Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Za 10 minut vyprázdním močák

24. 04. 2010
5
19
3419
Autor
MezzoMix

Senzační povídka v duchu chladného romantismu v pěti báječných kapitolách.

I.

Počítal jsem, kolik se takovým způsobem dá najet kilometrů. Začínal jsem pořád znovu a znovu, ale musel jsem se stále vracet na začátek. Ne že by mě nebavilo zabývat se jednou myšlenkou dlouho, ale tohle hraničilo s psychickým narušením.

Paloma seděla vedle mě, opřená o něco neviditelného, něco, co tam bylo, ale ani jeden z nás si nebyl úplně jistý, jestli to nakonec není jen výmysl, výplod.

Taky jsem se opřel.

„Nemůžu to vypočítat,“ řekl jsem a v těch pár slovech se musela odrážet veškerá frustrace toho nesnesitelně se natahujícího okamžiku. „Je to jako žvejka,“ dodal jsem na vysvětlenou.

Neřekla nic, ale zabořila hlavu hlouběji do toho něčeho, co nás obklopovalo, všeobjímalo.

„Někdy je dobrý začínat pořád znovu,“ řekl jsem omluvně a odvrátil se od ní.

Nedočkal jsem se ničeho jiného než mlčení a najednou mě to vykolejilo víc než cokoliv jiného ten den. Poprvé jsem nemyslel na počítání. Stoupnul jsem si a udělal dost složitou figuru, abych se toho, co nás drželo nad hladinou, dotýkal jen jedním prstem na noze.

Musel jsem vypadat hloupě, ale udělal jsem to schválně.

Plácnul jsem rukou do vody a vrátil se k otravnému sezení a pro tu chvíli ještě víc ubíjejícímu číselnému zvažování. Krůpěje tekutiny vytvořily na jejím obličeji pěkný obrazec. Než jsem se dal do počítání, otřela si ho mdlým pohybem ruky.

„Obleč se,“ řekl jsem schválně s ledovým klidem. Nic jiného mi nezbývalo a vztekal jsem se na sebe, že jsem to neřekl dříve, než se pohnula.

 

II.

Marek mi vysvětlil, že Paloma se při sklizni jablek neobjeví.

Myslel jsem, že mě zaplaví lítost, která se v podobných chvílích obvykle dostavuje, ale dostal jsem jenom planý vztek. Hodil jsem po něm jablko, i když Marek samozřejmě za nic nemohl. Uhnul, ale praskla pod ním odehnilá příčka žebříku. Noha mu propadla a pak sletěl po zádech na zem.

Hodil jsem ještě dvě jablka, musel jsem, aby bylo všem jasné, že to nebylo jen bezmocné hnutí mysli. I když tam nikdo nebyl.

Jedno jsem mrštil plánovitě vedle. Naschvál jsem se mu pak trefil do hlavy, když se snažil vzhlédnout.

„Přijde večer do klubu.“

Řekl to buď přímo on nebo se mi to ozvalo v hlavě jako otázka. Doufal jsem, že jsem to neřekl nahlas já, to by pak s těmi jablky nedávalo smysl. Nechtěl jsem se zesměšnit, ani před Markem. I když tady kromě nás byly jen stromy. Farma byla daleko a nikdo jiný stejně jablka nečesal. Sotva končil květen a dalo strašnou práci je utrhnout.

Podíval jsem se na zapadající slunce. Najednou bylo všechno snadné. Vztek byl pryč.

„Tohle nemusíme počítat,“ řekl jsem Markovi a podal mu ruku. Potěšilo a uklidnilo mě, když znovu vyslovil Palomino jméno. Tvář mu plála. Cítil jsem se stejně.

„Pojďme do klubovny.“

Zvláštní, že on si to myslel a já to řekl nahlas.

 

III.

Léto plynulo a ty jsi stále česal. S očima upřenýma vzhůru do nebe, na slunce, na telegrafní dráty posouvající se podél dobře známé cesty. Dávno ztichlé, ale tohle byla jednoduchá úloha, dává ti klid k další práci, když plníš koš za košem, jablka každým dnem kladou menší a menší odpor. Už jsi mohl dávno ochutnat, ale můžeš se dobrat té chutě, aniž bys do jablka kousnul a víš to. O kolik by ještě mohla být sladší?

Tvoje tvář je opálená, pihy na nose vystoupily a zakulatily se, slily se a roztáhly, ztmavly a zhoustly, i ruce máš opálené, kůže zrůžověla, napnula se a pak se sloupla, pod ní čekala vlahá a měkká slupka. Můžeš si je mnout a neucítíš nic než příjemný dotek vlastních prstů. Můžeš mhouřit oči proti slunci a zastavit léto na pár krátkých okamžiků.

Vydechni.

 

IV.

Léto skončilo. Už jsem sklidil dlouhý sloupec jablek, navršil hrozen košů. Marek měl pravdu. Pracoval jsem sám a s každým pohybem jsem se stával osamělejším. Žebřík byl vratký, proschlý a zvětralý a držel jsem se ho zprudka ve chvílích největší euforie. Byla silnější než extáze. Myslel jsem při tom na Palomku, ale byla jen vybledlou vzpomínkou. Poskytovala mi prudké zadostiučinění.

Jablka odpadávala do košíku sama při pouhém letmém dotyku. Několik jsem očesal silou myšlenky, silou početní. Nebyla to jedlá jablka. Byla plná penicilinu. Hnilá.

Poslední den se vrátil Marek. Stál pod stromem a vzhlížel ke mně. Zeshora vypadala jeho tvář jako bolestínský měsíček. Něco říkal, ale doléhalo sem ke mně nahoru jen nepříjemné bzučení. Chtěl jsem vysypat velký koš jablek, ale napočítal jsem jen nemnoho plodů, takže jsem sestoupil o několik příček níže.

Konečně jsem slyšel, co říká.

„Půjdeme už do klubovny?“

Než jsem stihl neodpovědět, ucítil jsem, jak povoluje příčka, kterou se držím rukou a zároveň ta, po které jsem přejížděl nohou zleva doprava a zpátky pořád dokola. Poslední, co jsem stihl udělat, vysypal jsem koš hnilých jablek na ten trpitelský obličej pode mnou.

Tak skončilo léto pro mě i pro Marka. Na farmě se chystali na další podzim, další moštování a odpeckovávání.

Vzal jsem ho za ruku a šli jsme spolu k telegrafním drátům a příkopu oddělujícímu pole od cesty. Nepřipadal jsem si nijak divně, ale cítil jsem, že Marek je nesvůj. Odnášeli jsme si s sebou vůni pozdního léta.

„Byl tam patulin,“ zašeptal Marek trochu ustrašeně a ještě trochu vyčítavě. Volnou rukou si otřel rty, tam, kam mu jedno malé jablko zapadlo a on ho nechtěně skousl.

 

V.

Klubovna je plná. Lidí i pachů, vůní léta a nadcházejícího podzimu. Přinášíš s sebou vůni jablek. Pár lidí nakrčí nos, ale nevadí ti to, naopak, strčíš několikrát do Marka a ten zas vrazí do těch škarohledících zmetků, co jim tvoje jablka nevoní.

„Promiň,“ říká jim Marek omluvně a ohlíží se, kdo to do něj strčil. „A je v tom patulin,“ dodává téměř plačtivě. Jednou si vyslouží zlostný pohled, jednou nadávku, nakonec dokonce malý kopanec vyztuženou špičkou boty.

To už ho máš dost i ty a odkláníš se od něj, naposledy ho posunuješ k někomu dalšímu a mizíš za hradbou neustále se pohybujících lidí. Ještě než zmizíš úplně z doslechu, slyšíš zlostné „Zhasils mi cigaretu. Nikdy ještě nezhasla!“ a následuje tiché mlasknutí.

Hledáš, hledáš, však víš koho. Hledáš počítáním, ale Paloma tu je, víš to a dokonce ji v dálce uvidíš, ale úpornými operacemi se dostaneš do bodu v čase a prostoru, kde nevíš ani o Markovi, ani o Palomě.

Kolem tebe stojí několik cizích postav, jsou tvého stáří, každého se zeptáš na jméno a věk. Několik jich neodpoví, ale i tak si dokážeš všechno domyslet. Dedukce a výpočet.

Přichází Zadřej. Toho jsi neviděl od minule, to jsi byl v klubovně na pozvánku, na krátkou propustku z velké, legendární sklizně. Tehdy jsi poznal Palomu, ona tě sem přivedla a na tvou propustku se mohla dostat dovnitř, i když všichni tady v klubu uhýbali pohledem.

Zadřej má obličej plný uhrů a tvář má syrovátkovou. Dřív ji měl tvarohovou, hladší, jemnou, ale teď je stejně bledá, ale zhrubla a zkráternatěla, jako zcezené zdrclé mléko, celé rozčvachtané a obrácené vnitřkem ven. Zadřej tak vypadá od chvíle, co začal naslouchat varovnému hlasu. Dřív pil, kouřil a chodil do solárií. Když se zjistilo, že solária škodí, provozovatelé museli na své stroje umístit varování, které byli po čase nuceni pouštět svým zákazníkům i z reproduktorů místo relaxační hudby. Zadřej svou kúru rázně ukončil. Obsese přerostla v uposlechnutí varovného štítku umístěného na každé krabičce cigaret. Přestal kouřit.

Zblednul a zhubnul. Zůstal mu jen booze.

„Zadřeji,“ říkáš mu a hledíš upřeně do očí a hledáš tu jiskru, co dávno vyhasla. Kouká na tebe nervózním pohledem, v ruce skleničku s vazkou tekutinou barvy čaje s citrónem. „Slyšels o tom, že od prvního prosince se na všechen alkohol kromě moštu bude muset dávat varovná etiketa?“

Víc nechce slyšet a mizí za rohem, kde jsou záchody.

Tam budeš muset taky. Děláš si mentální poznámku, kterou oznamuješ všech těm neznámým, co stojí v nyní tvém kruhu. „Za 10 minut vyprázdním močák.“ Dáváš hodně úsilí do toho, abys desítku vyřknul jako číslo, ne jako slovo. A máš pocit, že se ti to celkem podařilo. Je u toho i Palomka a Marek, ale počítáš tak dlouho, až jsou tam všichni kromě vás tří, ale ani Marek, ani ona nejsou na místě, kde bys mohl být ty.

Myslíš, že se nutí do toho, aby se opřela tam, kde nikdo nic nevidí. Ale opřít se tam lze. S počítáním to nemá nic společného, to víš, ale stejně si myslíš, že by to sama nezvládla. Tak proč tam celou dobu nebyla? Ale nezeptáš se, ani za nic.

Poznáváš další tvář, je to holka s nepříjemně pěkným obličejem, nesympaticky úzkými rty a lehce zranitelným výrazem ve tváři. Tváří se tak pořád, už jí ten výraz vrostl do tváře. Může být hezká, ale ta mimika jedinečnosti a hvězdnosti z ní dělá otravnou událost večera.

Kolem projde jeden hodně hezký kluk, dost známý. Ona ho asi zná, odněkud z dřívějška. Výraz v obličeji se jí ještě víc rozsvítí svou debilností.

„Ahoj,“ pozdraví procházejícího. Ten neslyší a odchází přímou čarou pryč. Vidíš, jak se jí výraz chmuří. Ale vidíš to jen ty, protože víš, jak se pořád tváří nepřiměřeně své kráse a intelektu.

„No ahoj,“ zařveš jí do obličeje a vědoucně kývneš. Konečně tu její chmuru vidí všichni.

Chvíli se spokojíš s tím, že posloucháš šum konverzace kolem sebe. Vstoupíš do něj jen tu a tam, obvykle číselnou otázkou. Nakonec řekneš:

„Kolik uplynulo minut?“

„Od čeho?“ zeptá se kluk, co si zrovna před chvílí stoupnul naproti tobě. Má na sobě khaki tepláky. Khaki tepláky by sis na sebe nevzal ani na česání jablek.

„Co umíš?“ ptáš se a chystáš se na dopočet.

„Japonštinu dělám už tři roky. Nevěřil bys, jak složitý a vyčerpávající to je. Dvě abecedy, každý písmenko je jak obrázek, všechno se musíš naučit zvlášť číst a psát.“

„Yokohama,“ říkáš a i když japonsky neumíš počítat, přidáváš jednoduchou číslovku.

„Sayonara,“ odpovídá.

Ostatní se o vás nezajímají, hovoří se o všem možném. Dokonce i khaki tepláky přijdou bez skrupulí na přetřas.

„Hiroshima.“

„Koničiwa.“

„Nagasaki.“

„Oh... „

Nezajímá tě, že to není japonsky.

Vypálíš: „Nagano.“

Odchází se slzami v očích.

Všechny sereš, víš to?

Jistě, že víš.

„Kolik uplynulo minut?“ ptáš se znovu a protože nikdo neodpovídá, připomeneš: „Po deseti minutách jsem chtěl vyprázdnit močák.“

„To už bylo deset minut,“ říká s určitostí v hlase Zadřej, který se od baru právě vrátil s velkým půllitrem po okraj naplněným vazkou tekutinou.

„Už je to hodina a půl,“ říká Marek a tváří se bezvýrazně. Měsíčkovitě, skoro vyčkávavě. Všechna jablka nicméně zůstala na farmě.

„Aha,“ říkáš a zrychleným krokem se prodíráš k toaletám.

Za ruku tě chytí ten kluk s japonštinou. Někde za rohem si odbyl slabou chvilku, na zemi je určitě malá loužička, ale teď jeho tvář vibruje určitou dávkou odhodlání. Stisk jeho prstů je silně bolestivý.

„Musím na toaletu,“ říkáš a cítíš, jak se ti měchýř nafukuje. „Před osmdesáti minutami (Markova času) jsem měl vyprázdnit močák.“

„Na toaletu?“ zeptá se kluk, ale nepouští tě. „Myslíš snad jako na hajzl, ne?“

„Vychcat myslí,“ radí vám Marek a pokládá ti svou paži na rameno. Je horká, asi od patulinové horečky.

„Musím na toaletu,“ trváš na svém a připočítáváš: „A ty taky a ty taky. Všichni jsme před nějakou dobou měli vypustit ledvinu.“

Oba znejistí a ty je vlečeš k toaletám. Počítání jde od ruky, zvlášť když se vzdouváš na vlně moči.

Chce se vám všem.

Pak se náhle zastavíš, jen pár kroků od lítaček s malou mosaznou cedulkou.

Marek i druhý kluk jimi projdou a vykonají svou potřebu. Po chvíli kolem tebe proběhne i Zadřej, v ruce poloplný půllitr, vymočí se a vrátí se do sálu.

Stojíš tam a zaplavuje tě moč.

„Po tomhle jsi toužila,“ zachraptíš, zatápeš a pokusíš se chytit něčeho neviditelného.


19 názorů

hodně vyšperkovaná debilita.. od názvu, přez úlisný styl, k nechutnému vyústění.. fuj..

Tragicus
16. 05. 2010
Dát tip
Dost dobre. Finche nazev samozrejme evokuje (srov. Za 6 minut...) A citim se podobne jako reka. Je to velmi dobre, neodpustim si ovsem hnidopisskou poznamku, ze mezi plesnivymi a hnijicimi jabky je rozdil co se tyce puvodce rozkladu (plisen vs. bakterie). Ale ted, v kontextu celeho textu mi to prijde jako hloupost.

katugiro
15. 05. 2010
Dát tip
Marvine, přestaň mě prosímtě otravovat. Trávíš na Písmáku očividně už příliš mnoho času a dost ti to nesvědčí.

katugiro
14. 05. 2010
Dát tip
Tohle mě pořád dost baví. Asi to lidem, co místní povídky nesledujou, moc neřekne, ale tím spíš se mi to bude líbit, že :)

Deniblue
13. 05. 2010
Dát tip
haha, roman shugi no seishin no monogatari no sugure ta parodi tsumetai. Tip

Deniblue
13. 05. 2010
Dát tip
haha, roman shugi no seishin no monogatari no sugure ta parodi tsumetai. Tip

Tak autor podle všeho umí psát, ale asi ho nebaví vymýšlení nějakého příběhu. Líbí se mi až konec, ale připomíná mi to spíš něco pro divadlo. Takové absurdní drama ala Havel

Jo, ten Finch mě taky napadl, hned u názvu. Nicméně mně ten text nic neříká, sorry.

reka
10. 05. 2010
Dát tip
Tohle je dobrý. V tom textu jsem ztracený, ale má to atmosféru, dokáže to působit, takže mi to vůbec nevadilo. Jsou tam dobré detaily (jablka, patulin, močení, Zádřej), které ten text skvěle oživují, styl se velmi hodí k povídce, taková směs minimalismu a poetiky. Po dočtení jsem si vzpomněl na Mulholland Drive od Lynche, který jsem nedávno znovu viděl a u kterého taky nedokážu odvyprávět děj, ale přesto mi to nevadilo k tomu, abych si užil film. U téhle povídky jsem cítil něco podobného. Možná bych stejně jako Winter vyhodil první kapitolu, je jakoby odněkud jinud, nesedne mi ke zbytku. I když zase, vtáhla mě, přinutila mě číst text dál, takže nevím. Tip.

MezzoMix
26. 04. 2010
Dát tip
Přijímám! Chci vyhrát!

Winter
24. 04. 2010
Dát tip
Nakonec někdo napíše esej, že celá duforma je jakýmsi neustálým hledáním vypravěčova subjektu - prodlouženým za vazbu knihy, do osoby čtenáře. Což může být stejně upřímné, jako podlé. Stejně jako stylizace chladného romantismu. První kapitola je možná příliš nekonkrétní, všechny náznaky v ní jdou mimo zbylý text. Jinak posílám avi na tu tvou "libovku" do povídky měsíce, jestli nevadí.

katugiro
24. 04. 2010
Dát tip
výborný! :)))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru