Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Jízda

29. 06. 2009
0
2
1974
Autor
Zin

Jízda

Po tom co jsem prošel dveřmi na lampami osvětlenou ulici nočních Pardubic mě ovanul chladný vítr. Fouká správným směrem, řekl jsem si v duchu. Klíče při vytahování z kapsy kovově zachrastily a následně ticho přerušilo i cvaknutí zámku. Ovšem po tom, co se mi ve sluchátkách ozvou bubny a hlas Angely Gossow, neslyším už nic jiného. Sluneční brýle poněkud ztlumí rušivou záři pouličního osvětlení.
Beru kolo ze stojanu, vyhoupnu se do sedla, na nohách se napnou svaly a já začnu nabírat rychlost směrem k domovu. Kmitání nohou se ustálí na rytmu bubnů dunících mi v hlavě. Křižovatkou proletím na červenou už vyhovující rychlostí (cca 30-40 km/h). Přestože mi vítr fouká do zad, tak rozrážím vzduch před sebou. Vybavuji si přirovnání často používané v pohádkách z dětství: "Rychlejší než vítr".
Dohrála první skladba a ty dvě vteřiny v nichž sluchátka mlčí slyším jen bzučení gum a tichounké cvakání řetězu přenášejícího skrze ozubená kolečka energii z nohou do zadního kola. Začínám dohánět přede mnou jedoucí autobus. Když začne zpomalovat, aby zastavil na zastávce, předjedu ho. Zahřeje mě skvělý pocit pramenící z vědomí, že ten kolos s obrovským motorem skrytým pod plechovou karoserií mě už nedožene.
Začínám se blížit k okraji města. Trochu cítím nohy, ale vím, že to brzy přejde. Šlapu dál stejnou rychlostí. Koneckonců svaly na nohou momentálně fungují na energii získanou z piva..
Ke konci města vjíždím na stezku a po chvíli se přede mnou objeví skupinka mladých lidí inteligentně jdoucích přes celou její šířku. Je mezi nimi ovšem mezírka a myslím, že pro řidítka bude stačit.
Stačila.
Kožený kabát vlající kolem mě sice pěkně šlehnul ty dva dementy/tky mezi kterými jsem projel, ale to je mi srdečně jedno. Za mnou se (i přes dunění sluchátek) ozval ženský výkřik. Na tváři se mi objeví úsměv.
Vjíždím do lesa, kde je už konečně tma (alespoň vždy v prostoru mezi lampami). Když se vzdaluji od nějaké lampy občas se podívám na svůj stín, který spíš nežli stín cyklisty připomíná šíleného motorkáře. Po lese přichází pole a pak městečko Sezemice.
Jak se blížím k domovu trochu mě mrzí, že už cesta končí, ale na druhou stranu se těším na pizzu, která mě čeká..

2 názory

Zin
30. 06. 2009
Dát tip
Jak dál? Sežral jsem pizzu a šel spát..

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru