Smývám tě, smývám

 On:
 Smývám tě, smývám ze svých úst a hledám, jako kdysi Proust
ten věčně mizející čas, co nejde najít ani krást, ani krást.
Vzpomínka vždycky potěší, byla jsi dlouho pro mě vším
až jsem ti musel volnost dát, proč zisk se rodí z velkých ztrát?

 Co nezabije, posílí, a šrámy zmizí po chvíli,
znát chce to dobře svoji mez, co můžu a co nesmím snést, nesmím snést,
být sám se sebou v souladu a netýt z cizích propadů
a moci vidět vlastní stín,
v němž mi něco zasvítí,
znovu zasvítí

 Ona:

 Říkám si, říkám, jestli Bůh bude chtít po mně platit dluh,
když odmítla jsem jeho dar, jenž podruhé mi nepodá.
Říkáš mi, že to mělo být? Že mohu mít svůj blahobyt,
že Bůh mi vlastně hodně dal, a na mně je, co bude dál, bude dál

 Je těžké smiřovat se s tím, když už se jednou poštěstí
být s někým, kdo mě učil smát, že v téhle hře je pro nás mat, pro nás mat.
Však díky tobě ale vím, co zahojit lze přátelstvím,
kdy pro mě samu mě se vzdáš,
modlíš se teď otčenáš,
za nás otčenáš?


 Společně:

 Dávám ti, dávám svobodu, než stáhnout oba pod vodu,
budu vždy někde blízko stát v těch okamžicích života
kdy potřebuješ sílu vlít, a sušit oči cibulí.
To vědomí mi postačí.
On:
Zas usměješ se po pláči, po pláči


 Vím, že jsem jednal, jak jsem měl
Ona:
Ty jsi mě zvedl ze země
a řekl, že je třeba jít
Oba:
na křižovatce před stájí, před stájí
teď každý máme vlastní svět
On:
Vždy nás však bude nabíjet
Ona:
sen, co jsme směli spolu snít
Oba:
v němž hrál hlavní roli cit,
opravdový cit