Cesta k dětskému

... přeji si, moc si přeji, aby můj pohled na zázrak stvoření nezůstal jen mým ... chci ho dát i vám, neboť všichni se tam jednou vrátíme ...

Děti, děti jsou jako nedozrálé plody, mnohem blíže mají větvím, kmenu i kořenům. Netíží je ani zrození, ani zánik. Jsou čisté, jsou bezprostřední. Hromadí se v nich to, co jim dá růst, co jim dá dozrát. Netíží je minulost, ani budoucnost a netíží je ani přítomnost. Neboť přítomnost žijí. Žijí ji, aniž by o ní cokoli věděly. Prostě ji žijí. Prostě se jen zabývají tím, co právě jest ... ... stavějí hrady z písku, ... smějí se samotnému Slunci, ... zří aniž by zřely. Prostě jen jsou, prostě Jsou. ... prolévají slzy, ... rozdávají úsměv, ... hrozí pěstičkami. Naivní? Ne. Jen neznají souvislosti. A přeci Jsou. A tomu, co jsou, také věří.

---