Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

vlaštovka na elektickém vedení

11. 04. 2010
4
23
4344

pokus o povídku

Na eletrických drátech se rozhlížela vlaštovka vlevo i v pravo. Zaskřehotala a trošku zamávala křídly. Neměla tušení, jakou energii svírá ve svých nožkách. Pod sloupy elektrického vedení se táhla rozbitá silnice od bagrů a těžkých vozů, jež zde pracovaly na kanalizaci. Pod tou cestou plnou děr, kudy už nějaký týden nemohla osobní auta kvůli zákazu projet, byla rozlehlá zahrada. A v té zahradě byla dřevěnná pergola, a v té pergole seděl chlapec. Něměl tušení, proč v rukou drží lopatu. Zadíval se na vlaštovku, chvíli jí pozoroval a kdo by ho v tu chvíli viděl, myslel by si, že usnul s otevřenýma očima. Kousek od nejvzdálenějšího cípu zahrady projel nákladní vůz a vlaštovka se vznesla ze své pozorovatelny a stočila se k lesu. Motor náklaďáku řval jako dítě vytržené z matčina lůna, silnice tiše vzlykala a do toho všeho se skláněly stromy v jarním větru. Klaněly se těm těžkým hlučným výtvorům člověka jako otroci svému pánu.

Chlapec si přidržel vlasy na hlavě, jakoby měl strach, že mu je vítr odnese a pak s výdechem vstal i s lopatou. Obešel přístřešek po cestičce vysypané drobnými kamínky, vylezl dva schůdky a zabořil lopatu do hromady hlíny. Ohnul záda, pomohl si nohou, aby nabral co největší množství půdy, všiml si tlusté žížaly mrskající se na vrcholku nabraného jílu a vrhnul vše do kolečka. A pak ještě jednou, a pak, ještě desetkrát. Nad zahradou projel bagr, sem a tam, pod elektrickými dráty prošli dva muži v oranžových vestách, foukal vítr. Na eletrickém vedení přistála vlaštovka. Rozhlédla se vpravo i vlevo. Zaskřehotala a trošku zamávala křídly. Koneček jejího křídla zavadil o druhý drát. Chlapci bodlo v zápěstí. Hořící svoboda. Vřískot strojů, křídla v plamenech. Vítr ustal, kolečko naplněné až po okraj. Něco dopadlo na silnici. To něco přejel nákladní vůz a uplakaná silnice to přijala jako svou další vrásku. Chlapec se opřel do kolečka a odvezl naloženou hlínu na druhý konec zahrady. Zadíval se na eletrické dráty, kde předtím viděl sedět vlaštovku. Jak jednoduše vzlétla a zmizela nad lesem. Otřel si upocené čelo hřbetem dlaně a vysypal kolečko před sebe.

Den vyhořel jako kus dřeva do popele podvečera. Vítr přešel v mrazivý vánek, bagr i nákladní vůz přečkávaly noc na kraji u lesa. Konečně osvobozeni od svých pánů s klidem pochrupovaly a nechávaly si zdát o horách vyšších než jsou jeřáby a o květinách vonnějších než asfalt. Chlapec snil o změně. Ještě stále převážel kolečkem hlínu z jednoho místa zahrady na druhé, aniž by tušil, proč to dělá. Znal spoustu těch povrchních důvodů; musí to být hotovo do večera, pokud to neuděláš, tak tě ztřískám. On však hledal hlubší proč. Takové to tíživé proč, jež je podobné pírku, ale těžké jako lodní kotva. I když má potenciál vás vynést do oblak, táhne vás ke dnu. Práce ještě nebyla hotová. Zbývaly dvě kolečka.

O čem přemýšlí takový chlapec než usne? Kdybychom chtěli být patetičtí, řekneme že o hvězdách. Ale nebylo by to přesné. Náš chlapec přemýšlel o  nové kanalizaci, jež se budovala nad domem jeho rodičů. Představoval si, jak zatáhne za šňůrku a všechno zlé a špatné, vše co nemá rád, prostě odplaví trubky v podzemí někam do řek, nebo ještě lépe do moří. Viděl svého otce, jak se nehty snaží bránit proudu bahna společnosti. To příšerné skřípení nehtů, jež obvykle roztančí na vašem hřbetě mrazivý pocit, vykouzlilo na tváři mladého nepochopeného chlapce zasněný úsměv. Jak je těžké usnout, když vám mysl zaplavují myšlenky. Jak je těžké ponořit se do světa snů, když si ho dokážete vytvořit i bez zavření víček. Přesto nakonec spánek, ten hrdý válečník noci, zvítězí a poslední věta, jež probleskne chlapci hlavou, je: "Zítra to všechno změním."

Po rozbolavělé silnici projíždí bagry a náklaďáky, jarní vítr plive dělníkům vzduch do tváře. Není to právě on, vítr, jež je nositelem změny? Umí popohnat mraky a vyvolat bouři, dokáže vyvracet stromy a odnášet střechy domů. Ale nedokáže rozvířit prach v lidských duších, ani popohánět lidská srdce. Chlapec vozí na zahradě jedno kolečko za druhým, aniž by tušil proč. Jen na tom eletrickém vedení už žádná vlaštovka nepřistála.


23 názorů

Uka
12. 03. 2020
Dát tip

Já metafory ráda, ale často se tak zklouzává do patosu...:-(


přirovnání a některé věty jsou opravdu dobré, nebudu vypisovat seznam toho, v čem vidím chybu, udělali to již přede mnou, a nelze než souhlasit, bohužel forma a vyjádření momentů překrývá vlastní pointu, která mi uniká, špatně napsané to není, ale sklouzává to spíše k úvaze, či zamyšlení, povídka fakt asi ne


IQ nick
20. 09. 2016
Dát tip
Jo, vane z toho podzim a beznaděj. Dokonale vykreslená atmosféra. b:-)

Uka
05. 04. 2016
Dát tip
Povídka zajímavá. Jen ten styl mne trochu z příjemného prostředí vyprávění přiváděl do pocitu, že je všechno vlastně negativní. To asi ty metafory. Do stylu se mi také najednou nehodila vsuvka ... byla rozlehlá zahrada. A v té zahradě byla dřevěnná pergola, a v té pergole.... To bylo jako Byl jednou jeden domeček, v tom domečku stoleček, na stolečku mystička, v té mystičce polívčička......Tuším že říkanky pro předškoláky. Jde o to, jestli autor chce své pocity a příběhy dopřát i ostatním (takže podřídí styl), nebo se chce jen vypsat ze svých pocitů a je mu ostatní jedno. Jinak ale pěkný příběh.

VT Marvin: neříkám, že je to skvělé dílo, ale i kdybych to teď měl nějak opravit, nevěděl bych jak. přijde mi to všechno na správném místě. možná na to budu koukat později jinak .. každopádně díky za vyjádření

VT Marvin: Vlaštovka zde představuje touhu uletět, která pak nakonec shoří. Bagr představuje stroj vytvořený k nějakému účelu, který ale paradoxně sní o úplně něčem jiném. Stejně jako chlapec, jež vozí kolečka. Nevím, obvykle moc nad povídkami nepřemýšlím a vidím spojitosti ve věcech, které dost možná spojitý nejsou:)

VT Marvin : Bagr, vítr a vlaštovka? Vítr fouká, vlaštovka sedí na vedení a bagr jezdí po silnici.. to mají společného, prostě takhle může vypadat jedno úplně obyčejný odpoledne

lidi se chtěj bavit:)

mě zaujalo, jak se pomalu v každé kritice objeví něco o přehnané, zbytečné, nebo bůhvíjaké patetičnosti. je to nějaké oblíbené

celkem dobré, ale přehnaně patetické. Zaujala mne věta: "Den vyhořel jako kus dřeva do popele podvečera", kterou jsem ale nakonec vyhodnotil jako příliš vyumělkovanou

...

Tematicky mne to ze sedadla rozhodně nevzpružilo, navíc trpí nemocí nesourodého vypravěčství. Povrchní dramatické prvky (ptakořitní v ohrožení života) rozhodně textu neodebírají fraškální charakter.

katugiro
11. 04. 2010
Dát tip
Shodovat se nemusíme, tedy pokud se nejedná o tu formální stránku. Patos má tu nevýhodu, že ho dnes oproti romantikům přirozeně vnímáme jako směšný.

Díky za názory, ale asi se neshodnem,protože tam kde Kritiku vidíš slabá místa, tam je já nevidím. V té povídce mi nepřijde nic zbytečné, nahlížím na to prostě asi jinak. A některé patetičnosti - proč by to hned muselo být špatně? Mám rád romantismus.

katugiro
11. 04. 2010
Dát tip
Vidím tu mix pěkných a méně pěkných vět. Líbí se mi třeba začít odstavec větou "Den vyhořel jako kus dřeva do popele podvečera", ale často sklouzáváš k banálnějším nebo patetickým vyjádřením a dohromady není moc poznat, kam jsi chtěl směřovat - odbočuješ ke snění bagrů a k vlaštovkám, trochu měníš styl, a vyústění takové nijaké. Z formalit ještě tolik, že vlaštovky neskřehotají (tedy nevybavuju si, že bych je tak kdy slyšel - hvízdají, štěbetají, ale skřehotat?), že neumírají na drátech, že kolečka zbývala a ne zbývaly, že jakoby není totéž co jako by a že místy haprují čárky. Nevadí, zkoušej to dál.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru