Terres...

Přestože jsi má zmlžená iluze, která v reálném světě „černé na bílém“, nemá co dělat, pokusím se tě co nejšetrněji zobrazit. Ne štětcem, ani akvarelovou pastelkou, ale písmeny, slovy a větami.

Pro většinu kolemjdoucích jsi jen špatně utřené zpětné zrcátko. Plné šmouh, odlesků a prošlé minulosti. Ne však pro mě. Vůbec ne. Vyjadřuješ pro mě něco neuvěřitelného, to, co jsem nikdy nezažila, i když upřímně doufám, že každý smrtelník tě alespoň jednou za život potká.

Jsi krásná. Ale ne svou hladkou pletí, velkýma očima, plnými rty a úsměvem americké hvězdy. Taková ty nejsi. Tvá krása je pomíjivá, a v tom je tak čarovná. Vlasy někdy krátké, někdy dlouhé, někdy světlé, ale většinou tmavé. To jsi ty.  Jsi špatně rozeznatelná v davu pro svojí chameleonskou podobu. A stejně vždycky vím, jak tě poznat, jdeš proti proudu. Nejvíc mě udivuje tvá postava. Jak dokážeš být tu štíhlá jako modelka v časopise, tu obtloustlá jako postarší tetička a čas od času dokonce i vyzáblá jako stařenka těsně před smrtí? Jediné, co se nemění, jsou tvé dlouhé prsty. Jsou stále jemné, lehce protáhlé, štíhlé, na koncích přirozeně zaoblené, s dotekem načechrané vaty. Nehty máš, kouzelná neznámá, jako vyleštěné kousky ledu a stejně tak chladné. Reálnému světu se zdáš být k neuvěření, však já sama jsem dlouho nechápala, ale pevně věřím, že dokážeš být skutečná jako hlad v Africe. Ale bohužel i podobně vzdálená a v běžném životě stále zanedbávaná.

S náladou se ti mění nejen podoba, ale i šaty. Tedy, pokud se tomu vůbec dá říkat šaty. Když okouzlíš svou další oběť, vím přesně, co si vezmeš na sebe. Dlouhatánský pruh světlého tylu, několikrát kolem sebe obmotaný, aby snad nikdo nemohl zaostřit tvé rysy. Ozubená kolečka do sebe nepasují, klavír je rozladěný a ty zpíváš falešně. Ale nešťastníkovi se to zdá i po deváté jako z „Nového světa“. Na další schůzku si vezmeš krátké, upnuté, ostře rudé koktejlky. Svůdnost nadevše, že? Mám tě prozkoumanou jako Hrubínův Špalíček pohádek. Jdeš za svým cílem, to se mi líbí. Podpatkem, s hrotem naostřeného kuchyňského nože, přešlapuješ mrtvoly s elegancí páva. Ale zvládneš ještě předposlední převlek – přísně vypadající kancelářský kostýmek z drsné, režné látky. Takový, že na pouhý dotek poškrábe do krve. Na úplně posledním setkání jsi nahá. Bez barvy i chuti do života. Smrtelník stojí jako opařený, ty se najednou otočíš zády a beze slova se začneš vzdalovat. Temné vlasy se ti zvolna zvedají a zase padají na ramena v rytmu vílí chůze. Zanecháváš za sebou jen hořkou vůni. A podivný chlad.

Jsi sebestředná a arogantní mrcha. Která si navzdory předpovědím dělá, co chce. Obyčejným lidem děláš naschvály a těm neobyčejným vyloženě škodíš. Spoléhají na tebe, věří v tebe, někteří se za tebe dokonce modlí a uctívají tě. Jsi déšť při povodních, ostré slunce na vyschlé půdě. Jsi neúroda máku pro feťáky, jsi bezvětří pro plachetnice, sůl pro Marušku a steak pro vegetariány. Nemáš záviděníhodný osud, to nepopírám, ale vybrala sis ho sama. Jsi naše jediná naděje, čarovná Terrestris.