Vzpomínky

Určeno očím jednoho muže.

Vzpomínky I.

·         Život zemřelých je uložen v paměti žijících. - Marcus Tullius Cicero

   "Maminko, a co když umřeš?", ptala jsem se s nosem ulepeným od melounové šťávy.

   "Neboj se, já neumřu.", jen se smutně usmála, ale věděla to, já vím, že to věděla. Musela to cítit, protože smrt není jen něco, co si znenadání přijde. Smrt je mnohem víc než člověk tuší a když zemře, zavřou se za ním dveře a sotva už komu řekne: "Víš, mám Tě rád a až tu nebudu, chci, abys byl šťastný."

·         O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností. - Robert Fulghum

 

   "Nekleč jako prase a dívej se mi do očí, když se mnou mluvíš!"

   Ta divná ženská mě děsila, stála nade mnou jako Bůh pomsty a mezi očima měla velkou tlustou vrásku. Jsem špatná, ale ona... Byla horší. Člověk bez slitování a citu, člověk, který zničil vše kolem mě. Bylo mi šestnáct a měla jsem panický strach z ramínek. A neuhodila mě, to ne, nejen proto, že tentokrát už by se to nedalo přehlédnout. Začínala jsem se vzpírat. Někdy jsem přemýšlela nad tím, zda bych ji dokázala zabít a nejspíš jsem si to i přála.

   Ale já jsem se bála spousty lidí...

 

   "Svlékni se! No tak, dělej! ... Pomoz mi s tím trochu!"

   Všude kolem byla tma a vše, co posléze bylo dobré a správné, se v mých očích měnilo ve špatné. Škola, kamarádi, budoucnost. Nebylo nic, jen ta tupá myšlenka na to, že člověk prožije něco, díky čemu si přestane všeho vážit, začne nenávidět sám sebe a když mu jednou někdo řekne, že mu to sluší, stejně uslyší jen tu větu, co na mě volal ten blonďatej kluk s pihama z vedlejší devítky: "Jsi tlustá brejlatá kráva!"

   Nikdy jsem o tom nemohla mluvit. Řekla jsem to, ale vyprávět o tom nebylo prostě možné. Patřilo to ke vzpomínkám, které jsem pak zahrabala ve své paměti na to nejhlubší místo a několik let se prala, aby se to neprodralo zase zpátky nahoru. Nebyla to bolest, nebylo to nic. Jen tupé prázdno.

 

   A potom mě pobláznil on, kluk, kterej byl stejnej jako já, tak úžasně nedospělej a zároveň starostlivej, nosil mi kytky a říkal věty, který holku jako já neuvěřitelně pozvednou, jak psychicky, tak i fyzicky. Z ošklivého káčátka se taky časem vyklubala labuť, stejně jako ze mě. A taky mě podváděl, zprvu jen fyzicky, pak přišlo slovní napadání, jenže vztek a ponížení postupem času člověka naučí k obraně, čím více si připadá chudákem, tím více si v tom pocitu libuje a tím spíše dokáže své pocity křivdy obracet proti druhým. Je to jen krůček k tomu, aby se začal mstít, protože si uvědomí, že křivda sama o sobě je v dnešním světě naprosto běžný projev sobectví.

 

·         "Jen přes mou mrtvolu!" Zvolal slaboch a zatvářil se, že zemřel. - Brie

 

   A čím tíží naši mysl smutných vzpomínek, tím více je odsouváme někam dozadu a nebo ještě lépe - zapomínáme - ale dá-li se to? A přichází šťastné vzpomínky.

 

Vzpomínky II.

 

   "Nechte moji mámu! Nechte ji být! Je jen moje!", běžela jsem po bulharské pláži v rudém roláčku a po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy.Snažili se mě zastavit, ale já běžela dál, až do moře a nakonec jsem měla celý spodní lem mokrý od slané vody. A moje máma se smála, protože jí nikdo neubližoval a když mě potom k sobě tiskla, byla jsem šťastná, protože ona byla se mnou a ani já, ani ona, jsme netušily, že za dva roky odejde.

   Ten pocit překonal veškerou bolest a zůstal navždy ve mně.

 

   "My bychom Ti chtěli něco říct.", usmál se na mě táta a mě se rozbušilo srdce, protože jsem dávno věděla, co se dozvím.

   "Co bys řekla na to, kdybys měla sourozence?"

   "Mončo, Ty čekáš miminko?", hrála jsem překvapenou a mou lež kryl oheň, který nás dělil.

   "A s tím souvisí ještě jedna věc. Svatba.", její vráska mezi očima byla vlídná a krásná.

   Těch pět měsíců bylo nejkrásnějších v mém životě, poprvé a naposledy jsem věděla, jak funguje rodina, jak je fajn, když se vrátím ze školy a doma září úsměv. Nebyla uvařená večeře ani vyluxovanej obývák, ale byl tam úsměv a těšení se na to, že naše rodina bude kompletní. Co na tom, že jsem pozitivní těhotenský test našla v odpadcích už před dvěmi měsíci. Měla jsem tátu a mámu.

 

    "Teď jsi tak krásná, že by sis zasloužila kytici růží.", zašeptal a mě se ve tváři odráželo světlo měsíce. Seděla jsem v okně, prsty na rukou jsem měla propleteny s prsty na nohou a on skládal ze svíček přes celý pokoj obrovské srdce, do kterého mě pak přenesl a miloval. Vlasy měl šedivé od nánosů barvy.

 

·         Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným. - Honoré de Balzac

 

   Špatně zapomínám na to špatné, co se kdy stalo. A ještě hůře zapomínám na to, kdy jsem poprvé zažila domov, na to, kdy jsem poprvé dokázala něco, čeho jsem si na sobě dokázala vážit, na to, kdy jsem zažila lásku i na to, kdy jsem se z lásky poprvé milovala. A podle toho možná vidím svět jinak než objektivně.

   Život je celý poskládaný ze střípků vzpomínek, protože i to, že tento příběh píšu, bude zítra vzpomínkou. Minulost není důležitá, ale činní naši budoucnost lepší.

 

   A proto uprostřed prologem (ačkoliv by měl být na začátku):

 

   Ty do těchto vzpomínek nepatříš, protože jsi mi nikdy neublížil a já na Tobě nemusím hledat krásu, protože krásný jsi. Dlouho jsem se domnívala, že bolest, kterou nám druzí činní, je důležitá proto, abychom vnímali vše krásné, čeho jsme se od nich dočkali. Tys byl jiný a já Tě za to obdivuju a miluju. Řekls, že mám zkusit napsat knížku, jenže já už vím, že jsou dvě témata, o kterých bych dokázala psát. O minulosti a o Tobě. O minulosti psát nechci, protože minulost už není. Zapomněla jsem na ní. Je jen budoucnost a já nemůžu jen sledovat, jak Tě nechávám odejít, ačkoliv tu už dávno nejsi. Ale uvnitř mě budeš navždy. A nemůžu Tě přesvědčovat o tom, že si zasloužím druhou šanci. Nevracej se. Nech mě jen napravit své chyby. Tys mě naučil, že život není hra a já už nehraju. Jen udělám cokoliv pro to, abych byla šťastná. I bez Tebe...

 

Vzpomínky III.

 

   První setkání - Stál jsi u průchodu, u nohou jsi měl kýbl s vodou a vyhlížels mě podle poznávacího znamení - žluté sukně. A pak jsi mě uviděl a neusmíval ses a já nevěděla, jestli je to dobře nebo špatně, tak jsem Ti vykládala nesmysly o účetnictví a přemýšlela, jak se nenápadně omluvit, aby to setkání nebylo trapné ani pro jednoho z nás. "Já, brejlatá, tlustá kráva a on? To nejde dohromady.", vážně jsem si to myslela. Byls tak krásně jinej než kdokoliv a když jsi mi večer napsal, že jsem Ti vlezla pod kůži, bylo to jako ve snu. Nic neexistovalo, nebyla žádná minulost a představa prvního polibku mě rozechvívala jako strunu na kytaře.

 

   První rande - Nenápadně jsme se sebe dotýkali, jen letmo a čekání na úsměvy bylo magický. Když ses u "naší elektrárny" nakláněl a díval se mi zpříma do očí, čekala jsem jen, kdy tu mezeru zrušíš a Ty ses k tomu neměl. A tak jsem to nakonec riskla a políbila Tě sama a najednou jsi byl úplně všude a já cítila motýly v břiše a celým mým tělem bloudily bublinky plný euforie.

 

   První milování- Tahle vzpomínka zůstane navždy jen v naší paměti, ale ráno, když jsi odešel a já čekala, že napíšeš a Tys pořád nepsal...

 

   První víkend - Seděl jsi na stoličce a mě jsi chytnul za boky, posadil sis mě na klín a ruce ovinul kolem mého pasu, nikdy jsem se necítila natolik v bezpečí, jako tehdy.

 

   První Vánoce - Na konferenčním stolku jsme měli stromek z papíru a k němu jsme si položili dárky. Na Štědrý Den jsi pak volal přes skype a zlobil ses, že se nevěnuji Tobě, ale Maxíkovi, kterého jsem ten den hlídala.

 

...

 

   Těch vzpomínek je spousta a všechny jsou krásné. Já jsem nezapomněla. A nezapomenu. Ale teď tu nejsi a je to jen moje budoucnost. V mé paměti navždy zůstaneš tou "potvůrkou lísavou"...

 

·         Včera jsem byl chytrý, proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý, proto měním sám sebe. - Sri Chinmoy

·         Život je TAJEMSTVÍ. Víra a vděčnost. - Rosecká Kateřina

---