Znala jen útěk před svou vlastní tváří

 Do jizev skály slzy mořské pěny
vyplaví příběh vichrem roztřepený
o sporu ženy s chobotnicí

 V chapadlech vášně, v moci kruté saně
potratí jméno, nejspíš odevzdaně,
nabídne srdce k demolici

 Přesně dvě díry v srdci plní síra,
anděl si křídla nikdy nevybírá,,
nešetří peřím na světici

 Znala jen útěk před svou vlastní tváří,
byla vždy štvancem, co nic nevytváří,
hydře pak zrádnou záletnicí

 Věčně se skrývat i své vlastní dceři
do bojů se zlem, kterým neuvěří,
nechce, už nechce život krycí

 Masku svou trhá, hraje tklivá flétna,
už není více lvice obezřetná,
co to jen moři chtěla říci…