Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Alois Bílek, alkoholik, pacient, prozaik

25. 11. 2009
8
29
4586
Autor
Saetri-Ihn

Experiment na téma: dva vypravěči bez grafického rozlišení.

Jmenuji se Alois Bílek a jsem alkoholik. To je dobře, pane Bílek, že to dokážete říct. Je mi čtyřicet tři, mám po rozvodu, žena mne nenávidí, děti by mě nejradši viděly mrtvýho, jsem ztracenej. Nebuďte tak pesimistický, až se to s Vámi vyřeší, vše se jistě změní.

Pane doktore, už mi do toho neskačte, tohle je moje povídka, tak mi ji nekažte, začnu znova. Ale, Aloisi, vždyť vy sám jste mi ve vašem dopise napsal, že se se mnou odmítáte bavit normální cestou, že budete pokračovat jen písemně; tak se bavíme písemně, já nemám na vybranou. A proto jste mi sem napích další klávesnici jen pro vás? Já vás tu, pane doktore, už nechci, já jsem tu psal povídky a ventiloval se tím, já jsem se tu léčil, ale teď? Copak se to dá?!

Psát povídky můžete celý den, Aloisi. Já nemůžu za to, že i Vaše rozhovory s doktorem musí být v povídce. Jak jinak byste to chtěl řešit, než se bavit v povídce? No dobře, ale vzít mi backspace, to je příliš, vždyť já nemůžu vůbec mazat! Protože byste to všechno smazal, proto nemůžete mazat, protože byste to smazal, jako mnohokrát předtím a to je prosím k ničemu. Ale víte, pane doktore, kolik já z toho mám strachu? Že se dopustím překlepu a všechno bude k ničemu. Vždyť mě se ty prsty úplně třesou a jak pomalu píšu! Já jsem psával plynule všemi deseti a teď? Koukám na každou klávesu a pečlivě mířím prstem, jen aby tu nebyl překlep. /plně se mi z toho třesou dlaně. No vidíte! Už je tam. Člověk jen špatně máčkne a všechno je pryč.

Aloisi, copak je všechno pryč? Není. Můžete psát dál a milý čtenář Vám jistě odpustí, když bude vědět, za jakých okolností jste psal. Haha! Je vidět, že jste doktor. Překlepy, překlepy a chyby. Copak to je nějaká próza? Próza, pane doktor, to je dlouhodobá záležitost, to musí klíčit na papíře, zrát v šuplíku pod tíhou škrtů, próza musí být skvělá! A to povídka s „/plně“ být nemůže, to není próza! Jen ťukání do kláves, žádná arteterapie!

A copak byste chtěl? Sám jste řekl, že se psaním léčíte, copak Vám nepomáhá? Pomáhá. Tak vidíte. Je důležité, že Vám to pomáhá, ne to, čím to je, jak to vypadá. Nemyslíte si? Já chci svůj backspace. Já Vám ho ale nemůžu dát.

Takže vy mi jej vážně nedáte, pane doktor? Ne. Tak začnu od začátku.

Jmenuji se Alois Bílek a jsem alkoholik. Toho jsem si všimnul, až když bylo pozdě. Žena s dětmi se odstěhovala, už to se mnou nebylo k vydržení. Zůstal jsem sám, ale stále doufal, že se něco stane a oni se vrátí. Ta naděje mne držela nad vodou. To byla chyba, pane Bílek, lhát si není řešení.

Ale pak přišel rozvod, to byla facka pravdy, která přicházela na každém jednání, každý den. Nevydržel jsem to. Zhroutil se a skončil tady. Vzdát se alkoholu, porazit jej, s tím jsem neměl pod vedením a s pomocí lékařů problém. Ale pořád jsem se cítil prázdný, bez citů a zájmů. Alkoholismu jste se nezbavil nadobro, Aloisi, to nejde. Sice již nejste závislý na alkoholu, ale stopy to ve Vás zanechalo.

Tenkrát jsem se dostal k arteterapii, která u mne, jelikož jsem absolutní dřevo na vše, zůstala jen u psaní. Aspoň s tím nemají trápení, nemusí luštit, co znamená červený čtverec a co modré kolo, mají to ode mne pěkně na rovinu.

A tak jsem psal a psal, celé dny jsem trávil nad klávesnicí počítače, to byly skvělé doby. Tenkrát jste udělal moc velké pokroky, Aloisi. Musím říct, že jste jeden z mých pacientů, kterým arteterapie pomohla nejvíc. Po pár měsících jsem však začal zjišťovat celou pravdu. Víte, už jsem na to přišel. Jsem postavou povídky, teda spíš všichni jsme postavami, včetně mě. No, nesmějte se.

Já se Vám nesměji, pane Bílku.

Zní to nejspíš divně (i když někteří z vás již něco podobného možná slyšeli), ale je to tak! Celý svět je obrovskou povídkou, ve které jsou postavy, jenž píší další a další povídky, čímž ovlivňují povídku původní. Tedy, to zní hrozně zmateně, ale já to nemůžu smazat, nemám backspace. Myslím si, že Vás jistě čtenáři pochopí, pane Alois, a jistě Vám to odpustí, jak jsem už jednou říkal: Nebuďte na sebe tak tvrdý.

Už jsem si to promyslel, můžu to říct i jinak: Cokoliv napíšete ovlivní dění kolem vás, celičký svět! I když se to většinou projevuje někde daleko, abychom nepotkávali své postavy hned za rohem, to by bylo moc nápadné. Svět nebo bůh, mají to dobře promyšlené. Je ovšem pravda, že jsem už svoji postavu párkrát potkal. To je zajímavé, mohu se Vás, pane Bílku, zeptat koho a kde?

Postavy a děj tohoto světa je vůbec zajímavý, on se neřídí časem. Není jako psaní na papír, nýbrž jako psaní na počítači, jde vkládat celé věty, odstavce, stránky a kapitoly, takže když napíšete historický román o kolonizátorech Ameriky, nestvoříte je dnes, ale tenkrát. Pane Bílku, mohl byste mi říct, podle čeho to všechno vlastně soudíte?

Dokonce jsem před rokem zkoušel napsat něco sám sobě do života. Víte, upravit postavy kolem sebe, poslat si nějakého Mesiáše, který by mne ovlivnil a zachránil, třeba od toho pití. A jak Vám to dopadlo? Ale žádná z těch postav nedorazila. Asi se to takhle naschvál nesmí dělat, to jsem si tenkrát myslel. Aby ne, vždyť byste si pak mohl napsat, co byste si přál. Víte, pane Bílku, já si myslím, že si nadměrně domýšlíte. Jistě, nějaká podobnost s knižními postavami vždycky bude, ale Vaše teorie, to by bylo až příliš, nemyslíte?

Pak jsem však zjistil, že si jen nejde ovlivnit své vlastní předcházející řádky, je to jako insert, všechno to pokazí a nefunguje, tak jak má. Tak jsem si sem zkoušel posílat nějaké postavy přímo do budoucnosti. Jedním z těch postav byly i analogie Hérostrata. Celkem jsem jich napsal šest, protože oni pořád ne a ne dorazit, někam se mi ztráceli, nechtěli přijít. Nakonec však přivezli Marka, to je příběh třetí a nutno podotknout, že z celé série nejslabší. Marek Nečas? Vždyť to není žádný Hérostratos, nic nepodpálil, po nikom nestřílel, ani se nezamknul na záchodcích. Marek je jen obyčejný introvert, jehož uzavřenost přerostla v nemoc. Dalo by se říct, že se lidí vlastně bojí. Žádný Hérostratos, kdepak! Ten by se ze slávy přímo osypal, všichni ti lidé, zájem, toho se on vlastně bojí.

Když jsem viděl Marka, pochopil jsem, že to všechno funguje, že je to pravda! Už jsem nechtěl tvořit lidi jako on, kteří mají a způsobují trápení. Napsal jsem tedy několik veselých rodinek do támhle toho domu. Vlastně jich bylo asi třicet, hrozný brak, ke konci jsem už nemohl a tak jsem značně kopíroval. Nakonec jsem dvě ty rodiny opravdu poznal a teď je pozoruji z okna, docela mne baví. Taky jsem zkoušel zahradníky, trafikanty, listonoše a jiné osoby, které jsem posílal před mé okno. Toho bylo! Docela se za to všechno stydím, ty stránky nemají literární hodnotu. O hodnoty pro kritiky přeci nejde, hlavní je, abyste se ventiloval, Aloisi.

A já jsem je skutečně vídával z mého okna! Až jsem jednou dostal nápad: když se celý svět odehrává v jedné povídce (slovo povídka používám jen jako zkratku, ve skutečnosti to bude nějaký obrovský ultranadromán), co kdybych vystoupil na vyšší úroveň – totiž přešel ze světa do povídky, do nejčistší formy bytí, přímo na řádky. Aloisi, zde jste už úplně vedle, dokonce se mi zdají vaše myšlenky značně nebezpečné, nechcete změnit téma?

Tenkrá jsem napsal své vrcholné dílo: Doktor Eduard Fiala. Ne, to nemyslíte vážně, já nejsem žádná Vaše postava, Aloisi. Přestal jste racionálně vnímat svět, žijete v klamu, měl byste s tím vším přestat. Eduard je doktor, který nahradil mého předchozího lékaře a kterému jsem nekompromisně oznámil, že se s ním budu bavit jen písemně. Nechal jsem ho tedy připojit k mému počítači další klávesnici a povznést tak mé rozhovory na úroveň povídek. To je absurdní, Aloisi, nemůžete mi tvrdit, že všechno ovládáte svým textem! Vždyť ještě před chvíli jste na můj postup nadával. Opovrhoval jste sebráním backspacu a teď se k němu přiznáte! Vymýšlíte si hlouposti a já Vás teď dostal!

Jediná věc v mém životě zde, totiž rozhovory s lékařem, nešly ovlivnit jinak. Všeho ostatního jsem se zřekl: koukání z okna, rozhovory se spolupacienty, noviny. Všeho jsem se vzdal a začal žít v jedné vlastní povídce. Procházky, sny, rodina, zábavy, zájmy, celý svět a ano, i lékař, který nemá na vybranou a musí hrát moji hru. Tak a dost, pane Bílku, končíme s psanými rozhovory, jdu k Vám do pokoje a budeme pokračovat v sezení normální formou.

Tak a jsem tady, mluvím s Vámi z očí do očí, ještě pořád tvrdíte, že jste mě napsal? Ano. Vy podvádíte, Aloisi, já jsem tu nic nepsal, bavím se s Vámi ústně a Vy to přímo přede mnou normálně dopisujete. Ne, pane doktore, já nic nedopisuji. Ale dopisujete, vždyť Vás vidím! Jak mě můžete vidět, když jsem ve svém pokoji sám? Nejste, stojím za Vámí a Vy mne naprosto ignorujete, co víc, Vy mi lžete do očí a hrajete dál tu svou absurdní hru!

A zase jste to napsal! Vy jste tu se mnou a nemůžete ven. Víte co, pane Aloisi? Vaše arteterapie se zvrhla a má na Vás špatný vliv, proto ji, jako Váš ošetřující lékař ihned ukončuji. Pověřím zaměstnance, aby Vám odnesli počítač. A zase jste to napsal!

Já nejsem žádná vaše postava, ani Marek Nečas není, ani nikdo jiný není, protože svět není žádná povídka, svět je svět. A zas! Svět je svět, takže zavolám zřízence, aby ten Váš počítač odnesli a budete mít po psaní. Po vás bude taky! Nebude. A víte co? Já Vám to vypojím hned. A zase!


29 názorů

Saetri-Ihn
13. 01. 2010
Dát tip
Předem ti děkuji za velice obsáhlou kritiku, které si moc vážím :) Ikdyž - tohle je moje chyba, nevím proč jsem to napsal tak blbě, žádnej úmysl, teď si mlátím hlavou o stůl :-D Tenkrá - stylistická chyba z mé strany, musím to změnit. Chyby v čárkách ve větách je zase moje chyba, ještě to nezvládám místy. Jediná chtěná chyba bylo /plně aka úplně, Aloise jsem totiž psal v představě relativně dokonalého prozaika, který se jiných chyb než překlepů nedopuští, proto tam je tak málo chyb, které jsou ještě k tomu vlastně mými omyly. Možná jich tam narvu víc, ta jedna je asi málo. Menší dramatický spád a nízká gradace je možná určitý nedostatel, ale vlastně jsem to tak chtěl - neměl jsem v úmyslu Aloise líčit jako blázna bláznivého, nebezopečnou a agresivní osobu, ale jako inteligenta, vyrovnaného člověka, který třeba pro svůj podivný koníček třeba k bláznoství spadá, ale je vlastně docela neškodný. Chtěl jsem jej vylíčit lidsky. Forma - první myšlenka byla prostě experiment bez grafické úpravy. A moc lidí si tu na to ani nestěžovalo, dokonce je to prý ani nepletlo. Přepracování jako drama by podle mě ztratilo jedno z kouzel této věci - že je to vlastně povídkový záznam jedné z postav příběhu, který je jaksi psán "na živo" bez možnosti opravy a my jej sledujeme jako záznam. Bez toho si myslím, že by to spadlo k jiným věcem s motivem "svět v knihách" či "svět bláznů". Interpunkci musím uznat, to je prostě koření textu :) Ještě jednou díky za kritiku, pravopisné chyby opravím, moc jsi mi tím pomohl, stylistické snad také :) a vůbec mi tvé výtky daly hodně námětů na zamyšlení se nad svou tvorbou :)

bestye
17. 12. 2009
Dát tip
líbí se mi, že jsem se ani jednou neztratila v tom, kdo mluví - k čemuž dílo trošku svádí. Ale četlo se mi to dobře a pobavilo mne to :c)*

katugiro
16. 12. 2009
Dát tip
vtipný. trochu zmatený, asi by to šlo zpracovat přehlednějším způsobem, ale fajn i tak *

Saetri-Ihn
15. 12. 2009
Dát tip
Reka: Jj, já to tak bral, jen to možná vyznělo blbě.. Janina6: Díky moc za nominaci a vlastně hlavně za tvůj názor k textu. Jsem rád, že sem trochu bavil :)

reka
14. 12. 2009
Dát tip
"S látkou bohužel nic neudělám, když to nepadne čtenáři, tak prostě končím" Jo, to máš samozřejmě pravdu. Ber tuhle moji poznámku k tématu ne jako výtku k tvému textu, spíš jako osobní vysvětlení, proč mě ten text zas tak nenadchnul, i když je napsaný dobře.

Janina6
13. 12. 2009
Dát tip
Po přečtení ostatních soutěžních povídek můžu jen zopakovat, že tady mě čtení bavilo, je to napsané chytře a vtipně, a taky si na nápad téhle povídky občas vzpomenu, i když ji zrovna nemám na monitoru. K vytýkanému "psaní o psaní" – nezatracovala bych samotné téma, i tady asi záleží na tom, co z něho kdo dokáže vytěžit. Vzájemné působení světa psaní a reality je alespoň pro mě zajímavé téma. Třeba takový Stephen King se svou "Temnou půlí" mě docela nadchnul.

Saetri-Ihn
13. 12. 2009
Dát tip
Reka: Děkuju za názor. S látkou bohužel nic neudělám, když to nepadne čtenáři, tak prostě končím :) Pár lidí mě už sprdlo za popisnost, kde mi to asi trochu ujelo no... já chtěl tou popisností položit určitý základ, na kterém bych pak vystavěl tu absurditu či bláznoství koncové situace, aby to nevyznělo tak jakože se to děje v hlavě. Každopádně mě hřeje u srdce, že se to aspoň dobře čte :) Big_George: Co by za úrodu dali zemědělci... Ono je to možná téma roku :)

reka
13. 12. 2009
Dát tip
Vadilo mi, že povídka strašně moc vysvětluje. Úvod, který vysvětlí situaci, je dost dlouhý a skoro mě odradil. Navíc nedává moc smysl, takže nakonec to stejně musím přijmout nějak tak jako že "nojo, je to v blázinci, a ten člověk je blázen, tak je možné všechno". Myslím, že není úplně dobré používat jako charaktery blázny a jako prostředí blázinec - je to tak trochu únik pro autora - když nevím, jak nějakou myšlenku popsat, jak něco zachytit tak, aby mi čtenář uvěřil, tak to šoupnu do blázince, tam je možné všechno. Problém pak je, že já jako čtenář pak sice třeba odsouhlasím, že možná něco takového možné je, ale stejnak se na postavy a prostředí nenapojím, protože prostě je to "ten jiný svět, který funguje na pravidlech libovůle autora". Ztrácím pocit zainteresovanosti v příběhu. Snad mi rozumíš, co jsem tímhle chtěl říct, nevím, jestli jsem to napsal dostatečně srozumitelně. Taky mě osobně docela nudí téma "psaní o psaní", vždycky, když čtu něco takového, tak na mě trochu padne deprese, jako by už nebylo co vyprávět, tak musíme přeorávat znovu, co jsme už přeorali, takže už nepíšeme vyprávění, ale metavyprávění, a pak někdo další může napsat metametavyprávění atd. Možná někomu přijde jako jiskrné téma, na mě to působí, jako bych jedl už jednou snědené jídlo. Konečně, celá premisa, že svět je jako román, je hodně otřepané, ale to sám bezesporu víš. Na druhou stranu, líbilo se mi, že na to, že je to docela experiment, se v tom snadno orientuje. Ty dva hlasy se dají lehko rozlišit. Taky mi přišlo, že je to napsaný natolik svižně, že i přesto, že povídka toho moc neřekne, tak se mi docela dobře četla.

Winter
09. 12. 2009
Dát tip
Líbí se mi to. Narozdíl od StvN si myslím, že psaní o psaní smysl má - a obzvláště pak o tom přítomném, o tom plynoucím, které někdy nazýváme čas, někdy život. Absence klávesy backspace pak působí jako chytré dovysvětlení tohoto principu. Mno, filozoficky velmi postmoderní (není plus ani mínu .)), literárně hravé (je plus) a formálně snad poněkud nezralé (je mínus). Rozhodně ale tip.

Saetri-Ihn
05. 12. 2009
Dát tip
Zveřejňuji, pak souhlasím s kritikou od kde koho... a jestli bys rád nominoval ty, tak souhlasím o to víc :) Janina 6: Děkuji moc :) (Ou, moc smajlíků takhle v pátek večer)...

Janina6
04. 12. 2009
Dát tip
No jo, Márve, to by pak člověk nemohl dělat vůbec nic. Riskneme to :-)

Janina6
04. 12. 2009
Dát tip
Myslím, že mezi těmi, co už jsou nominovány, si tahle věc ostudu neudělá.

Janina6
04. 12. 2009
Dát tip
Má to nápad a vtip. Hodně vtipu... a závěr je parádní. Přímo jsem si ho vychutnala. Proč ta oslovení Vás, Vám s velkým V? Vždyť mu nepíše dopis :-) Jestli je to kvůli lepšímu odlišení postav, tak to je, myslím, nadbytečné. Díky Marvinovi za avízo, ráda přidám tip.

Saetri-Ihn
01. 12. 2009
Dát tip
Díky Marvine za překousnutí docela delšího textu, což asi odradilo jiné :-D Naprosto jsi odhalil začátek! Střední část mi možná trošku ujela, asi jsem si tam toho naložil moc. Ještě jednou moc dík za názor, VT :)

Saetri-Ihn
26. 11. 2009
Dát tip
Uznávám, že ten postup, který tu mám je všeobecně k ničemu a vlastně špatnej. Já jsem potřeboval nastínit situaci, povahu postav a jejich vztah a "toho vysvětlování" jsem pak použil v závěru, kde bych se bez něj asi neobešel. Možná by se to dalo přepsat bez nějakého rozhovoru, který řeší rozhovor, ale pak bych v tom už viděl jen klasické "jsem postavou povídky a ty taky", což už tu bylo... (A jestli by to bylo vůbec k pochopení). Děkuju moc za přečtení a kritiku.

StvN
26. 11. 2009
Dát tip
Víš, co mi vadí asi nejvíc? To vysvětlování na začátku. Postavit rozhovor na tom, co má být v pozadí, to je nouzovka. Rozhovor by měl něco řešit, ale rozhodně ne skutečnost, že vůbec probíhá. K čemu to potom je?

Lakrov
26. 11. 2009
Dát tip
Poznámka ze žákovské knížky: "Za zády se mi drze směje do očí."

Saetri-Ihn
26. 11. 2009
Dát tip
Anekdotu neznám, takže narážku/řečnickou otázku/otázku jsem nepochopil :-D Díky Vám za názory :)

Lakrov
26. 11. 2009
Dát tip
Myslím, že je to dobré, ale něčím ta povídka vybočuje z mého vkusu, takže ji nedokážu posoudit. To 'lhaní do očí' v jednom ze závěrečných odstavců je schválně (připomnělo mi to starou školní anekdotu) nebo je to stejná chyba, jíž se v oné anekdotě učitel dopustil? :-)

MarieG
26. 11. 2009
Dát tip
Zajímavý nápad. Je to vtipné a kupodivu se v tom čtenář orientuje. Líbí se mi hravost toho textu.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru