Tak to chodí

Lev je odedávna králem zvířat, své vznešené postavení si kdysi vybojoval a od té doby se to traduje. Má silné tlapy i zuby, snadno uloví velké zvíře a pochutná si na tučném soustu. A je chytrý, ač má silný hlas, řve teprve po té, co má plné panděro… Když zařve, je to signál pro jiné lvy, mladší, slabší, lvice a lvíčata – seběhnou se a podělí o zbytek kořisti… Ostatní zvířata koukají uctivě jen z povzdálí…

Jednoho dne, lev dobře nasycen, ulehl pod košatým stromem a spokojeně usnul. Zrovna se kolem plazila zmije, žaludek prázdný, žádná vhodná kořist na dosah… už ji v tlamě tlačil plný jedový váček. Řekla si, že alespoň vyzkouší královskou bdělost – chtěla ho uštknout, byť věděla, že to je pro ni sousto příliš velké.

Ve stejnou chvíli letěl tudy komár. Vesele si pískal a rozhlížel se kolem. Spatřil odpočívajícího lva, spatřil plazící se zmiji a v momentě pochopil její záměr. Měl úctu k panovníkovi, i zachtělo se mu prokázat svou oddanost dobrým skutkem.

Jak se budí lvi? Štípnout do čenichu nebo mu křiknout do ucha? Nejlépe obojí, nejdřív štípnout, potom křiknout, rozhodl se a zatímco se zmije blížila k zadní tlapě, komár letěl přímo ke královskému čenichu a s nejlepším úmyslem neprodleně uskutečnil svůj záměr.

Jenže když lva něco štípne do čenichu, ožene se tlapou - a milý statečný komár už ani neměl čas vykřiknout slůvka o blížícím se nebezpečí…

Lev se probudil, rozhlédl se kolem sebe, zahlédl plazícího se hada a zabil ho.

Tak to zkrátka chodí – nestačí dobrý úmysl. Když se slabý pokusí silnému otevřít oči, často sám špatně skončí.