Zrcadlo,pověz mi...

Zrcadlo, pověz mi, jací jsou lidé!
Pozorně se do mě podívej a já ti dám odpověď na tvou otázku.

Stojím na ulici. Všude je šedo, kolem mne se k nebi jako betonoví obři tyčí mrakodrapy. Silnicí proudí nespočet různých vozidel tmavých i zářivých barev. Desítky párů nohou kráčejí sem a tam po stezkách dlážděnými sivými čtverci. Jako těla bez duše neustále někam spěchají. V tvářích mají zármutek, bolavé oči kryjí černé brýle, na svých bedrech si nesou problémy, v kostnatých rukou třímají mobilní telefon - to všechno půvabně zabaleno v róbách dle poslední módy a skryto pod nánosy rtěnek, make-upů a vod po holení.

Prohlížím si výkladní skříně olivově zelených barev. Nike, sleva 5%, Benneton, zdarma, Internet. Ze všech stran na mě útočí tlak reklamy. Všude slyším jen to jedno jediné slovíčko - kupuj. Točí se mi hlava, potím se. Ne, to se nedá vydržet, je to tak ubíjející. Utíkám, utíkám pryč, ale před tím nelze utéci. Narážím do chodců, vrhají na mě zlé pohledy skrze černotu brýlí, klepou si na čelo, z úst jim vycházejí nadávky. A já, já se motám po ulici, kde to vlastně kráčím, kam teď? Potácím se dál a zdá se, že hlas utichá. Ano, nyní už slyším jen hukot projíždějících aut. Kde jsem se to ocitl? Pořád se zde rozkládá železobetonové město, stále zde pobíhají lidé, ale cítím tu něco čistého, něco svěžího. Řada obytných monster jako by končila, dál pokračuje jen chodník a silnice. Pomalými kroky se přibližuji k rohu a s bázní nahlížím do úplně jiného světa.

Padl jsem k zemi, něco tak krásného jsem neviděl. Ráj v poušti, růže mezi trním, zelená louka uprostřed velkoměsta. Vysoké traviny se zelenají, v záchvěvech větru příjemně ševelí. Slunce září, zlatavé paprsky dopadají na vyrůstající fazol jež se plazí po dopravní značce. Vstupuji do onoho prostoru a pociťuji neuvěřitelné uvolnění. Všechno voní životem, vzduch kolem se tetelí a ptáci zpívají. Uléhám s dojmem pohody a svobody do trávy. Pomalu zavírám víčka, když tu mě vyrušil malý ptáček. Je to konipas, poskakuje z místa na místo, černá očka mu září a sleduje mě. Sedí na zbytku cihly, teď nožkou prohrabuje hromadu písku, jako by se mě ten šibalský tvor vůbec nebál. Přiskakuje blíže. Sbírá z hlíny střevlíka a odlétaje míří si to pryč z ráje. Přímo na cestu. Přímo pod kola jedoucího traku. Kostičky zapraskaly, hrdélko vydalo poslední píp. Ach, ten pocit ve mě, to souznění s přírodou. Srdcem mi projel šíp žalu. Na vozovce zůstalo jen mrtvé tělíčko ptáčka jemuž říkali třasořitka. Již nezazpívá svou árii kterou vítal den. Bolí to. Upadám do trav, srdce mi krvácí, ztrácím vědomí.
Na silnici zabrzdil automobil. Z jeho útrob vystoupil malý mužík v černém saku s kravatou a blondýna kyprých tvarů. Otvírám oči, vstávám a protahuji se. Človíček míří ke mně s blondýnkou v zádech. Přibíhající muž nervózně rozhazuje rukama, křičí a silně gestikuluje. Soukromý pozemek, policie, soud. O čem to mluví? Kdo to vůbec je? Nasedám s nimi do vozu, který se rozjíždí směrem do nitra city. Zavazuji si tkaničku na svých adidaskách, nasazuji si brýle proti slunci, z kapsy vytahuji mobilní telefon - Ahoj Petře, můžeš mě spojit s mým advokátem?

Zrcadlo, mlč! To není pravda! Zrcadlo, lžeš!
Jsem zrcadlo, příteli, ve mně se zrcadlí skutečnost. Nejsem schopno lhát.
Zrcadlo už ani slovo! Já k nim přece nepatřím!
Chtěl jsi odpověď na svou otázku. Takováto jest odpověď - lidé chtějí být něčím jiným než jsou. Chtějí milovat přírodu, ale přesto se neubrání hektickému životu společnosti.
Zrcadlo!!!
Lidé též neradi slýchávají pravdu.
Ozvalo se jen řinčení střepů skla, které dopadly na zem.