Nemám rád pondělí.

Je pondělí, bloudím po kuchyni, něco jsem chtěl, nepamatuji si co, na lednici je připnutý lístek: Nevař na plynu. Nepoužívej troubu. Kuř venku. Dej slepicím. Vem si prášky. Sešit je ve stole.

Je to zajímavá nemoc, nepamatuji si co bylo včera, ale vím co bylo před osmdesáti lety a jedno se nezměnilo...

Nemám rád pondělí. Ten den nám skončila škola o desáté, museli jsme jít domů a obléci si sváteční šaty.

Na nádraží se sešla celá vesnice, ženy vzlykaly a mužové se tvářili vážně, schnellzug který nikdy u nás nestavěl – zastavil. Výpravčí smekl, hudba hrála teskně, z vlaku vystoupili strýcové a vytáhli rakev sbitou ze surového dřeva ozdobenou křížem z hřebíků- umřel pokrývač.

Koktavý Heinz šlápl mimo nebeský most- potkal prázdno. Pokrývači jsou nejblíže Bohu a jako jediní k Němu chodí směrem dolů, náš Pán jim dal jedinou výsadu, zemřít v letu.

Dlouhý smuteční průvod se vydal ke kostelu, chlapi nesoucí rakev obloukem obešli černý povoz, zatahal jsem otce za rukáv, podíval se na mě chápavým pohledem: „zemřeš na ramenou kamarádů, kteří tě odnesou“, řekl a pohladil mě. Tehdy jsem to nechápal, pochopil jsem to až za pár let u Dardanely když Paul Schiedek tahal polovinu těla svého bratrance Karla pod palbou, kterou přehlušoval svým křikem: „ Kareu muw na mě, Kareu muw cosik, Kareu muw!!!“

Fráter obrátil oči v sloup, když před hospodou nosiči třikrát pohoupali rakví v posledním Spánembohem, pak silným hlasem zapěl: “Hospodin je můj pastýř, vodí mě....“

Když je vám čtrnáct tak si něco tak malicherného jako smrt, vlastně ani nepřipouštíte, je vzdálená, je to cosi imaginárního, co vás patrně nikdy nepotká, umírají přece staří, neuvědomíte si že Heinzovi bylo jenom pětadvacet, hrajete maso na konci pohřebního průvodu. Za pár let v pětadvaceti uvidíte umírat čtrnáctileté, ani vás to nepřekvapí, a aby tomu nebyl konec tak v pětačtyřiceti uvidíte umírat čtrnáctileté i pětadvacetileté a pochopíte, že to je asi normální.

Kostel byl plný k prasknutí, takže jsme k naší velké radosti zůstali venku, naše radost bohužel netrvala dlouho, hrobník nás rozestavěl coby čestnou stráž v aleji ke hřbitovu, což znamenalo jediné

půjdeme domů poslední.

Nuda, světu vládne nuda. Heinz byl už dávno v zemi a my stáli mezi stromy a čekali až i poslední truchlící hodí svoji hrst hlíny na jeho rakev. Poslední odcházel bratr nebožtíka Winfried, byl jenom o pár let starší než my, došel až na konec aleje otočil se a usmál se: „Hej bando chcete prachy, nebo schnaps?“ Blbá otázka.

Tak jsme se na počest nebožtíka ožrali jak zákon káže.

Ráno mě vzbudil křik, bolela mě hlava a bylo mi zle, spával jsem tehdy na půdě nad ložnicí rodičů- otec dostával svůj díl svědomí. Chlap když se ožení, musí zahodit svědomí, jinak se zblázní, protože tvor s dvojnásobným svědomím není schopen existence. Otec se pod vlivem alkoholu přiznal mámě, že dostal vyhazov z práce. Tento odvážný čin musel být, a po zásluze také byl potrestán- brambory, brambory na tisíc způsobů, tichá domácnost a vrčení při každém pokusu o přiblížení se k mámě. Naše milé Slezanky jsou ty nejlepší holky na světě, bohužel jsou zároveň tím nejhorším možným nepřítelem, kdyby náš milovaný císař a král Wilhelm sestavil armádu z rozlobených Slezských matek, nebylo by silnějšího státu Pruska.

Otec byl kovář, měli jsme malou kovárnu, ale ta by naši velkou rodinu neuživila, takže pracoval v Ratiboři v továrně na kotly jako nýtař. Každý den jezdi ve čtyři ráno vlakem do práce a vracel se okolo šesté večer, do noci pak pracoval v kovárně, koval, vyklepával kosy, brousil nože opravoval bicykly, když si k tomu připočtete ještě kousek pole, zahradu a luka tak věnoval téměř veškerý čas práci. Snaha předat živnost některému za svých synů se míjela účinkem, nejstarší bratr Anton se oženil na cisarskou stranu do rakouského Troppau (Opava) a dělal příručího. Otto se zasvětil církvi a studoval seminář, no a já jsem miloval více než zvonění kovadliny tikot hodin, nebeský řád mechaniky uchvátil mojí dětskou duši a když jsem poprvé v životě uviděl motorbicykl nekreslil jsem již nic jiného než motory JLM - Johan LUDWIG Motor , mojí firmu kterou si založím a dobudu s ní svět.

Ještě jsem měl dvě mladší sestry, ale ty nejsou v životě lidském do určitého věku podstatné.

Důvod otcova vyhazovu byl prozaický, přes svoji praktičnost byl utopistou, věřil v lepší svět a když majitel továrny odmítl dát vesničanům volno na obdělání polností, postavil se odhodlaně v čelo strajku, tak se společně s marxisty a anarchisty stal nepohodlným. Zavřel se ve své kovárně, bušil do kovadliny a klel. Jediným spojením se světem mu byla malá Agnes, moje milovaná sestřička která mu nosila jídlo a pití. Navečer sedl na zápraží a plakal tím prapodivným pláčem beze slz, tím zpěvem bezmoci drtícím srdce chlapa, trhajícím hruď poraženým.

Je pondělí bloudím po kuchyni a nevím co jsem chtěl udělat, jediné vím – nemám rád pondělí