Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Napřesdržku sladkej, napřesnoc dobrej

18. 03. 2011
6
5
1343
Autor
Youssef

Až se mi jednou podaří slovy popsat, jak vlastně (a jak moc) miluji kávu, teprve pak si příjdu - přes veškeré jeho definice - jako opravdový spisovatel. Pokoušel jsem se o ní v myšlenkách už natisíckrát a i když o ní (podle některých) píši až příliš, stejně mívám silný pocit, že ji zanedbávám. Kdykoliv si zavazuji tkaničky, připraven do světa, zdravím se s Prahou a, trochu soukromě i v duchu, jí varuji, že jí ten večer vypiji všechno kafe. Praha mne má ráda; Praha mne nechá.
Praha.
Praha mne má doopravdy ráda - může to znít levně, ale je tomu tak. Nikdy mě nenechá na holičkách, nikdy mě nenechá samotného. Kdykoliv se procházím, a měl bych se procházet s někým, kdo tam není, stejně nejsem sám. Praha se se mnou prochází. A dává mi všechno, co potřebuji. Chápe, když mi nestačí - a kdykoliv si přecijen příjdu trochu sám, pošle mi do cesty zběhlou kočku, která se mnou ujde pár bloků, a pak se nechá hladit, dokud se neunaví - vždycky je to pár minut, ale pořád jde o delší časový úsek, než se mnou strávily některé ženy. Praha mne kontroluje a koriguje. Kdykoliv dostanu chuť na kafe, postaví kousek ode mne místo, kde mi ho udělají. I ve dvě ráno - zbožňuji lidi, co mi udělají kávu ve dvě ráno; vím, většinou za to musím zaplatit, což z lásky, ke které bych to přirovnal, dělá definicí prostituci. Ale i tak je zbožňuji a rád bych touto cestou vyjádřil dík všem barmanům, co jsou ochotní vařit kávu ve dvě ráno.
Praha ví, kdy co potřebuji. Když se mám až příliš dobře, posadí na nějaký z těch barů bývalou milenku. Tenhle příběh je o tom.

Tehdy jsem si doopravdy přišel tak trochu utržený ze řetězu. S kabátem v podpaždí; s kabátem, který přes veškeré moje očekávání nebyl potřeba, jsem si to vykračoval novým městem, usmíval se na každý patník osvícenými úsměvy a prozpěvoval si - pokaždé tak trochu v jiné melodii - cosi o tom, že je lepší vyhořet než uhasnout. Byla to hrozná píseň, ale byla moje. Máloco je dneska moje.
Pamatoval jsem si přesně, kdy naposledy praha takhle voněla - bylo to, když jsem pozval Aničku na kafe a místo kafe jsme pili pivo a povím vám, pili jsme ho příliš. Kdykoliv jsme spolu pak spali, stěžovala si, že nechápe, jak může tohle dělat svému příteli. Vždycky její vysvětlení bylo v tom, že je mrcha - nikdy mu to nedělala pro moje tmavý oči a rozcuchaný vlasy. Chtěla být mrchou, holka ze zbohatlický rodiny, kterou už zas tak nebavilo fetovat, ale i tak byl ten normální život tak trochu nudnej. Byl jsem po ruce, když chtěla být mrchou, a byl jsem po ruce po pravdě rád. Nezazlívám si to. Sám jsem v tom nechtěl bejt tak úplně, sám jsem si tam nepřišel na svym místě. Někdy jsem myslel na Petru, a pořád jsem - protože jsem idiot - chtěl být s Johankou. Anička v tomhle po pravdě měla pravdu. Normální život je na hovno.

To bylo tehdy. Tehdy, když Praha voněla takhle.

Tehdy, když takhle Praha voněla znovu, jsem stál na úplně obyčejné novoměstské křižovatce a rozhlížel se do všech směrů, kam že se jako vydám dál. Měl jsem za sebou celkem krušnou krátkodobou historii; kdokoliv, koho jsem tehdy potkával, se mnou hodně rychle nechtěl mít nic společného. Občas to bylo v pořádku, ale někdy dost ne. Mluvím, samozřejmě, o dívkách, co se pro mne dokázaly nadchnout (anebo to přesvědčivě předstírat), strávit se mnou pár perfektních večerů a pak se mnou - z ničeho nic - přestat mluvit. Nejdřív jsem to bral jakože jsem natrefil prostě na takové, jenže pak toho bylo trochu moc. Po pravdě jsem z toho byl dost zmatený - popálený, poškrábaný a podobné věci. Potkal jsem psycholožku, nádhernou psycholožku, a předložil jsem jí tenhle problém, ve snaze najít byť střípek odpovědi - jaktože se se mnou někdo vyspí, dostane se ke mě tak blízko a pustí si mě tak blízko (blízko dovnitř) a pak se mnou nemluví? Reakce nádherné, milé psycholožky, toho času ve mě nadšené, byla vskutku zajímavá.
Vyspala se se mnou a nechtěla se mnou nadále mít nic společného.
Být promiskuitní je prostě super. Upřímně to nejde nezbožňovat - neobdivovat každý nový úsměv, který se vám podaří vykouzlit, každou novou hlavu, která se vám otevře, plnou neuvěřitelného množství nových myšlenek. Každá dělá jiné věci a dělá je jinak. Jiné byty, jiné výhledy z okna - jiné ponětí o klidu i o štěstí. Být promiskuitní je prostě super.
Děsivé to začne být až ve chvíli, kdy všechny záhadně utíkají, žádná neřekne proč a vám nezbývá než popíjet jednu kávu za druhou, doufat u každé cigarety, že to bude ta, co vás zabije a tak nějak tupě zírat na to, jak se vám život odehrává před očima, jako Nick Drake, kterej se dokázal celej den prostě opírat o stěnu.
Vydal jsem se do směru, ze kterého jsem cítil největší sílu. A v tom směru byl opravdu otevřený bar s opravdovým kávovarem - zas tak překvapený jsem nebyl, věděl jsem, že mi ho tam postaví. Celkem vtipný byl jeho název - "Bar Anička" - no uznejte sami, tam jsem prostě musel vejít. Byl to bar, kterej tam byl z nějakýho důvodu. A bylas tam ty, i když jsem si tě hned nevšiml. Klasicky jsem se po lokále rozhlédl až, když jsem měl kafe a zapálil jsem si - až když jsem byl v bezpečí. Proto jsi tam byla schovaná a já tě neviděl. Nakráčel jsem si to tedy dovnitř, zamířil přímo k baru a s klasickou bázní se zeptal, jestli si smím dát kafe. Skoro vždycky si smím dát kafe, ale ptát se takhle má něco do sebe.
Bar Anička. Schválně, jestli vůbec tušíš, co jsem k tobě cítil. Nebo, to asi nějak netušim ani já, ale tedy schválně, jestli vůbec tušíš, jak silný bylo to, co jsem tehdy k tobě cítil. Mrcha nemrcha, Johanka nejohanka, šlo o brutálně zvláštní období, kdy jsi doopravdy byla jedinej člověk, kterýho jsem nějak zajímal, kterej byl se mnou jako opravdu se mnou, kterej nezavíral oči ještě předtim, než si mi lehl na rameno a nepředstavoval si ho jako rameno někoho jinýho. Muselo to bejt hodně podobný období, hodně podobně pršelo i nepršelo a vůbec. Déšť si držel stejnej rytmus, to si pamatuju.
Prázdný rozhovor s barmankou o kafi, líbí se jí moje nadšení z nejpříšernějšího kafe, co jsem ten den pil, coby druhého nejlepšího po nejdokonalejším pro sílu zážitku. Líbím se jí já. Aby ne, mám na sobě svetr, co jsem ukradl kdysi-nejlepšímu kamarádovi, když mu umřela matka; mojí ultimátní formu prostituce, svetr, kterej se mi nelíbí, ale rýsuje veškerý moje klady a lidi na mě prapodivně líp reagujou, když ho nosim. Sleduji, jak mě barmanka jí pohledem a hnusí se mi to. Ještě mě to trochu nadchává, toho nenasytnýho predátora ve mě, ale stejně se mi to hnusí a startuje to ve mě potřebu jí seřvat za to že mě chce osouložit a zapomenout na mě.
Ukončila jsi to ty. Ukončila jsi to, když si ten kluk, co ses s nim znala dlouho a on tě miloval a ty jeho ne protože byl tlustej, když si tenhle kluk pořídil sportovní auto. Do tohodle dne to byl jenom jakože časovej údaj;
do tohodle momentu, jak jsem seděl na baru pajzlu Anička vystavoval hrudník a vtahoval do něj pomalu barmanku. Do tohodle momentu, kdy jsem tě v záblesku zahlíd a v úžasu mi vypadla z pusy cigareta, sedělas v boxu někde vzadu, o kterym si přesně takovýdle lidi vždycky myslej, že tam neni vidět, a plazila ses po tomhle klukovi, kterej byl ještě tlustší než tehdy, ale pil kolu (čti, 1: dál tloustnul; 2: byl sportovním autem);
plazila ses po něm stejně, jako ses plazívala po mě a já to absolutně žral i přes to, jak jsem to nesnášel na ostatních vždycky.
Plazila ses po něm a koukalas na mě a koukalas hrozně zvláštně. Jakobys mi přes pajzl anička posílala myšlenky plný zoufalý nostalgie, jakobys najednou potřebovala moje rozcuchaný vlasy, a abych se přiznal, tak trochu jsem čekal, jestli ke mě nepříjdeš, ale bylo prostě pozdě, dobrej rok pozdě.
Ha ha, řekl si tlustej kluk, když míjel bar anička, hele, tady se musíme zastavit. Ha ha, řekl si ernest, když kolem něj šel, sem musim jít, tady zas dostanu trochu přes držku od minulosti.
Stejně si nechám od barmanky napsat její šichty. Stejně se sem jednou vrátím a zavedu rozhovor na nejlepší kafe. Na to, který se dá ochutnat jenom u mě. Protože takovej jsem. A protože takovej je život - to je ve skutečnosti dost hluboká myšlenka. Jenom je z nějakýho důvodu hluboká jenom jednou nebo dvakrát a vždycky jenom do rána.

Tehdy, když takhle Praha voněla poprvé, jsi to ukončila dost zvláštně - řekla si mi, že o sobě tvrdím, že jsem duševně promiskuitní, ale že to není pravda. Že jsem duševní prostitutka, jestli něco. Normální šlapka. Že ze všeho čekám materiál pro to svoje hnusný psaní. Prohlédla jsi mě.
Dost jsem se spletl. Voněla hodně jinak.


5 názorů

..výborně! ..paráda..píšeš prostě skvěle!!!

Adien
18. 03. 2011
Dát tip
páni, úžasný, zanechal jsi ve mně skvěle zvláštní pocit, nezajdem někdy ven? už dlouho se mi nikdy nic tolik nelíbilo, palec nahoru .-)

ano, Květoň na to kápl - já furt dumala (nejen dnes teda) co mi ten styl připomíná.. taky eště třeba Archie od Nero Wolfa :o)

Olivka
18. 03. 2011
Dát tip
Barově osamělá miniatura :-) chtěla bych taky svetr, kterej rýsuje veškerý mý klady :-)

Jakokdyby mi to do ucha vyprávěl Phil Marlowe. Miniatura lehce přerostlá, ale lahůdka.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru