Monika se vyklonila z obýváku a řekla: „Poslyš, můžeš na chvilku?“ Dcera jenom otráveně škubla rameny, nicméně za matkou do pokoje vstoupila. Posadily se naproti sobě, Monika do křesla, Johanka na pohovku.

            „Tak co je?“ zahučela dcera popuzeně.

            „Ta tvoje kamarádka, ta Zdenka, nemá nějaké problémy doma nebo ve škole?“

            „Proč tě to zajímá?“ podivila se Johanka.

            „Prostě zajímá,“ odsekla popuzeně Monika. Měla toho plnou hlavu. „Prostě mě to zajímá,“ zopakovala smířlivěji.

            „No ve škole se učí dobře, má pořád vyznamenání, proto jsem si ji pozvala aby mi píchla s tou matikou,“ řekla Johana. „Každopádně doma to není růžové, vlastně asi proto se tak snaží ve škole, aby dokázala, že není k ničemu. Doma ji pořád ponižujou a nadávají jí horem dolem. Nemá to tam jednoduchý. Ale to mi říkaly spolužačky, já se s ní tolik nebavím.“

            „Johanko,“ začala Monika opatrně, protože si uvědomila, kdyby tohle říkal někdo , tak by na něj taky civěla jako na blázna, „nepřemýšlela Zdenka někdy…třeba z legrace…že si něco udělá?“

            „Jak něco udělá?“

            „No…že se třeba zabije,“ vyhrkla Monika. Dlouhou, až moc dlouhou chvíli bylo ticho, jak na ni Johana ohromeně civěla. Řekni že ne, přála si v duchu Monika, řekni že ne…

            „Jak jsi na to proboha přišla, mami?“ zeptala se rádoby lehkým hlasem, ale Monika cítila, že ji to zasáhlo.

            „Já nevím,“ zalhala Monika. „Prostě mě to nějak napadlo, vypadala že má nějaký problém a no…třeba bychom jí mohly nějak pomoct…“ Takové bláboly! hněvala se sama na sebe.

            „Holky říkaly, že ji párkrát našly na záchodě brečet, že když toho bylo moc…složila se…jednou nebo dvakrát z ní vylítlo že si vezme život…ale to víš, klepy z třetí ruky, těžko jim věřit…“

            „Říkaly ty holky jak se chce zabít?“ zeptala se Monika.

            „Mami jsi morbidnější než bych od tebe čekala,“ popudila se Johana.

            „Nechce si náhodou podřezat žíly?“ zeptala se Monika a Johana skoro komicky vykulila oči a otevřela pusu.

            „Jak to víš?“ vydechla ohromeně dcera. „Jak to sakra víš?“

            Sebevrahy. Vidím v zrcadlech sebevrahy když se rozhodnou co se sebou udělají.

            „Ráda bych ti to vysvětlila, ale sama nevím, co se to děje.“

 

Když se Monika druhý den vrátila později z práce, první, co uviděla, když odemkla dveře bytu, byl napjatý a trochu vzteklý Johanin obličej.

            „Kde ses sakra zdržela?“ vybafla na ni dcera místo pozdravu. „Potřebuju s tebou okamžitě mluvit!“

            „V obchodě byly hrozný fronty,“ řekla Monika. „Co se stalo?“

            „Dneska to bylo ve škole hrozný, nemohla jsem se na nic pak soustředit…nemohla jsem…ten náš rozhovor včera…“

            Monika si svlékla kabát a šálu a pak nabídla: „Nepůjdeme si na to sednout?“

            „Já nechci sedět mami, já chci vysvětlit, jak jsi věděla, že si Málková podřeže žíly!!!!“

            „Takže…“

            „Ta holka co ji našla na záchodě blila zbytek vyučování. Málková ukradla tátovi z toaletní skříňky žiletku z mechanického strojku na holení, já nevím že si ten její fotr nepořídí holící strojek elektrickej… krev prej byla všude, naštěstí sanitka přijela rychle, holka ztratila fůru krve, bylo to jen tak tak… Já sama už tam přišla až když šmudlali krev z dlaždiček pryč… ale stejně to stačilo…navíc po tom včerejšku…mámo, krucinál, jak jsi to mohla vědět?“

            „Zlato, já jsem z toho sama jalová,“ vzdychla Monika. „Od jisté doby vidím…jisté věci v zrcadlech. Myslím…myslím že je to od toho pádu na bruslích.“ A Monika se rozpovídala, Johana napjatě poslouchala a když se rozduněly nástěnné hodiny po babičce, aby oznámily osmou hodinu večerní, obě sebou trhly a vypadaly, jako kdyby se probudily ze zlého snu.

 

            „Tak to je síla,“ ozvala se Johana po dlouhém tichu. „Myslíš že vidíš v tom odrazu jenom sebevrahy?“ zeptala se.

            „Zatím si myslím že ano. Ale viděla jsem jen dva, toho policajta a tvoji spolužačku. Nesoustředím se na to, nechci mít zlý sny.“

            „Myslíš, že třeba ve výloze…jako odraz…bys to viděla taky?“

            „Já nevím, nezkoušela jsem to.“

            „To je opravdu…“ Johana nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nechceš si zajít k doktorovi? Probrat to s ním? Třeba by ti dal nějaký prášky, který by ti to zabránily vidět…“

            „Myslíš za cvokařem?“ Monika se trpce zasmála. „To jsem přesně věděla. Nemůžu být pod sedativy, musím pracovat, živit nás, musím být v normálu.“

            „Ale jak se toho teda chceš zbavit?“

            „Jak?“ Monika chvíli přemýšlela. „Nebudu se dívat do odrazů kolem sebe a budu se modlit aby to prostě jednoho dne zmizelo.“

 

Zkoušela si dávat pozor, nedívat se na odrazy ve výloze, ale na zboží za sklem, snažila se nevnímat mlhavé siluety, ale občas se jí to nepovedlo. Čas od času je uviděla. Ostýchavého muže se zarudlým pruhem kolem krku a bledou pletí oběšence, nebo dívku v květovaných šatech nasáklých vodou, bledými, modrými rty a mokrými, zplihlými vlasy nebo nervózního mladíka s tenkými pramínky krve u nosu a uší. Jednou dokonce viděla muže, který vypadal jako chodící škvarek. Potom nedokázala celý den nic jíst a tu noc se třikrát vzbudila celá zpocená a vyděšená. Johana se k ní první dny po jejich rozhovoru chovala opatrněji a starostlivěji, než obvykle, jako kdyby snad měla Monika rakovinu nebo něco takového, ale naštěstí to dceři nevydrželo dlouho a o několik rozpačitých dní později se začala opět chovat jako předtím.

 

Už je tu opravdu docela vedro, pomyslela si Monika jednoho letního dne a vzpomněla si na všechny ty, kteří musí pracovat venku, přičemž je krátce politovala. Doma bylo pusto prázdno – Johanka odjela na brigádu do Anglie přes prázdniny a i Moničini rodiče si rozhodli užít týden na kamínkových plážích v Chorvatsku. Měla bys už taky vypnout, pomyslela si a na chvilku zapřemýšlela, kam by ráda jela. V tu chvíli jí sjela kapka potu do záňadří a ona se nasupeně zvedla, aby otevřela okno své kanceláře, jedinou velkou a širokou tabuli. Hmátla na madlo rámu a mimoděk se podívala na svůj odraz, který se k ní přiblížil z ulice.

            Uskočila, jako kdyby bylo okno pod proudem, srdce jí bušilo ostošest a celá se začala třást.

            Ne.

            Zvědavost jí však nedala a přiblížila se k oknu znova. Uhranutě zírala na svoji tvář, která byla její ale přesto z jedné strany podivně zdeformovaná. U ucha zaschl pramínek krve.

            Já se přece nerozhodla!

            Ne, vědomě určitě ne. Ale podvědomě ano. Dávat si pozor na ty zatracené odrazy ji vyčerpávalo a lhala by sama sobě kdyby nepřipustila, že aspoň jednou, aspoň na zlomek vteřiny nepomyslela na způsob odchodu jako ti, která v odrazech viděla.

            Potřásla hlavou. Odraz se nezměnil.

            Takže přeci jen? Teď a tady?

            Proč ne?

            Začala se dávivě smát. Otevřela dokořán okno, stoupla na parapet a chvíli se dívala dolů. Ani na vteřinu nepomyslela na nekonečnou sobeckost svého činu, jenom na úlevu až padne dolů. Usmála se na malé figurky jdoucí pod ní ulicí, rozpažila ruce a vznesla se z parapetu jako letící pták.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.10.2009 21:58:59macecha
paráda. Četla jsem se zatajeným dechem. T***
08.09.2009 16:09:11DerchanModrodenna
Alojs: Děkuju, děkuju moc.
08.09.2009 15:59:59Alojs
umíš psát. to nepochybně. problém je tak v ději, který je směsicí všech novodobých hororů a lá oko, šestý smysl, zrcadla... každopádně to plyne, má to spád... je to pravda trošku předvídatelnější, nicméně za tu odvahu, že ses pustila do opravdu těžkého hřiště (horor, thriller) a ty ses na něm nevysekala... za to tip :)
06.08.2009 20:57:25Helelena
PALEC NAHORU, ČETLA JSEM JEDNÍM DECHEM AŽ MĚ MRAZILO.
17.06.2009 10:59:11DerchanModrodenna
Tangens_Omega36: Těší mě, já jsem Vendula. :-) Jinak holt žijeme tam kde žijeme a každý má nějaké slůvko zafixované jinak než ho druhý použije, to není nic zvláštního. Prostě se pokusím být v dalším díle údernější a citlivější na výběr slov a obratů. Snad to dokážu.
17.06.2009 10:55:46DerchanModrodenna
Tangens_Omega36: Těší mě, já jsem Vendula. :-) Jinak holt žijeme tam kde žijeme a každý má nějaké slůvko zafixované jinak než ho druhý použije, to není nic zvláštního. Prostě se pokusím být v dalším díle údernější a citlivější na výběr slov a obratů. Snad to dokážu.
16.06.2009 19:06:33Tangens_Omega36
DM - ale klidně mne skolňuj - Třeba Tangensi Omego (nebo klidně i zkráceně Tangu).
Jinak se jmenuji David. :)
VTM: to jsem myslel trochu žertem. ;-)
Johana smazala pohybem ruky... To už by bylo lepší (já mám slovo smazat hodně zafixované s technikou, hlavně výpočetní, takže proto mi to ve spojení s úsměvem vůbec nesedělo). Je možné, že kdybych si tuto povídku četl před cca 50 lety, díval bych se na to jinak (tenkrát slovo "vymazat" ještě nebylo téměř vůbec zprofanované). :)
15.06.2009 19:56:48VT Marvin
Tangensi, já nemám vždy sílu na podobné kritiky... proč za mě?

Tangensi, v případě totální jsi svůj cit obhájil (totální většinou ve spojení k negativnímu) - opakování ale nemusí být vždy špatně.

Nesouhlasím zcela zde:

"Johaně zmizel (se vytratil) úšklebek z tváře. Nevypadá to náhodou o hodně líp?

zní to líp, ale fádně... nejlepší by totiž bylo, a já si vzpomínám, že jsem si to tehdy při čtení vybavil - Johana smazala pohybem ruky... nebo něco takového, ha a už by to bylo o móóc lepší... jakoby tam autorce vypadlo slovo z věty nebo tak něco...

každopádně, právě se chystám na druhé čtení, tak třeba ještě nějakou kritiku napíšu...
15.06.2009 19:44:42DerchanModrodenna
Děkuji všem za kritiky. Tangens_Omega36 (neopovažuji se ani ten nick skloňovat) děkuju za tu nejpraktičtější a nejvíc vyčerpávající kritiku, pozorně jsem si ji přečetla. Na tom zbytečném slovním bujení je třeba zapracovat, jsem si toho vědoma.
15.06.2009 19:43:05DerchanModrodenna
Děkuji všem za kritiky. Tangens_Omega36 (neopovažuji se ani ten nick skloňovat) děkuju za tu nejpraktičtější a nejvíc vyčerpávající kritiku, pozorně jsem si ji přečetla. Na tom zbytečném slovním bujení je třeba zapracovat, jsem si toho vědoma.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.