Zahánění integrál

Pátý den přešel, tak jako čtvrtý

bez povšimnutí. A rovněž šestý

a rovněž sedmý.

Až osmého dne se hrnky hrnků slily

v moře, mraky mraků v opar, pod nímž se za svítání

vynořil roh skříně.

Vzápětí konečná integrace a po pokoji

pluly labutě.

Okolo rackové, koráby, vlnění, slunce.

Bezmocně jsem se štípal do tváří, dávno už nevědouc

kdo, kde jsem, co dělám, proč. Jen stohy pod stolem

mne přesvědčily o vyřešení problému.

Ubalil jsem si poslední cigaretu

uvařil ještě kávu a kouřil a přemýšlel

zdali měl výsledek vypadat takhle

s racky a bez sektu

bez slunce

(k čemu to mělo být

a proč už od včera vyzvání lodní zvon.

Telefon! – ať prý se nezlobím, zkouška už proběhla.

Snad v příštím semestru.)

Svítalo. Čert to vem!

Labutě, tančete, rackové, hrajte!

Zaplašte z obzoru zmatenou chvíli

ten čas, kdy přemýšlím, zdali jsem zvítězil

anebo prohrál.