Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Píseň na rozloučenou

14. 04. 2010
10
19
3268

a do mě!! :D

Poslední, co si pamatuji je, jak se mě máma ptá, zda jsem nezapomněl na svou pravidelnou dávku léků. Vzpomínám si, že jsem zalhal a upustil jsem od svých záměrů a vydal se do kuchyně napravit svou chybu.

Teď jsem zavřený v rakvi. Jen já sám se strachem a pudy. Prsty omakávám stěny mé kobky a přemýšlím, jak můžu být hluboko v zemi. Jsem ještě rozespalý, probral jsem se před chvílí. Možná bych mohl říct, co se stalo hned poté, co jsem otevřel víčka a spatřil jen tmu a barevné záblesky nepravidelných tvarů z koutů fantazie. Vykřiknul jsem, nevím kolikrát a nevím jak nahlas. Jako bych si řval do vlastního ucha. Začal jsem kopat nohama jako tonoucí, máchat rukama jako při kraulu a snažil jsem se nazdvednout víko. Nešlo to. Ještě aby ano, hrobník si dal jistě záležet a rakev řádně přibyl dostatečně dlouhými hřeby. Ležel jsem naznak, udýchaný jako závodní chrt a počítal jsem, kolik vzduchu mi asi tak může zbývat. Moc ne. S každým nádechem se úsměv smrti rozšiřoval. Čekala někde v té tuhé tmě, nedočkavá, připravená šlápnout na pedál už na oranžovou. V takových chvílích začne člověk hledat odpovědi, zpytuje svědomí a vzpomíná.

Šel jsem brzy spát, to vím určitě. Nudil jsem se a bolely mě oči. Tudíž hraní na počítači nebo čtení nepřicházelo v úvahu, a tak jsem se prostě jen natáhl na sedačku v obýváku, a jak jsem zavíral a otevíral oči, blikal mi před nimi strop. To si pamatuji skvěle, protože jsem přemýšlel o něčem, s čím se vám nechci svěřovat. I když teď už by měla jít veškerá cudnost stranou. Každopádně jsem takhle příjemně natažený dlouho nezůstal, přišla moje tlustá sestra ve svůj čas na svůj pořad. Nesnášel jsem, když si pouštěla ty svoje seriály a nenechala člověka v klidu rozjímat. To byla první věc, jež mě na ni štvala. A pak také to její noční vstávání na záchod a napít se. Tenhle její nesmyslný rituál, jenž dělala spíše ze zvyku než z nutnosti, mě pokaždé probudil a pak jsem měl co dělat, abych zase usnul.

Netrvalo mi dlouho a zjistil jsem, že mám na sobě jen trenky. Mou mysl zaplavily nechutné myšlenky a odfrknul jsem si jako vzdorující kůň. Nemohl jsem pochopit, proč mě svlékli a po pravdě jsem ani nechtěl. Co jsem provedl tak hrozného, že se mi dostalo takové odplaty? Více mě však zajímalo, proč je kolem mě tolik předmětů. Hmatem jsem rozpoznal igelitové tašky, listy papírů a něco s tvrdšíma deskama, možná knihy. Asi v tom byla symbolika. Umřu jako bezvýznamný člověk mezi bezvýznamnými věcmi. Slavný rytíř byl pohřben se svým mečem, já jsem nahmatal za hlavou kapesník a navíc posmrkaný. Vydechl jsem a doufal, že zrovna tenhle výdech nebyl poslední. Nebyl.

Ozvaly se pravidelně se střídající tóny. Pohřební zvony, umíráček, hymna pro mrtvé. Co jiného? Takhle vítají mrtví v zemi svého nového nájemníka. Často jsem o smrti přemýšlel a uvažoval, co ucítím předtím, než zemřu. Nikdy mě nenapadlo, že mi budou hrát takhle vtíravou melodii. Byla stále víc nesnesitelnější, jako by se mě kostry pohřbené v okolí snažili odradit od věčného spánku. Ale měl jsem snad na výběr? I přestože jsem věděl, že je to zbytečné, začal jsem bušit pěstmi do dřevěnných stěn své útulné kobky. Byl jsem jako zběsilý, myslím, že jsem si odřel klouby do krve, ale v tu chvíli je vám to jedno. Mám na mysli tu chvíli, kdy si uvědomíte, že skutečně umíráte. Není to takové to povrchní uvědomění, nad kterým můžete mávnout rukou. Je to pohled do nekonečnosti, kde nevidíte své vlastní já a je to hrozný pocit. Pod hrudí tušíte místo srdce pneumatické kladivo, potíte se jako při horečce a začínáte věřit v Boha.

A pak ten hnusný zvuk náhle ustal a já myslel, že dozněla poslední nota mé písně na rozloučenou. Nedýchal jsem, ne proto, že by mi došel vzduch, ale protože jsem byl nervózní z toho, co přijde dál. Nadzvedlo se víko rakve a ozářilo mě světlo. Ve skutečnosti nebylo tak jasné, ale v prvním momentě mi takové přišlo. Viděl jsem hvězdy, seřazené ve zvláštní pravidelné formaci, jež tlumeně zářily nazelenalou fosforovu barvou. Vdechnul jsem do plic čerstvý vzduch a sním i život a pak konečně pohlédl do očí svého zachránce očekávajíc Boha, nebo minimálně někoho se svatozáří. Zamrkal jsem a zadusil se slinou. Můj osvoboditel nebyl ani nikdo svatý ani hrobník. Ti totiž nenosí dámskou noční košili.

Totiž určitě se vám už někdy stalo, že jste zapomněli cosi udělat v kuchyni, a tak jste se tam vypravili chybu napravit. A když jste tam došli, úplně vám z hlavy vypadlo, proč jste se do kuchyně vydali. Napili jste se a s dobrým pocitem odešli úplně jinam. To se stalo mě. A když ještě máte to štěstí, že ona zapomenutá věc jsou léky na náměsíčnost a máte sestru, jež chodí k ránu na záchod, může se vám stát, že zabloudíte do jejího pokoje a vlezete do úložného prostoru její postele. A pak se probudíte a nemáte tušení, kde jste. Ještěže už bylo kolem páté raní a sestře zazvonil budík.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


19 názorů

Dedo
11. 02. 2016
Dát tip

Napred som si prečítal kritiky, len aby som vedel čo môžem očakávať. Keď som si poviedku prečítal, príjemne ma prekvapila, dálo by sa povedať, veselá pointa. To sa u hororového príbehu len málokedy objaví.Tie malicherné pripomienky som pri čítaní ani nepostrehol.


Gora
26. 10. 2015
Dát tip

Povídka mne pobavila, závěr překvapil, pěkné.../T.


Ještě jedna poznámka, on nebyl v polospánku. Pokud je člověk náměsíčný a probudí se v době, kdy je prostě stále v tom stavu, je naprosto dezorientovaný, nechápe kde je, ani co se děje.. v takových případech se musí dovést do postele.. to si myslím, že může vysvětlil jako obhájení "nesmyslů"

Tuhle kritiku beru. Ano, sáhne si za hlavu. Protože není v rakvi, ale v úložným prostoru. On si myslí, že je v rakvi, ale čtenář, pokud text vnímá, mu dojde, že je to blbost. Stejně jako tobě. To měla být pouze vodítka k tomu, aby čtenáři nepřišlo rozzuzlení náhodné a nastavené na poslední chvíli. A pointa není v tom, jestli se dostane ven nebo ne, život nebo smrt. Ale jen v tom, že je vlastně v úložným prostoru. Měla to být spíš "komedie", než drama o muži pohřbeném za živa. Ale ok, děkuji za reakce :)

Neprozradil jsem konec. Za tím si stojím. Pokud si myslíš, že ano, nepochopil jsi smysl a pointu povídky. Hřebíky chápu, ale kobka a rakev - záleží, co si představuješ pod pojmem kobka, nebo ještě lépe, co slovo kobka vlastně znamená. A ještě jedna věc - on slyší hudbu a vůbec ho nenapadne, že by nemusel být zakopaný. On je od začátku přesvědčený, že je v rakvi. Vždyť člověk by přece normálně poznal, že zvuk, který slyší, je budík. Podle mě si nepřistoupil na pravidla povídky. Na druhou stranu celkem chápu tvůj pohled na to, ale v tomhle případě se úplně s tím mým neslučuje.

VT: :) promiň, ale tady si opravdu úplně mimo. KRomě těch gramatických chyb tedy.

zvedavec
16. 04. 2010
Dát tip
fantastické!!!

Udělal jsem chybu v tom, že jsem podcenil čtenáře a měl jsem strach, že pointu nepochopí, pokud ji pouze naznačím.

Ten závěr by chtěl vážně trošku upravit. Tak neobvyklá pointa by si zasloužila trošku vyakcentovat, ne jen tak narychlo oznámit. Příjemné čtení.

bestye
15. 04. 2010
Dát tip
ano, čte se to moc pěkně a i já bych ráda ten konec trošku jinak, ne snad myšlenkově, ale asi jiné podání. Jinak mě to pobavilo :c)*

martinez
15. 04. 2010
Dát tip
hádám, že to není vymyšlený :oD

opravdu děsný, pěkně napsané

kachen
14. 04. 2010
Dát tip
No tohle bylo moje gusto :) ze začátku napínavé a konec vtipný...Možná by to chtělo ten poslední odstavec nějak jinak podat, ten text je dobrý, jako napínavá povídka a ten konec mi přijde jako rychlé vysvětlení a honem do hajan...

renegátka
14. 04. 2010
Dát tip
Četla se mi dobře , závěr mě rozesmál.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru