Prokletí zhrzené milenky

Nervózně poklepával prsty na volantu. Nikdy se ještě nestalo, aby se Radim takhle ztratil. Dva dny nebyl v práci, neodpovídal na maily, telefon měl vypnutý.

Na semaforu naskočila zelená. Zařadil jedničku a sešlápl plyn.

Proč se tak všichni vlečou? „Jeď!“ zakřičel na auto před sebou.  „Pane Bože, čtyřicet. Dej aspoň těch padesát!“

Blinkr, podřadit, plyn. Uf, konečně ho předjel.

Co se mohlo stát? Že by vyspával u nějaké kočičky? Ale to by se omluvil z práce. To nesedí. Sakra. Poslední nadějí je Radimův vyšukávací byt. Byt, kde nebydlel, ale svým náhodným, ponejvíce jednonočním, známostem ho tak prezentoval (a ještě k tomu pod jiným jménem). Radim si rád užíval, ale pak chtěl mít klid. Neměl náladu na uslzené telefonáty a hysterické návštěvy zhrzených milenek. A že jich bylo.

Zaparkoval před vysokým domem. Vyběhl pár schodů a otevřel veliké těžké skleněné dveře. Recepční zvedl hlavu od otevřeného časopisu.

„Jdu k panu Peterkovi. Je doma?“ použil Radimův pseudonym.

Recepční pokýval hlavou.

Výtah oznámil čtvrté patro. Daniel vystoupil a zamířil k Radimovým dveřím. Chvíli před nimi stál a poslouchal. Byt mlčel. Zaťukal. Ticho. Zaťukal znova.

„Radime, vím, že jsi doma. Mluvil jsem s recepčním. Neblbni. Otevři.“

Znovu zabušil a několikrát přerušovaně zazvonil.

„Jestli neotevřeš, volám poldy! Nebuď jak malej!“

V zámku zarachotil klíč.

Dveře se pomalu otevřely. Daniela udeřil do obličeje pach kořalky a cigaret. Radim se opíral o dveře a bojoval se zavírajícíma se očima. Daniel kolem něj pomalu prošel. Radim zabouchl dveře a trochu se zavrávoral.

„Co blbneš, chlape?“

Radim mlčel. Přešel do obýváku a svalil se na gauč.

„Slyšíš, ty vole? Dva dny o tobě nikdo neslyšel. V kanceláři je panika. Starej zuří. Zuří? To je slabý slovo.“

Radim si přihnul z láhve vodky a oklepal se. Potom pohlédl na svého přítele. „Jsem prokletý, víš?“

„Co to plácáš?“

„Jojo, prokletý.“ znovu si přihnul. „Ty si už nepamatuješ na Sofí? Krásná, záhadná, ale poněkud pojebaná Sofí?“

Daniel si sundal kabát a hodil ho na židli. Z křesla sesunul svršky a nějaké odpadky na zem a posadil se. Promnul si obličej. Prohlížel si svého přítele, který nepřítomně hleděl do prázdna a polohlasně opakoval: „Prokletý, prokletý, prokletý.“

„Vůbec tomu nerozumím.“

Radim se opřel do pohovky a zaklonil hlavu. „Záhadná Sofí. Sbalil jsem ji v Duplexu. Dělal jsem do ní týden, než mi dala.“

„Jó!“ začalo Danielovi svítat. Sofí byla jemná brunetka s velikýma hnědýma očima. Sledovala Radima celý večer. Svou ženskou vychytralostí dokázala vzbudit v Radimovi domněnku, že on si vybral ji a tvrdě ji týdny dobýval, až ji zaslouženě získal. Pomalu si svého vyvoleného omotávala okolo prstu. Zdálo se, že bude mít výjimečný prim v jeho harému. Ale Radimova dobyvatelská posedlost byla silnější než její vychytralost. Jednoho večera se kolem něj mihla lesklá minisukně a upnuté tílko s flitry. Lovec se ozval. Sofie pak našla svého vysněného na záchodcích, jak skolil svou oběť. Udělala mu scénu.

„Jasně, že pamatuju. Řvala na tebe přes celý klub něco ve smyslu, že tě proklíná, že v tobě ženské tělo nevzbudí už nikdy touhu nebo tak něco.“ Daniel se této vzpomínce musel upřímně zasmát. Radim dramatické odchody svých milenek zbožňoval. Je to jako žít s šelmou, u které nevíš, kdy zaútočí, říkával.

Všechny zúčastněné tenkrát historka pobavila a dávali si ji k dobru ještě několik večerů poté. Radima si dobírali, že by měl chtít od svých slečen a dam zdravotní kartu a foto dokazující, že jsou čistokrevnými ženami, nežli je obnaží.

Radim se na Daniela podíval a nad jeho pobaveným výrazem zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jsem v průseru, jestli jsi to nepochopil,“ opřel si hlavu do dlaní, „ve strašlivém průseru. Jsem prokletý.“ Rozplakal se.

Daniel na něj překvapeně hleděl. Zpitého ho zažil mnohokrát. Kolikrát si spolu rvali vlasy, že něco podělali. Nikdy však nebrečel. Zmateně hleděl na Radimova ramena, jak se nadzvedávají v rytmu vzlyků. Průser. Tady se fakt stal nějaký průser. V tomhle stavu to z něj nedostane, když bude pořád mlít o nějakém prokletí. Sundal si sako a kravatu. Vyhrnul si rukávy u košile a narval svého přítele pod sprchu. Potom do něj nalil hrnek kávy a celý byt pořádně vyvětral. Zavolal do kanceláře a oba je omluvil.

„Tak.“ pronesl Daniel do ticha.

„Tak,“odpověděl mu Radim a trpce se pousmál. „Kolikrát jsem si už říkal, že těch ženských nechám, že prodám tenhle byt a s ňákou fajn holkou se usadím.“ pohlédl na Daniela.

Ten souhlasně kývnul.

Radim vstal a přešel k oknu: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“ Sklopil hlavu: „Ani ve snu by mě nenapadlo, že by se mi to mohlo stát.“

Daniel se opřel do křesla. Nevěděl, kterým směrem má soustředit svoje myšlenky. Napadala ho spousta věcí, co se mohla stát a všechny ho děsily. Podíval se zpět na Radima, který se mezitím otočil k oknu zády a hleděl s nepřítomným výrazem na své bosé nohy. Nestál před ním nonšalantní elegán v obleku, který se skleničkou v ruce, podmanivým pohledem a pár dobře mířenými slovy dokázal okouzlit každou, kterou si zamanul. Naopak, stál zde zničený muž. Jeho vlasy mu za ty dva dny, co se neviděli, skoro všechny zešedivěly. Všiml si toho až teď, když vyvětral všechen cigaretový kouř a odhrnul závěsy. Pleť měl popelavou a dvoudenní strniště vůbec nepůsobilo mužně a sexy. Nevypadal na svých osmatřicet, ale skoro padesát. Snad nebyl nemocný?

„Radime, co se stalo? Třeba to nebude tak černý?“

„Je kámo, je to přímo temný.“

Ženy střídali hodně. Ale ne jen tak nějaký. Vybírali si pěkné, čisté, upravené. Chránili se. Povzdechl si. Nemoc si nevybírá.

„Jsi nemocný?“ Daniel nebyl zvyklý dlouho čekat na odpověď. Ptát se přímo, to k němu patřilo.

Radim zavrtěl hlavou. „Vyspal jsem se s někým, s kým jsem neměl.“

Daniel si nenápadně oddychl. Tak přeci jen ženská. To bude zase nějaká scénka, poškrábaný auto, něco mu šlohla, došlápl si na něj nějaký manžílek s nasazenými parohy. Nic, co už by tady jednou nebylo. No jo, to by ho ale takhle nezničilo.

„A?“ pobídl podrážděně Radima k dalšímu vyprávění.

„Jde o tu holku ze soboty, z toho nově otevřeného klubu.“

Daniel pátral v paměti. V sobotu byly spolu v klubu, ale on odcházel dřív, protože narazil na roztomilou blondýnku a ještě roztomilejší brunetku, které byly svolné k hrátkám ve třech.  Kolem druhé ráno si je odvážel taxíkem k sobě domů. Nevěděl, jak dopadl Radim. Hlavně s ním od toho večera nemluvil.

Radim pochopil přítelovo tápání. „Narazili jsme na ní u vstupu. Vyhazovač ji nechtěl pustit a my jsme ji tam protáhli.“

„Ta jak tvrdila, že jí ukradli kabelku s doklady a ještě nemá nové? Že se nemůže legitimovat, byť by ráda?“ Potom se zarazil. „S tou?“

Radim přikývl.

Daniel se nadechl a promnul si dvěma prsty kořen nosu. Nelíbilo se mu, kam by příběh mohl směřovat.

„Byla hrozně zajímavá. Vyprávěla mi, jak má jet na stáž do Florencie. Studuje umění. Vnímavá holka. Bystrá a vážně vtipná.“

Daniel zvedl nechápavě oči. Tolik obdivu? Vesměs se jejich výčet omezoval na jiné ženské kvality. Je to tady. Druhá míza. „Kámo, ty ses nám zamiloval do ptáčátka.“

„Kéž by bylo moje prokletí strávit zbytek života s jednou ženou.“ Mávl rukou. „Když se ráno vypravovala a tahala z kabelky všechny ty šminky a tak, vypadl jí rodný list. Vyběhává si ty nové doklady, tak ho tahá s sebou.“

„A?“ opět Daniel použil svoji urychlovací techniku.

„Stačilo se na něj nedívat a nic by se nestalo.“ Radim přecházel po místnosti. Daniel ho s napětím sledoval. „Jméno, Alice Vrtabová. Matka Lucie Vrtabová, rozená Soukenická.“ Odříkal zjištěné údaje.

Daniel se zatajeným dechem čekal, kdy padne datum jejího narození. Určitě jí bylo čtrnáct. Pane Bože, z jeho kámoše udělají pedofila. Ale bylo ticho.

Pohlédl na Radima. Ten na něj významně hleděl. Danielovi začaly mozkové závity pracovat naplno. Tady v tom je hádanka, v těch jménech. Rychle, rychle. Pak mu to došlo.

„Ty vole. Lucie Soukenická, chodila s námi na gympl.“ Plácl se radostně do kolen, že mu to došlo.

Radim se posadil zpět na gauč.

„Vobtáhl si ji na maturáku. Byla do tebe děsně udělaná. Ty jsi kanec,“ Daniel se natáhl přes stůl a poplácal kamaráda po rameni, „vobtáhnout matku s dcerou, to jsi u mě borec.“

Posadil se zpět do křesla a hlasitě vydechl. „Ua, už jsem se bál, že mi řekneš, že jí bylo čtrnáct. Ty dnešní holky se nezdají, chápal bych to. Haha, tohle je bomba.“

Radim seděl bez hnutí. „Tenkrát se mnou otěhotněla. Nechtěl jsem se vázat, nezajímala mě a její rodiče o mě taky zrovna nestáli.“

Daniel zkoprněl. Tento příběh neznal.

„Lucie...byla to zvláštní holka. Možná to měla připravený, kdo ví, proč potom pátrat. Nic po mně nechtěla, jen moje jméno v papírech.“

Daniel ztěžka polknul. Zabořil pohled do země. Nechtěl se setkat s pohledem svého přítele.

„Ani jsem nevěděl, jestli mám syna nebo dceru“

Daniel se už nepotřeboval ptát, čí jméno bylo v kolonce otec.

Nalil sobě i svému prokletému příteli panáka.