Zvláštní cestovní kancelář

Stanislav Strmiska
ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ


I.

Drobně mží. Procházím šedou ulicí. Chodím tudy každý den z práce. Šeří se a je vyloženě hnusně a trochu i zima. Cestou jsem potkal, přestože jindy je tu lidí plno, jen jednoho muže. Díval se na svět jenom škvírou mezi vysokým límcem kabátu a kloboukem. Dovolím si tvrdit, že na této ulici znám snad pomalu každý kámen a žulovou kostku, jimiž je dlážděna. Snad proto jsem si všimnul vybledlé cedulky na jedněch z těžkých dubových dveří, jimiž jsou opatřeny staré domy. Přísahám, že nikdy předtím tam nebyla, přestože vypadala vcelku zašle a nápis byl vybledlý. Také mě překvapil nápis ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ. V této zapadlé čtvrti bych cestovku rozhodně nečekal. A co asi znamená to „ZVLÁŠTNÍ“? Je to jedno. Prší a je hnusně. Spěchám domů.

Marie je fajn ženská. Potkali jsme se už na škole. Po škole jsme se pár let neviděli a pak jsme se vlastně úplně náhodou setkali. Naše setkání mělo hodně daleko do romantiky. Zrovna řešila nějaký rozchod. Seděla sama u baru a dost sprintovala. Barmanka ani nestíhala nalévat vodku. Pomáhal jsem jí s rovnováhou, když se rozhodla jít domů; taky jsem držel její dlouhé vlasy, když třikrát cestou zvracela a opírala se o různé stromy. Dvakrát o kaštan a jednou o břízu.

Šéfem by chtěl být každý. Jen já ne. Po infarktu inženýra Bartoše jsem byl dosazen na jeho místo. Byl to logický krok. Služebně jsem nejstarší, mám nejvíce zkušeností, a že je naše kancelář daleko široko vyhlášena nejlepší projekční kanceláří, je také zejména moje zásluha. Přesto tomu nejsem rád. Z bývalých kamarádů se stali podřízení, kterým jde jen o jediné – vystřídat mě na šéfovském postu. Nemám z toho radost a práce mě netěší. Už tři týdny mám pod výkazem připravenou výpověď. Už tři týdny si říkám: Dnes ještě ne, ale zítra ji určitě zanesu řediteli.

Tohle je léto? Už čtvrtý den po sobě takhle odporně prší a je zima. Lidé z šatníků vytáhli kabáty a nepromokavé pláště. Je to hnus. Navíc Marie stoná a tak až přijdu domů, nebude nic teplého k jídlu. Hergot, jak by se v téhle psírně hodilo!

ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ. Ten nápis jsem prostě nemohl přehlédnout. Bylo možná osudem, možná jenom zvědavostí, že jsem vzal za kliku, otevřel vrata a podle šipek prošel průjezdem a dál přes tmavý dvůr až k dřevěnému přístavku se špinavým oknem, za nímž svítila nepříliš výkonná žárovka. Tohle přeci nemyslí vážně! Tady sídlí cestovní kancelář? Na dveře jsem klepal jen kvůli tomu, abych se přesvědčil, že to nemůže být pravda.

Doma jsem pověsil mokrý kabát na židli, aby uschl. A ještě než jsem se šel podívat na nemocnou Marii, která stejně spala, sáhnul jsem do aktovky a vytáhl smlouvu. Namazal jsem chleba sýrem a uvařil čaj pro oba. Přestože to jiskření dávno vyprchalo a život se změnil v stereotyp, snažím se náš vztah udržovat. I když jsem se v poslední době několikrát přistihnul, že spíš formálně a z pohodlnosti, tedy neochoty něco měnit. V sobotu letím.


II.

Mexiko je zvláštní země. Něco jsem o ní věděl, ale ne moc. Překvapilo mě hlavně Slunce, jakoby mělo jinou barvu a vzduch byl úplně jiný. Oproti tomu našemu měl takovou zemitou chuť. Možná je to taky tím, že zatímco u nás bude pomalu večer, tady dopoledne. A ty lidi. Úplně jiní, plni života. To nebylo jako u nás. U nás, když jdu po ulici, mám pocit, že potkávám téměř mrtvoly. Tady… tady se prostě na ulici žije. Je to paráda. Jenom jsem vyšel ze vrat, už na mě kdosi volal: „Hola, José! Cómo estás hoy?“ a jiný zase: „Vas a venir por la tarde a jugar cartas?“

Každičkou chvilku jsem využil k tomu, abych načerpal atmosféru a nové vůně. Prošel jsem uličkami vesnice Bahia de Kino až k pobřeží. Tak tohle je Pacifik. Cestou mě lidi zdravili, a tak jsem je zdravil taky. Na všechny jsem se usmíval. Tady se usmívají všichni. Bylo mi fajn. Škoda, že to trvalo tak krátce. Ani jsem vlastně nestihl ochutnat nic z místní kuchyně. Ale to jsem si uvědomil, až když jsem odcházel potemnělým dvorem domů.


III.

„Já jsem vám říkal, že se budete vracet.“
„To víte, je to skvělý zážitek a za ty peníze to rozhodně stojí.“
„Takže, co byste si tak představoval?“ zeptal se mě majitel a provozovatel ZVLÁŠTNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘE.
„Beru cokoliv zajímavého,“ odpověděl jsem netrpělivě.
„Dobrá, podívám se, co bychom tu měli na příští sobotu,“ řekl a začal se přehrabovat v papírech ledabyle poházených po stole, které působily jako všechno možné, ale ani zdaleka nepřipomínaly zdroj relevantních informací.
„Tak, tady to máme,“ zaradoval se, když po poměrně dlouhé době vytáhl jeden z nich.
„Pro tentokrát tu máme jižní Francii, což není až taková exotika; Argentinu, ale to už jste byl v Mexiku a to je podobné; Kazachstán, město Kapčagaj. To je takové městečko na pobřeží velkého jezera, ale nevzpomenu si, jak se přesně jmenuje. A to bych vám snad i doporučil.“

A tak jsem příští sobotu navštívil Kazachstán a potom Austrálii a Brazílii, byl jsem ve Stockholmu a ještě na spoustě jiných míst.


IV.

„Mám tu něco speciálního, kdybyste chtěl.“
„A o co by šlo?“ optal jsem se a v duchu jsem se těšil, že se podívám třeba do Lhasy.
„Je to úplně mimo.“
„Jak mimo? Co tím myslíte?“ Nějaké tropické pralesy, nebo snad jižní pól? přemýšlel jsem v duchu.
„Úplně mimo soustavu.“
„Jakou soustavu?“ nechápal jsem.
„Sluneční,“ odpověděl, jako by se nechumelilo.
„Myslíte jako mimo naši Sluneční soustavu?“
„Samozřejmě. Podívejte se, vy jste inteligentní člověk a určitě je vám jasné, že tahle technologie nevznikla u nás na Zemi. Nabízím vám to, protože jste se osvědčil a máme spolu dobré zkušenosti. Tentokrát by to ale bylo o něco složitější a časově náročnější.“
„Jak časově náročnější?“
„Tři dny. Tohle totiž není jen tak si s někým na druhé straně Země na hodinku vyměnit mysl a prohodit tělo. Jak už jsem vám vysvětloval, musí být na druhé straně někdo, jehož tělesnou schránku použijete a máte ji na hodinu k dispozici. Na oplátku má on na hodinu k dispozici tu vaši. Takhle to funguje a nejsou s tím problémy. Teď ale budete měnit tělo s úplně jiným tvorem, který jinak vnímá, může vás překvapit, že budete cítit daleko víc vjemů a některé důvěrně známé zase nebudou. Tedy v případě, že do toho budete chtít jít. Je to na tři dny s tím, že ten první den vás bude mít na starost nějaký průvodce, který vám všechno ukáže a pomůže vám s orientací v jiném světě. Tak co?“


V.

Jsem poloprůhledná éterická bytost. Myslím, že mám bleděmodrou barvu. Vidím. Necítím však žádné vůně a nevnímám ani nic hmatem. Vnímám však takové zvláštní velice příjemné lechtání a brnění, které mě naplňuje pocitem blaha a štěstí. To lechtání je všude kolem. Někde víc, někde míň.

Stačí mi jen pomyslet a už se vznáším a letím, kam jen chci. Krajina je krásná, převládají teplé zářivé tóny. Všechno je jakoby průhledné a vše lehce září. Nádherný svět. Vím, co a jak funguje. Byl jsem přivítán průvodcem. Nemluvil, ale já vím, že mě vítal. Také jsem chtěl vědět, jestli je to „muž“ nebo „žena“. A jen jsem na to pomyslel, hned jsem to věděl, Jako bych měl někde ukrytou databanku základních znalostí.

Hned první den jsem se pustil do obhlídky tohoto světa. Viděl jsem nepředstavitelně vysoké vodopády, kde se voda, která spíše připomíná růžovou páru, pomalu snáší z velké výše a plní jezera, v nichž se dá koupat, a v nichž jsou příjemné pocity ještě mnohokrát znásobovány.

Kolem poledne mne vyhledal opět můj průvodce. Sdělil mi, že jej mám následovat. Společně jsme letěli do nějaké propasti, která byla prozářena světle žlutým světlem. Byly nás tam tisíce. Společně jsme se pak oddávali něčemu jako sexu, ale nejde to dost dobře popsat. Pokud bylo koupání v jezeře desetkrát tak příjemné, pak tohle bylo ještě stokrát takové. Člověk, tedy bytost, zažívala pocity nevýslovného štěstí. Najednou mezi námi začali přeskakovat náboje, ale nebylo to nepříjemné, právě naopak. Byl jsem za hranicí blaha, tohle bych na Zemi nikdy nezažil. Všimnul jsem si, že pokud se v jeden okamžik setká těch záblesků víc, vytvoří se takové průhledné vajíčko, v němž to modře jiskří. Ta vajíčka se po malé chvíli vznesou a elegantně odletí, aby se uhnízdila ve zvláštních průhledných květinách, které rostou jen na plážích kolem jezer. Tam zrají a po nějakém čase se přestěhují na velké stromy připomínající ohromné sklenice na stopce. Na nich pak vajíčko dozraje úplně. Vejce se roztrhne, vypadá to pak jako malý ohňostroj. Uprostřed všech těch jiskřiček, blesků a výbojů energie se zjeví další z nás. Tedy z nich.

Den se chýlil ke konci a s ním i můj čas. Za jeden den na této planetě uběhly tři na Zemi a to znamená, že se budu pomalu loučit. Ještě jednou jsem se proletěl na všechno podívat. Chtěl jsem si co nejvíce vjemů uchovat v paměti. Je mi trochu líto, že už musím. A je mi také líto, že tohle nevidí Marie.


VI.

Říkám jí Zářivá planeta. V lidské řeči neexistuje ekvivalentní výraz pro ten pocit, který vyjadřuje jméno planety. Byl jsem tam od té doby znova ještě dvakrát. Teď jsem tedy počtvrté. Tentokrát je to však jiné. Mému párníkovi, tak si říkáme, se na Zemi extrémně zalíbilo. Kupodivu i moji roli hraje bezvadně. Marie jen září a i práci zvládá bravurně. Dokonce jsem po návratu zjistil, že jsou dotaženy i některé věci, které jsem měl zaškatulkovány jako „vyjebávky“ a odkládal jsem je, jak jen to šlo. Možná i proto jsem souhlasil s tím, že se vyměníme na delší dobu. Tentokrát na Zářivé planetě strávím tři dny. Zhruba devět dnů pozemských.

Objevoval jsem další krásy Zářivé planety a užíval si jejího šťastného brnění a lechtání. Znovu jsem se zúčastnil plození nových bytostí, což je činnost neskutečně příjemná a daleko intenzivnější než náš klasický pozemský sex.

Také jsem se věnoval příjemnému slunění na pláži. To člověk zrovna cítí, jak ho to slunce nabíjí. Takhle se tady totiž přijímá energie. Žádné jídlo, žádné chutě. Vše je však bohatě vynahrazeno oním příjemným pocitem.


VII.

„Stalo se něco?“
„Ne. Proč?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Že jsi takový jiný. Včera jsi byl plný energie, usmíval jsi se a dnes… Neleze na tebe něco? Nebolí tě v krku?“
„Možná trochu,“ odvětil jsem a pokusil se na tváři vyloudit úsměv. To jo, včera jsem se ještě usmíval bezděky. Jenže včera jsem byl úplně na jiné planetě a bylo mi krásně. Co zase tady v tom stereotypu?


VIII.

„Jak říkám, tentokrát prý by tu chtěl být měsíc. Vy s tím souhlasíte?“
„Souhlasím. Beru to,“ odpověděl jsem a už jsem se viděl na plážích Zářivé planety. Tam je fajn.
„Dobrá tedy, je to jen na vás. Takže zítra?“
„Zítra.“


IX.

Když jsem se vrátil z desetidenního pobytu na Zářivé planetě, zářila i Marie. Když chystala jídlo v kuchyni, prozpěvovala si. Pořád se usmívala a tak jsem se snažil usmívat taky. Dlouho mi to ale nevydrželo. Za pár dnů jsme byli tam kde předtím.

„Já nevím, co se to s tebou děje.“
„Co by se se mnou mělo dít?“
„Připadá mi, že máš takové vlny, kdy jsi v pohodě a usmíváš se a potom máš dny, jako třeba teď, kdy se s tebou prostě nedá ani mluvit,“ řekla Marie a bylo vidět, že ji to trápí. Jenže já vůbec nevím, co s tím.
„Promiň, mám nějaké starosti v práci,“ pokusil jsem se to zachránit klasickou odpovědí.
„Jenže tady nejsi v práci. Tady jsi doma. A já chci, aby nám bylo fajn. Proč to jednou jde a pak zase ne?“
„Budu se snažit, slibuju,“ slíbil jsem, ale stejně jsem věděl, že na to asi nebudu mít sílu.

„Půjdu se projít,“ oznámil jsem po chvíli.
„A kam?“
„Ven.“
„Tak já půjdu s tebou,“ řekla a už se hrnula k šatníku.
„Já ale chci jít sám,“ řekl jsem, což ji evidentně zarazilo. Zastavila se a dívala se tázavě.
„Ty někoho máš?“
„To víš, že jo. Nejmíň tisíc!“ zvýšil jsem hlas a ani jsem si v tom okamžiku neuvědomil, že je to vlastně pravda.
„Promiň, jen se chci projít sám.“
Vím, že tu noc plakala. A já jsem dělal, že spím.


X.

„Tak, jak to vypadá?“ ptal jsem se nedočkavě.
„Tento týden to bude opravené. Vy jste mi nějaký nedočkavý! A prej je na tom podobně i ten váš párník. Taky se těší.“


XI.

Měsíc na Zářivé planetě. Tři pozemské.


XII.

Když jsem se vrátil, byla Marie šťastná. Měl jsem radost, že je. I když vím, že to není moje zásluha. Ale teď se fakt snažím. Dokonce jsem koupil květiny, šli jsme do kina a taky do ZOO. Původně mi to připadalo jako pitomý a dětinský nápad, ale nakonec jsem zkysnul skoro dvě hodiny u mořských akvárií, připomínaly mi totiž Zářivou planetu a já jsem se hned cítil daleko lépe a měl jsem najednou pocit, že to slastné šimrání můžu vnímat i jako člověk.

Bylo to ve středu, dvanáct dní po mém návratu. Přišel jsem domů z práce a Marie zářila ještě více, než obvykle. Vůbec jsem netušil, co se děje.
„Budeme mít miminko,“ vychrlila na mě a hned se mi pověsila kolem krku. Zarazilo mě to. Kdy my jsme naposled spolu… Tak jako mazlení a tak, to jo, ale takhle úplně? To si ani nevzpomínám.
„Ty nemáš radost?“ zeptala, když uviděla moji tvář. Když přemýšlím, tak se mračím.
„Ale mám. Samozřejmě, že mám!“ ujistil jsem ji a honem z paměti vylovil nějaký úsměv.
„To je skvělá zpráva! Takže ty budeš maminka!“ tvářil jsem se šťastně.


XIII.

Když je v noci tma, dívám se někdy na hvězdy, jak září, a je mi smutno. Vím, že tam někde v dáli je Marie… Přesto myslím, že jsem se rozhodl správně. Rodina má být pohromadě.