Spřátanka

Andělské vlasy a volba růže

svítí na mně v tvém domku světlo podezřelé.

Snad je to jen baňka, svítící na cestu po žebříku

a co když ne a je to stín tmavého zítřku?

Přesto všechno vstupuji do této maličké komůrky,

podkrovní světničky, kolem nás prostupují

jen dva velké mihotavé stíny a v nás

dvě srdce hořící, prudce bijící.

Všednosti mezi sebou, zimu nevnímáme

jen to že já jsem s tebou a ty naproti

to nás dva spojuje.

Den už se dávno sešeřil, lidé usnuli

z nedalekého lesa ozývalo se krákání a skřeky,

útok zlých nebo jen zvířecí šarvátky?

Cor Jesum santissisimum, pomoz mě i ji.

Nic se nestalo, nechali nás na pokoji,

tyto potvůrky noční a polodenní, netopýři odlétli.

Můj rodný kraji, má pomněnková zimní vílo,

jsme tu spolu sami, zahřejeme svoje hnízdo.

Stlumím tvůj pád za každé situace

jen ty mě podrž ve chvílce, kdy propadliště

do temnot snad mě strhne.

Nedoufal jsem v tebe, ani na chvíli mě to nenapadlo,

avšak nyní člověče v autě div se, teď jsme jako svoji.

Dvě srdce tlučou proti sobě pro svého vlastního strůjce

a doufají opět v brzké shledání a doufají, dokud dýchají.

To vše i s tím doufáním, vše změnit v prach zase smím,

jen jedno Hospodine dovol a o to prosím, nepřeji si nic víc,

než aby tlukot mého srdce stal se jednou i tím jejím.