Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Utopenec

11. 10. 2010

4612

Autor

Kiv Čitrem

Ježíš nesl svůj kříž až na místo jménem Lebka, hebrejsky zvané Golgota.

Tam ho ukřižovali a s ním dva jiné z obou stran a Ježíše uprostřed.

Pilát dal napsat a připevnit na kříž nápis tohoto znění: JEŽÍŠ NAZARETSKÝ, ŽIDOVSKÝ KRÁL.

Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl Ježíš ukřižován, leželo poblíž města.

(Jan 19, 17-20)

Nohy se potily na pedálech a otevřeným okýnkem profukoval svěží vzduch počínajícího jara. A taky výfukové výpary. Kolona aut se pohybovala pomalu. No jo, pátek odpoledne. Ale i tak je to lepší, než se trmácet autobusem a pak vlakem. Lucka na vedlejším sedadle podřimovala. Poslouchal rádio. Dnes se hraje play-off. Vítkovice se Slávkou. Možná se podívám. Lucka si půjde stejně lehnout hned, jak přijedeme. Je vždycky z práce strašně unavená, zvlášť v pátek. Je fajn, že ta oprava nebyla tak drahá a že to bylo docela rychle, těch pár dní, kdy neměli auto, bylo za trest. Akorát v pátek odpoledne je to za trest i s tím autem. Bylo to teď mírně z kopečka, takže neměl ani zařazeno, jízdu ovládal jenom sešlapováním brzdy. Jeli krokem. Tady na okruhu je to nejhorší, ale za hřbitovem už se to rozjíždí do tří směrů, tam se pojede jedna báseň. Tam pojede i na trojku.

Lucka otevřela oči a dívala se, jak si Zdeněk pobrukuje s rádiem nějakou odrhovačku.

„Goťák z tebe nebude, chlapče.“

„Myslíš? Takže do superstar mě nepustíš...“

„To určitě, to bych se musela před lidma hanbou propadnout, ty tvoje fistule jsou úplně mimo“ usmála se.

„Já si myslim, že se bojíš, že bych byl slavnej a ty bys musela ode mě odhánět davy rozvášněnejch fanynek.“

„Jo, jo, tak to je... Trochu jsem si zdřímla.“ Protáhla se.

„Však doma si ještě schrupneš.“ (Beztak je hokej.)

„Já nevim, jsem docela odpočatá. Nezajdem na hřiště na kofolu?“

„Chceš?“ (Poslední třetinu by měl i tak stihnout.)

„Jo, pořád jen z práce do postele, z postele do práce, ať je taky nějaký vzrůšo.“

„Tak jo, auto zavezem dom. Dám si pivko.“

Konečně minuli hřbitov. Silnice spojovala město s vesnicí, ve které žili. Byla lemována jabloněmi. Ale jablka tady nebyla dobrá. Chutnala hořce. Vysvětloval si to tím, že prach, který je na cestě a který usedá na plody, je hořký. Možná to tak opravdu je. Pláně polí, fádně šedobílé přes zimu, byly teď pastelově hnědé a zelené. Radost pohledět.

Zastavil před domem. Vypnul motor, zatáhl ruční brzdu, pohladil Lucku po koleni a dal jí pusu. Nechtělo se jim vstávat z pohodlných sedadel. Seděli a koukali přes přední sklo. Potřebovalo by umýt. Na nic nemám čas. Nakonec se přece jen zvedli, z kufru vzali igelitky s nákupem.

„Ahoj, mami!“

„Ahoj, dělám zeleninovej salát, dáte si?“

„Já jo.“

„A ty, Zdendo?“

„Taky. Děkuju.“

Byl trochu nervózní. Cítil podrážděný tepot krve ve spáncích. Kapička a vypění. Pořád je někdo doma, buď Lucčina máma, nebo táta, nebo ségra, nebo všichni. Nikdy nejsou sami. Když vchází do domu, má vždycky pocit, že jde k někomu na návštěvu, že by si měl upravit vlasy a pořádně opucovat boty.

Šel se převléct do druhého patra.

Za chvíli za ním přišla Lucka. Seděl v trenkách na okraji postele a díval se, jak si sundává rifle. Měl na ni chuť, ale copak to teď jde. Přitáhl si ji k sobě, odhrnul jí tričko a dal jí pusu na pupek. Zatáhl za lem kalhotek.

„Nech toho, musíme dolů na salát.“

„Já vím. Už abysme dostavěli...“

Chroupali salát. Cpali do sebe povinnou denní dávku vitamínů. Na tom si Lucčina máma zakládala. S Lucčiným tátou se často dohadovali kvůli jídelníčku – byly to téměř politické debaty, jeden z nich zastával zájmy zeleniny, druhý z nich zase zájmy masa. Nakonec si paní Křížová prosadila odpolední saláty, pan Kříž zase výběr ze tří druhů salámů v ledničce. Dohoda byla uzavřena, kompromis vytvořen. Rozkousl slunečnicové semínko, které zbylo na dně misky a které dvě minuty napichoval na vidličku.

Bylo pozdní odpoledne. Sluneční paprsky vykukující zpod mračen se tříštily o věž barokního kostela. Nedávno mu obec nechala udělat novou fasádu. Byl to přísný pozorovatel zdejšího života – zaznamenával všechny skutky, hříšné, neřestné, i ty chvályhodné.

Drželi se za ruce a kráčeli na hřiště. Chtělo se mu spát. Teď se asi začíná hrát první třetina.

Po velkoplošné obrazovce se proháněli obrnění muži na bruslích. Zdeněk je sledoval jen tak na půl oka (Slavie vedla 1:0), tak aby ho Lucka nemohla nařknout, že se jí dostatečně nevěnuje. Stáli vedle sebe u barového pultu a čekali, až jim vrchní – nerudný kovboj s umaštěnými vlasy – natočí kofolu a pivo. V rohu místnosti seděli štamgasti, koukali na hokej, občas gestem naznačili, že oni by to teda zahráli úplně jinak. Na druhé straně seděla zády k hracím automatům místní omladina. Vršili komínek z panáků rumu a stloukali pivní plot. Lucka nervózně odrbávala roh pultu.

Sedli si před hospodu, popíjeli a řeč vázla. To se jim stávalo často, konečně byli sami, bez kamarádů, bez Lucčiny rodiny, měli čas jen pro sebe – a najednou nevěděli, co si říct. Ani jim to mlčení nevadilo. Prostě jsou spolu a nemusí nic dělat, ani mluvit. Většinou tahle tichá meditace dvou duší netrvala dlouho. Byla přerušena hovorem o praktických záležitostech jejich společného života – v posledním půlroce to byla hlavně stavba vlastního domu. Zdeněk se nemohl dočkat, až budou bydlet ve svém, až nebude muset brát ohledy na náladového Kříže. Jenže to ještě nějakou dobu potrvá.

Soužití s Lucčinou rodinou nebylo vždycky snadné, někdy kousalo jak svetr z velbloudí vlny. Zvlášť s otcem to bylo někdy těžké. Od doby, co zkrachovalo místní družstvo, byl Kříž nezaměstnaný. Vystudoval zemědělku a celý svůj pracovní život zasvětil kravám, po revoluci se dokonce stal „krizovým manažerem“ kravína, jenže družstvo se po letech komunistického pustošení nedokázalo zvednout z prachu bídy a po několika letech bylo zrušeno a rozprodáno. Kravín nechal nový majitel zbourat a vystavěl místo něj skladové haly. Kříž se pak pokoušel najít si novou práci, ale marně. Vlastně jaksi zahořkl a Lucka i její máma ho podezřívaly z toho, že mu to takto vyhovuje, že ani o novou práci nemá zájem a baví ho hýčkat zahrádku před domem, rozmazlovat chundelaté černé psisko, mudrovat a obcházet vesnici s pohledem zrazeného muže. Taky často navštěvoval faráře, farář mu vypravoval o svých věrolomných ovečkách a pan Kříž na oplátku vzpomínal na krávy, které ho opustily.

Rodinná krize nastala, když se k nim měl přistěhovat Zdeněk. To nejde, aby bydlel cizí chlap s jeho dcerou pod jednou střechou takhle na hromádce, protestoval Kříž. Lucka tehdy byla ochotná odejít z domova, najít si se Zdeňkem podnájem a na celou vesnici se vykašlat. To se nelíbilo mámě a ta nakonec (jako hlavní přispěvatelka do rodinného rozpočtu) měla poslední slovo. Holka tady zůstane, Zdeněk se nastěhuje - a basta. Kříž se musel podřídit. Oba mužští si však nepadli do oka. Kříž se díval na Zdenka jako na narušitele jeho teritoria, který spí v jednom pokoji s jeho dcerou (aspoň, že postele si nesrazili k sobě). Zdeněk pohlížel na Kříže jako na paličatého pámbíčkáře, který se věčně fláká po vesnici, zatímco ostatní mu vydělávají na salámy v ledničce. Navíc na něj musí brát nepřiměřené ohledy – kolikrát už Lucce navrhoval, aby si postele srazili k sobě... Sex byl pro ně dobrodružstvím, které si mohli dopřávat v miniaturních dávkách a ještě navíc s vypnutým zvukem (a Lucka umí nádherně projevovat vychutnávanou rozkoš).

„Příští týden by měli přivézt trámy na střechu,“ prolomila mlčení nad kofolou Lucka.

„To abych objednal řemeslníky, zavolám Koutníkovi, snad mi pomůže.“ Vytáhl mobil a do kalendáře vložil poznámku s upomínkou: „strecha, vol kout“.

„Mám docela hlad, co ty?“

„Já taky, ale neměla bych večeřet. Držím dietu.“

„Ach jo, ta tvoje dieta... Stejně se mi líbíš taková, jaká jsi. Vždyť ani nejseš moc tlustá.“

„Ale su. A dokud nebudu hubená na svatebních fotkách, tak si tě nevezmu.“ (Tuhle její podmínku znal už dlouho a pěkně ho štvala.)

„Takže si dáš nakládanej hermelín, co?“

„Jo, ale sám si oddaluješ svatbu...“ usmála se.

„To je stejně sájens fikšn,“ humorně zvýraznil anglickou výslovnost posledních dvou slov, aby jí bylo jasné, že to bere s nadhledem a že není ironický a naštvaný.

Zvedl se a zašel do hospody.

Vítkovičtí vyrovnali. Omladina zhlučněla. Zaplatil a sebral dva talířky a košík se seschlým chlebem.

„Jejdamane, co to neseš,“ vykřikla Lucka, až se lekl. „Vždyť dneska je velkej pátek, proč si myslíš, že ste měli k obědu nudle s makem?“

Rozpačitě hleděl na utopence trůnícího na hromádce cibule, pak si ale uvědomil, že toto by určitě rozběsnilo doruda pantátu Kříže, a tak se usmál a řekl: „No a co, vždyť nevěřím. A stejně si myslím, že ten třiatřicetiletej chlapík by po mně nikdy nechtěl, abych na jeho vzpomínku jedl jenom krupicovou kaši.“ Usmál se svému vtipu. Byl ale sám.

Seděli vedle sebe, jedli a mlčeli. Ovšem už to bylo jiné mlčení. Mlčení v němž se uhnízdil konflikt, mlčení, které je někdy horší než vyprsknutá sprostá slova. Zapíjel chleba pivem, těsto se mu v ústech rozpouštělo na malé drobky. Za jeho zády se kostel utápěl v červánkovém západu. Odložil příbor. „No tak,“ objal Lucku. Bylo to, jako by objímal skálu.

„Nazdar, děcka, užíváte si romantiku?“ ozvalo se za nimi. Zdeněk zkameněl vedle skály. Byl to Kříž.

„Ahoj!“ řekla Lucka.

„Ahoj!“ zamumlal Zdeněk.

Kříž si sedl naproti nim a v tu chvíli spatřil na Zdenkově talíři utopence ukřižovaného nožem a vidličkou.

„Vždyť je dnes velkej pátek!“ řekl káravě s pohrdavou jistotou toho, který ví, co se sluší a patří.

Zdeňkovi začalo hučet v uších, zaškubal mu koutek oka (v tu chvíli mu bylo úplně jedno, že oknem hulákal moderátor, že Vítkovicím se podařilo vstřelit branku) a s klidem, jakého jen byl schopen (trochu se mu třásl hlas při pomyšlení, jaké troufalosti se dopouští) řekl: „No a co, doprdeleuž.“ Vstal a šel domů. Neohlížel se. Věděl, že si to Lucka nezaslouží, ale nemohl jinak.

Doma si vzal boty na běhání. Pořádně utáhl tkaničky a vyběhl do polí. Běžel a běžel a věděl, že se mu nikdy nepodaří utéct...

42 názorů

Narriel

18. 06. 2012

Československá literární komunita

Utopenec

Autor

42 názorů

Sdílení