Noční host

     Již nedokážu pochopit, natož vyjádřit, jaká ohromná bláhovost mne musela popadnout, že jsem té noci, a vůbec kdykoliv jindy v tomto miléniu, mohl očekávat za zdmi neznámého lidského příbytku pomoc a ne jen čistý a upřímný výsměch. A snad to bylo nad síly mého chápání i tehdy, když jsem to páchal – když se klouby mých rukou poprvé a potom i podruhé dotkly starých oprýskaných dveří, z nichž se odlouplo několik malých částeček laku, a vyloudily jemné zaklepání.
     Ozval se štěkot psa a po chvíli i vzdálené, temné dunění, jež se neslo z onoho domu jak z nějaké chladné hlubiny. Udělal jsem pár kroků vzad a napjatě čekal. Klíče zachrastily. Poté se hnula klika a já byl náhle oslepen nikoliv tmou a zlem, nýbrž světlem těch záhadných útrob: ten člověk, kterého jsem zprvu viděl jen jako flek vyplňující téměř celá futra, ta hora, obrovská tlustá hora a její mohutný hluboký hlas, se později ukázal jako velice stručný a milý člověk. Jasně a zřetelně se mne zeptal, kdo jsem a co tu chci, a poté mně, místo kýženého noclehu ve stodole či v kůlně mezi nářadím, nabídl vstoupit do jeho Zámku.
     Nejdříve jsem si myslel, že místnost, do níž jsem vcházel, bude jen jakási předsíň, avšak s tím, jak mé zornice pomalu přivykaly jasnému světlu zářivek, jsem si uvědomil, že je to jakási kombinace kuchyně a obýváku. Nebyla příliš velká, jen dřez, umyvadlo, stůl a dvě židle, k nimž jsme usedli. Muž mi nabídl cigaretu, ale tu jsem musel odmítnout, jelikož nekouřím, a přitom mi to bylo líto - rád bych kouřil, měl u sebe cigarety a mohl nabídnout - já jemu.
     Zapálil si a jal se mne vyptávat: proč tu vlastně bloudím? Kde jsem se vzal v této díře světa; jak se mi stalo, že jsem se ztratil, a proč vlastně ještě pořád hledám tu správnou cestu? Jak důležitá věc mne musí čekat na jejím konci? Mám ženu a děti? Mám dům, práci a přátele?
     Na to vše jsem mu odpověděl, jak nejupřímněji jsem mohl, a byl poté tak trochu zděšen tím, kolik vět jsem o sobě řekl - a jak málo reality jimi zachytil. Pes přitom brouzdal místností jako mýtický hledač pravdy, jenž mne občas olíznul ve svém pátrání, když se najednou náš rozhovor konečně stočil k onomu muži. Zlehka si poposednul a poté začal vyprávět s tak samozřejmou upřímností, že si ta slova ještě stále doslova pamatuji: Stavím tento dům již dlouho, od samých základů, od prvního bodnutí lopatou, snad od zrození hlíny při samém stvoření světa, avšak poslední roky se stavba pomalu zpomaluje. Jak vidíš, má tloušťka přerostla v nemoc a já přišel o práci. Každý měsíc mé peníze vystačí jen na pár cihel a trochu cementu, zbytek dám za existenci, za vodu, teplo, jídlo a léky. Avšak nejen to, i namíchat maltu a zvednout pár cihel je měsíc co měsíc těžší, stavba již z normálního hlediska téměř stojí, ale pokud se na to podívám z opravdové blízkosti, zeď pomalu a jistě roste. A s ní rostou i stěny tohoto domu, který až bude hotov, najdu si ženu a založím rodinu. Budu mít syna a dceru. Ty dobře vychovám a teprve poté budu smět ulehnout na mnou sbité lože a stárnout a šedivět s pocitem, že jsem skutečně žil.
     Když vtom se zvednul ze židle, začal pobíhat po místnosti a z různých míst vytahovat obrovské kusy pokreslených papírů. Byly to plány domu, narýsované s pečlivostí a znalostmi velkých architektů i načmárané s naivitou malých děcek, některé z nich se navzájem popíraly, jiné doplňovaly tak dokonale, až propracováním svých detailů připomínaly fraktál, na němž se z libovolné blízkosti nedá uzřít nedokonalosti. Máchal nad nimi rukama a vysvětloval, co k čemu bude. Básnil o každé linii a s tím, jak se jeho písně nesly vzduchem, jsem se já o to bedlivěji rozhlížel po jeho díle: do místnosti vedly, krom těch, jimiž jsme vešli, už jen dvoje další dveře, oboje byly bílé a tenké, jedny z těch, do nichž se kopne a ony se rozletí na kousky, jako by byly z papíru, za nimiž se rýsovaly dvě místnosti zcela totožných rozměrů - podlouhlé obdélníky, na jejichž koncích číhají čtvercová okna, kolem stěny a strop pobité zkrouceným umakartem a podlaha z dávno zašlého lina. Ne. Nebyl jsem v domě, jak jsem si mylně myslel už od chvíle, když jsem vcházel do obezděných dveří. Jsem jen v buňkách obehnaných zdí! připustila si teprve nyní má mysl.
     A v tom se všechny mé předešlé představy, i všechny sny muže sedícího přede mnou, jako ta bájná věž rostoucí k nebesům, sklátily k zemi. A mne přitom popadla ukrutná potřeba se od jejích trosek rozeběhnout do světa; nesedět tu s ním u jednoho stolu a nedávat tak všanc, že by v mých očích snad uviděl záblesk pravdy, nebýt schopen mu přitakávat a přitom nemít to srdce s tím kýváním přestat a všechno mu na rovinu říct.
     Chtěl jsem vzít svou tašku a co nejrychleji vyběhnout ze dveří a vůbec se pak nedívat, jestli tam ten dobrák stojí. A na kraji té chaotické změti neomítnutých zdí, jež společně s buňkami netvoří (a nikdy ani tvořit nebude) jakýkoliv dům, naprosto nechápe, proč odcházím tak náhle a bez důvodu. Poté utíkat nocí a přitom se snažit si všechna ta slova stále dokola nepřehrávat jako nějakou povídku; přát si, aby mne u těch dveří vyhnal jako nějaké zvíře a já ho nikdy nepoznal - neměl žádnou vzpomínku na jeho dobrotu a sebeklam, jež v sobě navždy ponesu, a tak ani necítil potřebu doufat, že ji snad jednou v temnotě mýtického spánku navždy zapomenu, stejně tak, jako zapomenu všechnu bolest z prožitého.
     Necítit tak nikdy potřebu doufat! A pak ani nad ránem nemuset sledovat, jak se jedna má babylonská věž zase pomalu hroutí a padá.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

     * Onen muž zemřel začátkem léta roku 2010 kdesi na ulici, několik týdnů poté, co ani vynucený prodej domu a přilehlých pozemků nesplatil veškeré dluhy, zato však vzal úplně všechno. Nikdy jsem jej neznal a nikdy nepoznám, nevím, jak se jmenoval, netuším nic o jeho pravé povaze, ani o smyslu postupu jeho stavby, avšak i přesto se z těch pouhých pár letmých pohledů, jež jsem na něj kdy měl, jeho osoba stále neodkladně vrací.