Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Babička se má dobře

Výběr: Pomerančová, Jinovata
01. 07. 2011
27
39
5000
Autor
Cheth

 

Babička se má dobře

 

Tereza nikdy nezvedá cizí čísla. Na úchyly a krátké monitorované rozhovory nejsem zvědavá, prohlašuje, i když úchyl jí ještě nikdy nevolal.  Telefon v půl páté ráno nevěští nic dobrého. Vyzvání vytrvale do ticha obýváku. Tereza zaklapne poslepu budík, ještě ne, ještě chvíli spát, ale budík zvoní dál a přes dveře, Tereza se snaží zaostřit, čas ukazuje 4:26. Telefon v půl páté ráno se musí zvednout. Než to položí, rychle. Vrávoravě vejde do obýváku, telefon leží na stole jako na obětním kameni a vibruje.

-Prosím ?

Jakmile se doktorka na druhém konci představí jako doktorka, je to Tereze jasné. Už nad tím přemýšlela tolikrát, teď si to jen poslechne konečně nahlas.

-         - Mluvím s dcerou paní Pospíšilové?

-          -S vnučkou.

-          -Aha..... Babička dnes po krátké srdeční zástavě zemřela, zkoušeli jsme ji oživovat, ale bohužel.

-          …… Hm.

-         - Vzhledem k jejímu věku a jasné příčině úmrtí nebudeme provádět pitvu, pokud si to výslovně nepřejete.

-          -Ne, díky. Já….Dobrou

Tak takhle se to tedy dělá. V Americe chodí na dveře zvonit hezcí policajti a tváří se soucitně. No jo, jenže to by musela bejt nějaká nehoda nebo vražda nebo film. Nebo kdybych to nezvedla. Já vždycky věděla, proč nebrat cizí čísla.

Do budíčku má Tereza ještě 3 hodiny čas. Jenže s informací o mrtvé babičce se špatně spí. Nápad postavit se nad postel se spící matkou a sdělit jí tu zprávu zavrhne. To ona by takové věci měla říkat jí. Proč vždycky všechno já… Kdo najde mrtvýho křečka v terárku, já. Komu volají, že umřela babička, mně. Tereza zkouší usnout, střídavě upadá do spánku a hned se zase budí, sny se míchají s realitou, nakonec už ani neví, jestli ten telefon nebyl jen noční chimérou. Dopoledne si to rychle ověří. Volá matce do práce, matčin tón zní jako obvykle, možná mluví trochu pomaleji. Když ale zjistí, kdo volá, nasadí zastřený hlas. Všechno vím, přeruší jí Tereza. Volali mi to už nad ránem. Jakto, že mně až teď, urazí se matka, hned se ale vrátí zpět do truchlivého šeptání.

 

 -Doufám, že na pohřeb půjdeme jen my dvě, mami.

-        -  To nejde.Ale jen pár lidí. Přijede teta Květa, řeknu Slávce a Petrovi, Chrudimákům ..

-          -Tak to tam nejdu. Na ty burany nejsem zvědavá.

-          -Ty bys nešla na pohřeb vlastní babičky? To by z tebe měla radost. Její jediná vnučka.

-          -V poslední vůli má, že si obřad nepřeje. Je to u ní v sekretáři. Taky by z tebe měla radost, její jediná dcera a…

-          -Ty seš tak zlá. Je ti to vůbec líto ?

-          -Nazdar

 

Tereze by to bylo líto ještě před deseti lety. Když byla babička člověkem a ne ležícím tvorem, plně závislým na pomoci sester. Nakrmit, umýt, přebalit. Zuby to nemá, na hlavně trocha chmýříčka, co je to? Pětadevadesátiletý kojenec . Babička akorát končila svůj život tak, jak ho začala. Tereza jí navštěvovala zřídka, babička nepoznávala nikoho, ale ve světlých okamžicích ostřila na blížící se osoby a říkala jim Ahoj ! Matka chodila na návštěvu do domova dvakrát týdně, nosila s sebou banány nebo hašlerky, pletla si babičku s husou a vehementně jí je cpala. Proč to děláš? Zkusila to jednou Tereza. Banán má hodně vitaminů, to jí pomůže. V čem ? Chápeš, že už musí umřít ? Proč jí tu držíš za každou cenu ? Matka kroutí hlavou. Nevím, kde jsem udělala chybu. Byla jsem na tebe moc hodná. Řezat jsem tě měla.                  Tak maminko, uděláme ham !

-Sestro? Sestřičko?

Na pokoji leží ještě jedna paní, tvář má posetou staletými vráskami. Na rozdíl od babičky jí to ještě myslí, ale je slepá. Každý máme něco.

-Tohle dělá vždycky, když tu jsem. Pořád něco chce, myslí si, že jsem sestřička. Prachů berou fůru, ale personál nikde. Zazvoňte si, paní. Nemám čas !

Tereze je za matku trapně. Přejde do druhého rohu a skloní se nad vyschlou postavičku. Sestři, já jsem vám chtěla zazpívatTak jo… Paní začne se starou lidovou, Tereza jí nezná. A možná už jí zná jen tahle paní, co taky nevidět umře. Hlas kupodivu vůbec nemá falešný. Tyhle písničky už nikdo nezná, sestři. Tak si je musím zpívat sama, když je chci slyšet. Dřív jsme je zpívali na poli, od rána do večera, to bejvávalo .Ty pole, lidi, časy… všechno je to pryč. Tereza nikdy nepláče, ale občas jí vlhnou oči a stává se odbornicí na koukání do stropních rohů. Pohladí babičku po chmýří a rozhodne se, že už sem nikdy nepůjde.

 

-Tak fajn, v týhle síni jsem ještě nebyla, aspoň něco.

Nech si ty humory, buď tak laskavá.

-Nechci nic říkat, ale půl je za deset minut. Doufám, že tam přijdeme a uvidíme akorát zajíždět tu rakev.

-Ta rakev nikam nezajede, akorát se zatáhne opona. To už bys mohla vědět.

-Jestli budu zamyšlená, možná začnu tleskat. Jako v divadle.

-Jsi hnusná.

 

Před malou obřadní síní už stojí hlouček natěšených příbuzných a značně prořídlý zbytek babiččiných přátel. Tereza vidí různé strýčky a tetičky z druhých a dalších kolen po dlouhé době. Nasazuje úsměv a v duchu hádá, která ze tří vedle sebe stojících rozložitých matrón je teta Květa, nakonec se nechá pomačkat na správné hrudi a pak statečně čelí otázkám co škola a jestli má kluka a že už by jí nepoznali, jak vyrostla. Doráží dlouholetá rodinná kamarádka Rút, matka někam zmizela a Tereze je špatně při pomyšlení, že by společnost měla navzájem představit. Polovinu příbuzenstva stabilně označuje jako Burani, pravými jmény si není jistá, co teď ? Terezu zachraňuje čas, dveře síně se otvírají, ven se šine skupinka smutnících, většina šeptem diskutuje, pár naoko vzlyká, jedna paní brečí, zdá se, upřímně. Kohopak asi pohřbili? Havrani jsou rychlí, tady se loučí jako na běžícím pásu, Olšany jsou česká pohřební jednička. Jedna rakev zajede a už se instaluje další. Tereza najde matku a jsou v čele vpuštěny do sálu. Máme lístky v první řadě, pošeptá matce Tereza, ta jí neodpoví. Najatý řečník pronese krátkou smuteční řeč, copak asi budou říkat o mně, napadne Terezu, ale to už nastupuje Ave maria, tu skladbu Tereza nemá ráda, přímo jí nesnáší, kdyby mohla, tak by se v masivním koženém sedadle vrtěla, ale zaráží jí matka, protože nic neříká, právě proto. Sedí strnule, obě dlaně pevně přisáté na opěradlech a nepřítomně kouká na jeden z věnců. A po tvářích jí tečou slzy. Umřela jí maminka. A taky si asi uvědomuje, že je teď další generace na řadě. Tereza není jako matka, je úplně odlišná, je celá z rodiny otce, toho parchanta, s matkou na sebe mluví cizí řečí, i když se o to občas snaží, nechápou se. Teď je jí ale Tereze líto, do konce skladby se snaží přimět svou ruku, aby pohladila tu matčinu. Ruka na opěradle je tak blízko,blizoučko ale pro Terezu dál než stovky světelných let. Ráda by matku nějak potěšila, ale neumí to, nedokáže dávat najevo cit. V posledních dvou letech je v kremačních síních pětkrát a pokaždé se cítí provinile, že nebrečí. Když dohraje poslední píseň, opona se zatáhne, nikdo netleská a Tereza strojově stojí a přijímá upřímnou soustrast a matka pláče a ona se usmívá.

Na kar nejdu, s těma buranama, říká venku matce. 

-Babička by si to přála.

-Babička si nepřála už to, aby se tohle stalo.

Vybralas moc hezký písničky, přitočí se k matce jedna z matrón a teatrálně se vysmrká, jako že byly fakt dobrý. To já chci mít na pohřbu, chopí se příležitosti Tereza, samý veselý a nebo odrhovačky. A na závěr Justina Biebera, protože to rozpláče úplně všechny, budou vybíhat ze síně a rvát si vlasy. Buranstvo se rozesměje, matka se dívá úkosem a říká : Na kar s náma teda nemusíš, když nechceš.

 Tereza si zkracuje cestu přes hřbitov. Olšany jsou veliké, dřív tu chodívala s kamarádkou, četly si náhrobky a doufaly, že narazí na nějaké směšné příjmení a budou moct říkat : ještě, že už umřel. Takový jméno!

Na zastávce tramvaje stojí sousedka z přízemí, stará drbna. Zvědavě si prohlíží Terezu celou v černém a větří úlovek vhodný pro přepírání. Jde na to od lesa.

-Terezko, tobě to ale sluší. Tuhle jsem tě viděla z okna, už jsi hotová paní na vdávání. Nešla jsi teď někdy za babičkou ? Jak se má, chuděra ? Pořád špatně jí?

-Má se dobře, paní Mrázová.Moc dobře. Dneska jsme jí vzali do společnosti. Na Ave Maria, to je ta slavná, znáte.  Hodně lidí to dojalo k slzám.A měly jsme první řadu. Jak říkám, má se dobře.

Sousedka zaraženě mlčí, ale hned se chytá. Ty…Terezko. Ave Maria, já bych jí hrozně ráda slyšela...První řada, říkáš….. Nesehnala bys mi lístky? To máte přes známýho, co ?

- Těžko říct, kdy bude další repríza. Ale myslím, že se dočkáte. Hlavně si jí napište do poslední vůle. Nashledanou, paní Mrázová.

-Sousedka zalapá po dechu, pere se s tím, co právě slyšela. Tereza jde domů radši pěšky.

 


39 názorů

vďaka za príbeh, ktorý mi všeličo pripomenul ... taký obyčajný život

Gora
07. 01. 2018
Dát tip

Jsou věci v životě,. které beru, snad i díky profesi zdravotníka, racionálně...a to jsem zde našla... Nemocným se často maže med kolem pusy, i těm, ktaří unesou pravdu. Zaujalo:-)


Cheth
07. 01. 2018
Dát tip

Gora : díky, dneska bych už část věcí napsala jinak. Kdybych psala. Inu, 7 let ....otázkou je, je-li to dobře nebo špatně.


Gora
04. 01. 2018
Dát tip

omluva za nesprávně použitý nick...jsem Gora  i PM:-)


Téma je mi blízké- dobře napsáno


verulinda
01. 03. 2014
Dát tip

*


Arnica
25. 01. 2014
Dát tip

Přikláním se na stranu těch čtenářů, kteří Tezere rozumí. Vlastně bych mohla dokonale opsat komentář Janiny.. Dávám tip. A jsem ráda, že jsem Tě tu díky aktuální povídce měsíce našla. 


reka
23. 01. 2014
Dát tip

Dobrý název, dobrá povídka. Ten sarkasmus je fajn podaný, celkem to sedne k teenagerce (aspoň tak mi ta holka přijde; trochu moc namyšlená a snobská, ale co, většina z nás tam byla, někteří z toho vyrostou).


Alexka
10. 12. 2013
Dát tip

Máš čtenáře i po dalším roce. Já ti tu Terezu věřila, podobně jsem přemýšlela, když umřela moje babička.


Cheth
23. 08. 2012
Dát tip
Víš, já jsem ráda a celkem i překvapená, že i po víc jak roce má Babička svoje čtenáře, na které nějakým ( nehodnotím jak) stylem působí. Nechci být jako Gott - ale vážně jsem to nečekala. Takže díky. A tamtu knížku jsem nečetla a ani ji neznám, my teď máme se smrtí remízu. Já o ní nepíšu a nemyslím na ní a ona se drží dál.

Bez ohledu na nesnesitelnost hlavní postavy velice působivý text, cynismus kombinovaný s jistou něhou. Krásná pasáž o písničkách, které už nikdo nezpívá... Neznáš náhodou knížku Drazí zesnulí od Evelyna Waugha? *

Cheth
20. 11. 2011
Dát tip
dík, já jsem totiž celá zajímavá 8-)

Bobísek
26. 08. 2011
Dát tip
***

Cheth
25. 08. 2011
Dát tip
Ahoj Lady, díky za tvůj příspěvek. Nejlepší spisovatel je prostě život sám, bohužel nebo možná bohudík ? .) S literaturou teď taky momentálně moc nekoketuju, spíš máme...hmm.. složitý vztah, nicméně jsem jedináček (teda prej :)) )

Cheth, našla jsem tvou povídku až teď, což mě mrzí, protože bych ti přihodila ještě pár bodů v Povídce měsíce. Ale naštěstí jsi vyhrála tak jako tak, a zaslouženě. Na tvojí povídce se mi nejvíc líbí, jak si dokáže hrát s emocemi. Moc se mi líbí, že je to napsané na první pohled odtažitě, skoro cynicky, ale za touhle první rovinou tam člověk tuší obrovské emoce, které burácejí v hlavní hrdince, a které prostě projevuje úplně jinak, než od ní společnost očekává. Velmi mě tvůj text oslovil, ostatně samotné mi zemřela před rokem a půl babička (mimochodem, shodou okolností jsem to taky nedávno ventilovala v jedné povídce). Taky jsem ji, ochrnutou, nevnímající a po mrtvici, chodila navštěvovat do LDNky a úplně stejně jsem si říkala, že by už měla zemřít, že tohle protahování už skoro neexistujícího života je nedůstojné a zbytečné. A je velmi vtipné, že moje matka se jí taky snažila vehementně krmit, tedy aspoň v okamžicích, kdy byla babička schopná vnímat své okolí a otvírat ústa. Kdybych tak jistě nevěděla, že moje sestra s literaturou nekoketuje, už bych ti psala do pošty, jestli náhodou nejsi ona. :D Takže nejenže to je dobře, splavně napsané, ani jediné zaškobrtnutí neruší čtenářský zážitek, ale ještě je to výborně prožité, perfektně reálné a velmi působivé. :) *

.duke.
18. 08. 2011
Dát tip
dobrej začátek, pak se to, asi v půlce, hodně roztrhalo

Oldjerry
18. 08. 2011
Dát tip
Osa povídky osciluje mezi absencí citu a absencí potřeby cokoli předstírat.Je to tak pravděpodobné, že to mohlo být skutečné. Je ovšem pravda i to, že jinak to bude vnímat člověk mladý a čtenář v mých letech. Života si vážíme tím více, čím méně nám ho zbývá. Příběh by byl bezvýchodný - naštěstí autorka nenásilně a dokonce vtipně ukončila povídku epizodou, která napovídá, že absence citu není totální.

Cheth
10. 08. 2011
Dát tip
Tak, člověk na chvíli zmizí a co se tu mezitím neděje :) Zařazení do PM mi nevadí, pokud teda myslíte, že to tam má bejt... Díky všem za vyjádření, připomínky a rady, zejména Janině6 za ji/jí, to mi nějak uteklo a do případného budoucna si to pohlídám. Nečekala jsem, že Tereza vyvolá tolik (protichůdných) reakcí, nejdřív jsem měla v plánu menší obhajobu, ale ne... necháme to tak, i za cenu, že někteří by T. nejradši vrazili pár facek :)

bestye
09. 08. 2011
Dát tip
myslím si, že takhle sveřepý, byl ve věku Terezky téměř každý z nás. Úplně v tom vidím tu podstatu toho věku, mít všechny dospělý tak trošku za pitomce a burany, což je tu moc pěkně popsáno. A právě pro tu krásnou scénu v nemocnici se stařenkou je vidět, že Terezka není jen ten cynický puberťák, za kterého by ji určitě označila většina dospělých (protože je autorkou tak dobře popsána), ale rodící se osobnost, která má svoje správně nastavený hodnoty - nelhostejnost, úctu k druhým a respekt k jejich přáním. Z puberty sice vyroste a naučí se vnímat a chápat i ostatní - nejen sebe - ale tyhle vzácný hodnoty v ní naštěstí zůstanou napořád. Aspoň k tomu má ty nejlepší předpoklady. Škoda jen, že na to, že za ty hodnoty většinou vděčíme rodičům (popřípadě jiným vzorům)díky jejich výchově, přijde člověk občas až tak pozdě. Každopádně je to velmi opravdové, jde to až na dřeń a moc se mi to líbí.

Ostrich
08. 08. 2011
Dát tip
Prostě skvělé. Že to někdo špatně čte, protože si do textu promítá svoje úvahy... to se nedá nic dělat. Ale jestli takhle dokážeš psát o všem možném, co tě zasáhne... tak paráda, těším se na další věci, co si od tebe tady doufám přečtu. *

Janina6
05. 08. 2011
Dát tip
Jo a ještě mě hodně zaujala ta situace v nemocnici s tou slepou paní, tam byla Tereza o hodně lidštější než matka. Že by čtenáři opravdu četli tak povrchně?

Janina6
04. 08. 2011
Dát tip
Z mého pohledu je to výborně napsané, po formální stránce bych upozornila snad jen na občasné chybování ve tvaru zájmena ji -jí. Ve čtvrtém pádě by mělo být všude krátké "ji", chyba je tedy třeba v těchto případech: "Tereza jí navštěvovala zřídka. Tereza jí nezná. A možná už jí zná jen tahle paní ...a že už by jí nepoznali, jak vyrostla... přímo jí nesnáší... Dneska jsme jí vzali do společnosti ...já bych jí hrozně ráda slyšela. Hlavně si jí napište do poslední vůle." Obsah mi připadá hodně silný. Vůbec nesdílím názor, že Tereza je cynický spratek. Určitě se snaží trochu provokovat, ale vesměs má dobrý důvod. Všimli jste si, že babička si obřad nepřála? Nevyhověli jí. Hrálo se divadlo, a ne zrovna důstojné ("tady se loučí jak na běžícím pásu"). Tereza měla babičku ráda, ale když musela sledovat, jak ji vlastně už zbytečně a možná proti její vůli udržovali při životě, vzbouřil se v ní nesouhlas. Zažila jsem něco podobného a naprosto ji chápu! Další náznaky pro čtenáře, které mu mohou pomoci vžít se do Tereziny role, jsou třeba v tomhle monologu: ..."Tereza je úplně odlišná, je celá z rodiny otce, toho parchanta..." Prostě si myslím, že autorka na několika místech velmi šikovně naznačuje o své hrdince věci, které ji čtenáři mohou přiblížit.

K3
03. 08. 2011
Dát tip
Text je napsaný na jedničku a za to tip. Z toho cynismu běhá mráz po zádech a navíc z úst mladýho nevychovanýho spratka. Jsem proti násilí, zvlášť u ženského pohlaví, ale tady bych udělal výjimku. Ta holka si zasluhovala tak akorát napráskat na prdel. A kdo o někom říká, že je buran, bývá zpravidla tupý měšťák. Měli bychom se probudit. Pohřeb přeci není divadlo! Kdo si to myslí, nemá tam co dělat, protože potom je nutně on sám členem divadla, tedy herec. Čiší z toho pokrytectví. Nikde není psáno, že se na pohřbu musíme přetvařovat. Nemusíme. A nemusíme ani brečet, jde pouze o "poslední rozloučení". Takže bychom se měli chovat s úctou. Buď jsme si mrtvého vážili a jdeme se s ním rozloučit, nebo jsme si ho nevážili, a potom tam nemáme chodit. Z textu jde až mdlo od žaludku.

Diana
01. 08. 2011
Dát tip
Já bych zase napsala doslova totéž, co avox.

Janina6
31. 07. 2011
Dát tip
Zatím zkusím povídku zařadit do soutěže, pokud by autorka měla něco proti tomu, ať se mi ozve. Děkuji.

StvN
31. 07. 2011
Dát tip
Jestli bys chtěla něco vylepšit, tak z mého pohledu povídka má zpočátku dobrý spád, ale ke konci, zejména tím popisem v obřadní síni, se stává zdlouhavou. Přitom na konec by se hodilo povídku naopak zrychlit.

StvN
31. 07. 2011
Dát tip
Celkem dobře napsané. Přimlouval bych se zařazení do PM.

Janina6
29. 07. 2011
Dát tip
Rozhodně je to text, který mě nutí se sem vracet. Komentář ještě napíšu, ale už teď bych se chtěla zeptat, jestli bys souhlasila se zařazením do soutěže Povídka měsíce.

Velmi dobré. Nemám, co bych vytknul.

Podle mě je to velmi dobře napsáno. Ppkud bych se měla rozepsat, v podstatě bych asi opakovala jinými slovy to, co napsala SUVR. Tak jen přidám výběr a jdu dál.

Cheth
03. 07. 2011
Dát tip
SUVR, díky za laskavá slova .)

avox
01. 07. 2011
Dát tip
Kolik že by mělo být Tereze let? Neumím si představit, že by se do jediného člověka vešlo tolik cynismu...

Cheth
01. 07. 2011
Dát tip
No, měla jsem jen depku, tak jsem to chtěla někam vyventilovat... Jinak nepíšu, nic nevím, nic neznám, neorientuju se... Ten telefon jsem ve 4:26 zvedala.Ale celý to úplně pravdivý není...nejmenuju se Tereza .)

Winter
01. 07. 2011
Dát tip
Hele, podívej se, ten úvod je boží, ale vadí mi jedna věc. Že člověk dnes zřejmě nemusí být nevychovaný spratek, aby to cítil stejně. Sice doufáme, že to tak není, ale bojíme se, že ano. Takže mě namíchlo, že pokud si člověk odmyslí tu spratkovitost hlavní hrdinky, tak ze zdánlivě extrémně znepokojivého textu, který by nutil čtenáře reagovat (sám se bojím, že na podobný noční telefonát bych ve své emoční otupělosti průměrného člověka reagoval stejně), zbude jen neškodně humanistická moralitka.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru