Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBimbas
04. 10. 2010
14
14
4018
Autor
Bohouš Krejza
Ležim pod postelí a sleduju, jak se špička mýho pindi dotýká železnýho roštu. Stojí mi, a Pavlíně je to očividně jedno. Ležíme tam s kalhotama dole a vyprávíme si, že se jednou vezmeme. V tuhle chvíli bych fakt neřek, že se za pár let budu stydět na holku i podívat, natož si na ni šáhnout.
Bohužel Pavlína ještě nemá prsa. To i já je mám větší. Každopádně je to příjemný, ležet si takhle na ostro a vyprávět si o manželství. Navíc, rošt příjemně chladí a Pavlína bude dobrá žena. Nic mi nezakazuje a neni jí proti srsti účastnit se vyloženě chlapeckejch her.
„Přijedeš si pro mě?“ ptá se a drbe se na břichu. Na levým třísle má tmavohnědou skvrnu. Bude se mi stejskat, to vim jistě. Žádna jiná holka ze sousedství si se mnou takhle nebude hrát. A kluci? Je jich tu pár, ale buď sou o dost starší, anebo ještě moc malý. Možná se tu nějakej vhodnej kandidát v okolí najde, ale já nejsem ten typ, co by brouzdal ulicema a na čele měl napsáno: „Sem bez kámoše, chcete mě?“
„Jasně,“ říkám, „a jak je to daleko?“ „Nevim, ale asi hodně, máma tátovi včera nadávala, do jakýho zapadákova nás to posílá.“
„Možná tam bude dělat pohraničníka,“ zamyslim se.
„Proč pohraničníka?“
„Když je tady u Lidovejch milicí, tak co bude asi dělat tak daleko? Hlídat hranice, ne?“
„To nevim, ale slyšela sem, jak včera máma brečela.“
„Asi se jí bude stejskat.“
„Mně taky, ale nebulim.“
Věnoval sem Pavlíně uznalej pohled.
„Máma bulí pořád,“ dodá.
„Třeba jí něco bolí.“
„Říká, že sem necitlivá, protože sem byla v inkubátoru.“
„Kde?“
„Když sem se narodila, šoupli mě do takový prosklený kostky.“
„Proč?“
„Protože sem byla moc slabá a v tom inkubátoru mě léčili.“
„Aha.“
„A máma říká, že děti z inkubátoru sou chladný, protože přišly o prvotní teplo, co jim má matka po porodu dát.“
„To že řekla?“ hlesnu, ale po pravdě tomu moc nerozumim. Radši měnim téma a ptám se: „Můžu si čuchnout k tvýmu zadku?“ Pavlína přikejvne a otáčí se na bok. Zasunuju nos mezi její půlky. Nejsem s to tu vůni popsat, ale je příjemná. Sousedovic Lojza takhle nevoní, navíc, neni radno si k němu čichat. Sou mu tři a pořád se posírá.
„Proč ti stojí?“ ptá se Pavlína, když si lehá zpátky na záda.
„Nevim."
„Nejsi nemocnej?"
„Nejsi nemocnej?"
„Nejsem,“ říkám, „mýmu bratránkovi taky stojí. Když u nás byli na Silvestra, leželi sme pod peřinou a on nás na něj nechal šáhnout. Chceš si na něj taky šáhnout?“
Pavlína kroutí hlavou.
„Je to jako když řadíš v autě,“ povzbuzuju ji, ale ona odmítá.
„Občas je to příjemný,“ svěřuju se.
„A co?"
„Nevim, jak mě tak svědí a já si ho drbu.“
„Říkám, že seš nemocnej.“
„Nejsem.“
„Tak ukaž.“
„Co?“
„Jak si ho drbeš,“ dobírá si mě, ale mně se moc nechce.
„K mýmu zadku se ti líbí čuchat, co?“ říká naštvaně.
„Můžeš si čichnout k mýmu,“ navrhnu a našpuluju zadnici.
„Kch,“ ušklíbne se a já vim, že neustoupí.
„Můj brácha říkal,“ povídá mezitim, „že se s pindíkem dělaj děti.“
„Vážně?“ hlesnu.
„Jo, že prej se strká do pipinky, ale nevim, můj brácha hrozně kecá.“
Než na to stačim něco říct, ozývá se:
„Co tam děláte?“
My o vlku a vlk u postele. Už cejtim smrad z jeho ponožek. Snažíme se rychle oblíknout. Rošt mi razítkuje čelo a Pavlína mě nechtěně dloube do žeber.
„Vypadni!“ křičí na bráchu, ale jak ho znám, tak snadný to nebude.
„A proč bych měl?“
„To je můj pokojíček!“
„Jestli nevylezete pudu za mámou a řeknu, že tady prcáte.“
Sice nevim, co to přesně je, ale už sem to slovo někde slyšel – asi od mýho bratra – každopádně, to nevěstí nic dobrýho, a tak radši vylejzáme. Naštěstí mi pinďa už kles. Radim sedí na stole s kytarou. Brnká na ni, ale moc mu to nejde. Má mnohem víc beďarů než můj brácha. Sou odporně velký, rudožlutý – vůbec si nedělá starosti s jejich vymačkáváním. Nechá je prostě dozrát a pak vyhnít. Šklebí se a vystavuje svý křivý zuby. Žvejká tu zelenou žvejkačku, co prodávaj v drogérii, a s tim svým upoceným kloboukem si asi myslí, že je bůhvíjakej kovboj.
„Tak co, prcali ste tam?" ptá se a na kytaru vyluzuje další falešnej tón.
Kroutim hlavou a Pavlína mu říká, aby odtáhnul.
„Takže prcali," vydedukuje Radim a tlemí se na celý kolo. Plácá se do svejch chlupatej stehen, na kterejch mu taky rašej uhry, a dlaní bubnuje do kytary.
„Vypadni!“
„Nejdřív mi to ukážete!“
„Vypadni, nebo řeknu mámě, že kouříš.“
„A kdo ti to dosvědčí, tady tvůj milenec?“
Civim na něj, jak na boží zjevení.
„To neni můj milenec.“
„Ať si hezky svlíkne kalhoty a já pak v klidu odejdu.“
„Dělej,“ pobízí mě.
„Nech ho!“ zastává se mě Pavlína, jenže nechat se bránit holkou neni dobrý. Za zvuku rozladěný kytary si pomalu sundávám trenky a tepláky.
„Ty ho máš malýho!“ směje se Radim a ukazuje prstem na mýho scvrklýho pinďu. Měl si mě vidět pod postelí, mám sto chutí říct, ale radši mlčim. Nechci do toho zatahovat Pavlínu, která kope svýho bráchu do holeně. Ten jí okamžitě dává facku, přičemž mu kytara padá na zem.
„Podívej, cos udělala,“ řve na ni a dává ji další políček. Vrhám se na něj, aniž bych se obtěžoval nandat kalhoty. Cejtim teplo na tváři. Snažim se ho taky bouchnout, ale je silnější. Dává mi kravatu. Koulim oči směrem ke dveřím, ve kterejch stojí pani Bílá. Mam takovej pocit, že se dívá přímo na mýho scvrklýho bimbase.
„Co to tu vyvádíte?“ ptá se roztřeseným hlasem. Vlastně vypadá celá roztřesená. Má rozcuchaný vlasy a na sobě starej flanelovej župan, podobnej jakej nosil můj děda v nemocnici, než umřel.
Radim mě pouští a svý mámě odpovídá:
„Nic."
Pak ji obchází, jako by to byl jenom stín, a de do svýho pokoje.
Pak ji obchází, jako by to byl jenom stín, a de do svýho pokoje.
„A ty ještě nemáš nic zabalenýho?“ ohradí se na Pavlínu.
„Mam,“ brání se Pavlína a ukazuje na dvě banánový krabice.
„Já se z toho všeho zbláznim! Tohle bude moje smrt, a do toho hrobu mě pošleš ty!“
Mám pocit, že ukazuje na mě, nebo spíš na určitou část mýho těla, ale chyba lávky.
„Tak už sakra něco dělej!“ křičí na Pavlínu, bere ji za vlasy a hází na postel.
„Zbal si ty svý krámy!“
„Říkám, že už mám sbaleno, a neječ na mě!“ brání se Pavlína, až mi z toho naskakuje husí kůže. Stojim tam s kalhotama dole a momentálně mě nenapadá nic, co by danou situaci zachránilo.
„A co ty tu takhle stojíš?“ konečně si mě všímá pani Bílá (to jméno k barvě jejího obličeje doslova sedí).
„Já…“
„Máš pěkný kamarády!" zase na Pavlínu. Čekal bych, že se rozbulí právě Pavlína, ale řvát začíná její máma. Zakrývá si svůj vrásčitej obličej vyzáblejma rukama a ramena jí poskakujou nahoru a dolů. Pavlína ji bere za paži a vyvádí z pokojíčku. Využívám chvilky o samotě a nandávám si kalhoty. Pak opatrně scházim schody dolů do haly, oblíkám si boty a utíkám ven. Už se tam vracet nehodlám. Možná je dobře, že dneska večer nadobro odjedou. Byl bych nerad, kdyby Radim nebo jeho máma po okolí roznášeli pomluvy o mým bimbasovi. Koneckonců na manželství mám dost času.
Běžim na konec ulice a zahejbám do parku, kde na malým betonovým plácku nějakej kluk pouští auto na dálkový ovládání. Určitě bydlí v těch novejch bytovkách, co tu nedaleko postavili. Ten kluk vypadá slibně a to auto ještě líp. Kopu do šutru, kterej dopadá kousek od něj.
„Co děláš vole?“ ptá se a vydává se mým směrem.
„Pěkný auto,“ já na to a vyzrazuju svý jméno.
14 názorů
Skoro jsem to dočetl, lepšíš se.
Hele, problém mám s tím, že není jasné, jestli těm dětem je pět nebo deset nebo patnáct. Spousta věcí nesedí.
Minulá se mi líbila víc.
Tady jsem nemohl setřepat pocit, že se pod suverénním tahem skrývá určitá "literárnost": jako bych ty postavy už někde četl.
selviskhed
06. 10. 2010Lady de Winter
06. 10. 2010
Nenaznačit na začatku věk aktérů je od autora celkem dobrý tah; umocňuje zvědavost čtenáře, zvyšuje poutavost. Líbí se mi i ono odhlédnutí do dětství, i když možná v poněkud drsnějším pojetí.
První zmínka o bráchovi porušuje sekvenci přimých řečí, takže ač gramaticky správně vystihuje, čí brácha je zmiňován, čtenáře může zmást. Věta o Radimovi, působící pak chvíli jako překvapení, vše vysvětlí.
Z občasného spojování předložek s jinýi slovy sis zřejmě udělal cosi jako "vlastní podpis". Respoktuji to, i když mi to vadí, ale ne natolik, aby bránilo dát tip.
A nominaci do soutěže "Povídka měsíce"
+ avízo Lady de Winter
Výborný - strašně rád mám obrazy ze života namalované neslazenými slovy.
Jako dycky.. sem cetla s chuti.. a jako dycky.. nezklamalo. Mas ten detskej svet proste promakanej.. a ja Ti ho s chuti pokazdy bastim.. :-)*
Aurora Těšínská
04. 10. 2010
Tyjo, líbí se mi to mlžení reáliemi -- lidové milice, auto na ovládání, člověk vlastně vůbec neví, kdy se to odehrává.
Dětský pohled zvládnutý, prepubescentní sexualita popsána zdatně.
Já mám jasno.
Velmi zajímavá sonda do prepubertální duše. Nevím,s jakou odezvou se potkáš, ale já dávám tip minimálně za originalitu!