Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Beze jména
datum / id25.02.2010 / 349348Vytisknout |
autorHarty
kategoriePovídky
zobrazeno2798x
počet tipů3
v oblíbených0x
do výběru zařadilPomerančová,
zařazeno do klubůPovídka měsíce,
Prolog
Jedno z těch děl, sepsaných v naprostém zoufalství...
Beze jména

„Zkurvená děvko! Vypadni z mýho baráku a už se nevracej!“

Slza.

Třas rukou.

Pocity? Strach. Tíseň, svírající žaludek.

 

Bolest. Uvědomuje si nesnesitelnou bolest. Malý svět kolem se najednou zachvěl, zmenšil. Všechno je nějak jiné. Co se to jen děje? Barvy se mění, místy se mažou. Chce potravu. Potřebuje ji. Jinak zemře. Je slabý, dlouho nedostal živiny. Chce se pohnout, dát o sobě vědět. Ale vše je nějak malé, nemůže. Aspoň párkrát zatřepe nohou.

 

Špína. Rozbitý vypínač. Seru na to. Všude svinec, všude prázdný pytlíky, injekční stříkačky.. Nasrat. Cigáro. Kouř. Odpočinu si, za půl hoďky jdu k Mikovi.

 

Konečně je to tu. Jakési zvláštní opojení. Někdy je to příjemné, jindy ne. Někdy toho je strašně moc. Nemůže se bránit. Chtělo by utéct, schovat se. Vystavět bariéru, přes kterou to neprojde. Ale nejde to. Tak to snáší. Teď toho moc není. Po chvíli zase pohyb. Ne moc dlouho. Jen chvilku.

 

Asi ti je, ty zasraný hovado, úplně jedno že se dusím a za chvilku tě pobliju. Slzy. Bolest. Jen si vzdychej. Jednou to budeš ty kdo bude jiným kreténům vykuřovat péra jen za to, že tě nechaj žít a šlapat, abys měl na fet. Pusť mi, kurva zatraceně tu hlavu, potřebuju dýchat.

 

Všechno je zas jiné. Rozmazané. Jednou moc malé, jindy velké. Kope. Chce živiny. Umírá. Místo toho jen přichází o poslední energii, co ještě má. Najednou přichází ta druhá věc, která se čas od času děje. První pocit opojení, který dneska zažil bývá nepříjemný, ale tohle je něco úplně jiného. Dokonalost která se stává nepopsatelnou. Cítí se úžasně, dokonce i potřeba živin se ztratila.

 

Tep tep tep kurva tep.. Všechno v prdeli, rozmotaná hlava, svět rozmázlý na mých červených stehnech. Tep tep TEP TEP! Ztrácí se všechno okolo. Stěna vypadá jak podchod v zapadlé čtvrti. Poblitá, zechcaná a poplivaná. TEP TEP TEP!

 

Kde je moje hlava?

 

Neuvažuj. Nepřemýšlej. Zasranci sou všude okolo, ty jim kouříš péra a pak fetuješ. Sakra, zas kope. Taťka mě vyhodil z baráku. Z bytu mě asi vyhoďí taky.ádherně rozmazaný barvy všude okolo. Miluju tenhle svět.

 

Miluju tenhle svět. Miluju když mě Mike dusí. Miluju fet.

 

 

„Kde sou mý prachy, děvko?“

Co ti na to asi mám říct. Můžu ti dát tak polovinu, jinak nebudu mít kde bydlet.

„Máš pět vteřin abys vysolila moje prachy, jinak ti tadyhle Jose udělá z ksichtu strouhadlo na brambory!“

Aha. Co teď? Co mám kurva dělat,co mám kurva dělat, co mám..“

„čtyři…“

 

Pocit kdy žiletka protrhuje kůži na tváři, zařezává se tak hluboko že drhne o zuby a bere s sebou i kusy dásně si asi málokdo dokáže dělat, zvlášť když Vám na rukou klečí tak tunové hovadí, čili přítok krve je nemožný. Neřvala jsem. Slzy mi tekly, a to přímo do ran, ale stejně jsem neřvala. Ozvalo se bouchnutí dveřmi. Jsou pryč. Myslím že mi ještě něco řekli než odešli, ale nevnímala jsem.

 

To co se dělo posledních několik chvil tu ještě nebylo. Obrovská Váha promáčkla stěnu jeho malého světa.Vše se smrsklo a tlačilo. Přišla bolest. Nemohlo kopat, pohnout se, nemohlo vůbec nic. A bylo to horší. Vše okolo se třáslo a když ta váha, zabraňující pohybu zmizela, roztřáslo se to ještě víc. Připadalo mu, že se vše nějak ztrácí.

 

Bezmoc. Zoufalství. Ohromné návaly agrese. Chuť rozbíjet, možná zbít. Rozházet nábytek, rozmlátit si ruku o stěnu..

 

Sedět v čekárně je fakt nuda. Nesnáším čekárny, smrdí to tu, všichni jsou ti děsně tiší a divní. Zavolali si mě dovnitř. Klasický smrad doktořiny. Kecy, kecy, podepisování, prachy až pak.. A pak to přišlo.

 

Něco se děje.

 

Kurva…

 

Vše se mele, přelívá, rozplývá. Každý vjem který už funguje,pracuje chvilku nezávisle na jiných, jindy se spojí do jednoho a vše se roztočí v jednom velkém víru. Chce kopnout, ale nohy neposlouchají. Chce se pohnout, ale nic nefunguje. Co se to děje? Co se to děje?

 

Našlapuje. Potichu, jako myška. Zírá před sebe, čas od času z oka vyrazí slza, která pomaličku brázdí tvář. Neví kam jde. Slyší zvuky, ale nepřiřazuje je k ničemu co zná. Slova jakoby někdo hodil do mixéru a stal se z nich salát nepořádku. Myšlenky odletěly s ptáky do teplých krajin. Prostě jen jde…

 

A pak přišel klid. Už žádné ono nebylo.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.03.2011 15:44:10Wraith Ailohwirre
Ani z tebe, ani ze sebe sem se nesnažil dělat idiota. Těma kecama okolo jsem chtěl jen podotknout, že o tomhle psát není žádné umění a že to dokáže každý, slovy, každý. Nejde o to, jestli se mi to líbilo nebo ne, to je v celku jedno. Jen jsem poukázal na to, že podobně se obměňující se téma se tady vyskytuje pořád.
Ale to je asi tím, že já čekám od povídky asi něco jiného.
09.03.2011 08:50:44Harty
Po prvním odstavci tvého komentáře jsem si říkal jestli se snažíš dělat idiota ze mě, nebo ze sebe. Ale vesměs jsem se celkem pobavil. Jistě, ohledně názoru na samu mou práci ti nic neberu, líbit se nemusí. Ale všechny ty kecy okolo? Ano, pobavil jsem se.
08.03.2011 15:06:17Wraith Ailohwirre
Že to je napsaný v návalu naprostého zoufalství, mi evokuje, že sám fetuješ. Pokud to tak není, tak nechápu, proč sis vybral pro zoufalství právě feťačku. Teda neříkám, že asi nejsou zoufalí, sou zoufalí celkem na jisto. Ale zoufalej může být člověk i bez chlastu, i bez fetu, aniž by měl rozpadlou rodinu a byl v dluzích.
Dál mi připadne, že je to takový jednak ožehavý a jednak nebo možná proto provařený téma. Je to tak zásadní téma, že nikdo si asi netroufne říct, že to tady bylo milionkrát, jakože bylo. Napsat o duševních sračkách dokáže každej, pač každej si je do jisté míry zkusil. Větší, či menší, samozřejmě.
Nevím, možná je to můj subjektivní pocit, ale přijde mi, že tohle je fakt dost časté téma. Sám čtu v různých jazycích od různých autorů neustále a narážím na různé věci, témata a motivy v povídkách, etc. a nikde to není tak častý jako na Písmáku.
Taky, a to je můj názor podotýkám, by podle mě próza měla být mistrným dílem, perfektně vystavěným, kde každá věta má svůj význam pro celek. Je to řemeslo, žádné city a když už, tak jen náznakem, metaforou, skoro až neznatelně. Tohle se asi spíš víc hodí na báseň. Ani by sis nemusel lámat hlavu kdo s kým kde jak, prostě to vyblít.
12.03.2010 17:14:59StvN
Přijde mi to nijaký. Prostě slova, nezáživný, tupý, míjející. Žádný styl.
11.03.2010 20:35:54Janina6
Velmi přímočaré, bez překvapení. Drsnosti je tam až až, ale mně je to málo. Chci být šokovaná nápady nebo způsobem vyjádření, ne směsí vulgárních výrazů a omšelých slovních rekvizit (Slza. Třas rukou. Pocity? Strach.)
09.03.2010 14:44:50reka
redaktor prózy
Strašně fragmentované. Nedalo mi to vůbec šanci dostat se do textu nebo se vcítit do postav.
09.03.2010 08:42:48Dark Bald
Obsah je myslim rozhodně zajimavej a mně se líbil :-)
ale taky jsem trochu dumal nad tím, kdy a jak se mění text na kurzivu a zase zpátky.

Ale jak jsem řekl. Líbí se mi
T.
08.03.2010 21:47:46Big_George
Ono se to jaksi nosí, krátit a stříhat a hustit. Ne vždy to ale je ku prospěchu věci. Lépe řečeno, není to ku prospěchu věci skoro nikdy...
08.03.2010 09:41:41katugiro
Mně to přišlo moc přímočaré, nezaujalo mě to. Je to, jak už někdo řekl, telegrafické.
07.03.2010 23:07:28Garay
Ok. Harty to nechal tak jak to je..., ale to nevadí, od začátku mě povídka "strhla" k dalšímu čtení. Donutila mé mozkové závity pracovat, aniž bych se u některé pasáže "ušklíbla". Jde hodně o city. Je stručná, a když ji člověk chytí za správný konec, i jasná. Líbí se mi a proto jsem nominovala :)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.